Je to víc než jen nostalgie: Mladí lidé vyměňují obrazovky za symfonie.
Mohla by to být scéna z 18. století: houslista v dlouhém černém fraku se vášnivě naklání a opisuje smyčcem oblouky pod třpytivým freskovým stropem mramorového sálu, v němž se odráží světlo tisíců planoucích svíček.
Diváci v sále však drží nad hlavami telefony, aby si vystoupení nahráli, a hudebník může hrát stejně tak Mozarta jako Imagine Dragons.
Vítejte u nečekaného moderního obrození (přetvořené) klasické hudby a tance.
Nečekaného proto, že klasické umění, hudba a tanec byly dlouho považovány za upjaté, nepřístupné a „necool“. A ještě nečekanějšího proto, že těmi, kdo tento návrat pohánějí, jsou mladí lidé.
Přeměna upjatého na cool
Podle zprávy „Classical Pulse 2026: Classical Music Consumption Insights“ navštívilo v uplynulém roce alespoň jeden koncert klasické hudby 88 % dospělých mladších 45 let. Naproti tomu generace tzv. boomers ve Spojených státech vykazovala jednu z nejnižších úrovní návštěvnosti – v posledním roce jich na koncert zavítalo méně než 50 %.
Průzkum provedený Královským filharmonickým orchestrem (RPO) zjištění zprávy Pulse potvrzuje. Podle RPO poslouchají orchestrální hudbu pravidelně téměř dvě třetiny (65 %) lidí mladších 35 let, zatímco u osob starších 55 let je to pouze 57 %.
Ještě překvapivější je fakt, že 77 % lidí pod 35 let se o múzická umění nějakým způsobem aktivně zajímá. Toto procento je téměř dvojnásobné oproti generaci jejich rodičů. Podle průzkumu je u mladších lidí také pravděpodobnější, že budou poslouchat podcasty o umění, sami se učit na hudební nástroj, navštěvovat kurzy nebo sledovat umělecké organizace a umělce na sociálních sítích.
Právě složka sociálních sítí je pozoruhodná. Současné šílenství po klasice bylo – poněkud ironicky – vyvoláno fenoménem internetových algoritmů a sítí, které mají k tradici daleko. Kanály sociálních sítí překypují estetikou „Dark Academia“, pro niž jsou typické zaprášené pracovny a starožitné předměty za doprovodu zvukových krajin 18. století, zatímco hashtag #classictok na TikToku nasbíral kolem 80 milionů zhlédnutí. Umělecké celebrity, jako je francouzská houslistka Esther Abramiová, získávají více než 350 000 sledujících na Instagramu a 450 000 na TikToku. Další influencer, zpěvák Babatunde Akinboboye, otevřel svět opery svým sledujícím na sociálních sítích, když zveřejnil video, na kterém zpívá Rossiniho árii „Largo al factotum“ do podkladu skladby „Humble“ od Kendricka Lamara.
O gradujícím zájmu o klasické umění svědčí také popularita akcí „Candlelight“ (při svíčkách), které se nyní konají ve více než 140 městech USA. Tyto koncerty využívají tisíce LED svíček vyzařujících z okolí pódia a vytvářejících mihotavé moře atmosférického světla, které tančí do rytmu hudby, zatímco se účinkující pohupují jako mágové vyvolávající svá kouzla.
Není to jen o hudbě – jde také o krásu prostředí a lidské napojení, ke kterému na skutečných koncertech, jako jsou ty od „Candlelight“, dochází. „Vše je o té kombinaci: velkolepá místa, nepřekonatelná energie, tisíce svíček a kurátorský výběr skladeb hraných způsobem, jaký jste ještě neslyšeli. Klasická hudba v novém pojetí,“ vysvětluje webová stránka Candlelight.
Fascinace generace Z klasickou hudbou a tancem je nepochybně i plodem hybridizace popkultury: orchestrální verze popových hitů ozdobily soundtracky nesmírně populárních televizních seriálů, jako jsou Hra na oliheň nebo Bridgertonovi. Velkou roli hraje také estetika sdílená online, od zmíněné „Dark Academia“ až po vysoce populární módní trend „Balletcore“.
Jde však o víc než jen o estetiku – nebo řečeno jinak, estetika je vždy vyjádřením hlubších vnitřních nálad a postojů.
Obsah nad stimulaci
Dnešní mladé lidi přitahuje estetika klasické hudby a tance, protože si cení krásy a hloubky. Je zřejmé, že jich v současné populární kultuře nenalézají dostatek, neboť ta dlouhodobě upřednostňuje jiné ideály než krásu a hodnotný obsah – například okázalost, bohatství, neustálou stimulaci či vzrušení.
Zájem mládeže o tuto estetiku a žánry může sice působit povrchně nebo jako další z „trendů“ sociálních sítí, ve skutečnosti však ukazuje na opravdový hlad po hlubším kulturním zapojení. Jde o touhu po uměleckém zážitku, který přesahuje prchavost okamžiku, jedinou módní vlnu či výstřelek. Tento impulz směřuje k nadčasovému umění a kultuře, která člověka propojuje s něčím, co jej přesahuje.
Andrew Kern, zakladatel CiRCE Institute a odborník na klasické vzdělávání, je přesvědčen, že v jádru tohoto trendu stojí právě touha po skutečných hodnotách. „Základem tohoto posunu je prostý fakt: lidé chtějí obsah,“ uvedl pro Epoch Times.
„Popkultura často prodávala bezprostřednost – chytlavost, osobnostní kult nebo senzaci – zatímco klasická hudba sází na formu, disciplínu a hloubku. Když se posluchač setká s Bachem, Mozartem nebo Beethovenem, prožitek mu sám o sobě ohlásí přítomnost tvůrčího génia. Toto vnímání pak nastavuje laťku. Jakmile ji lidé jednou okusí, přestanou řešit, zda je takové srovnání spravedlivé, a začnou se ptát, jak získat víc. To je motorem této změny,“ vysvětlil Kern.
Grace Chalmersová patří ke generaci Z a v opeře našla svou vášeň. Poprvé zavítala do opery v San Diegu kvůli pracovnímu projektu, ale od té doby se tam neustále vrací. „To, co začalo jako povinnost, se stalo něčím, co si k návratu vybírám sama,“ svěřila se Epoch Times. „Část té přitažlivosti pro mě, a věřím, že i pro lidi napříč generacemi, spočívá v tom, že opera nabízí zážitek, který je čím dál vzácnější. Spojuje více druhů umění v jediném představení – hudbu, výtvarné umění, vyprávění příběhu, design a živou produkci na velmi vysoké úrovni. Zároveň vytváří sdílený, osobní prožitek, který stojí v přímém kontrastu k tomu, jak velká část našich životů se nyní odehrává v online světě“.
„Mnozí z mé generace se zajímají o hloubku, řemeslné mistrovství a kontinuitu stejně jako o novost.“
– Grace Chalmersová, příslušnice generace Z a mecenáška opery v San Diegu
Chalmersová objasňuje, že generace Z touží po prožitcích, které jsou promyšlené, záměrné a autentické, což je výrazný protiklad k rychlosti, efektivitě a povrchnosti, jež charakterizují moderní život. „Roste také uznání pro pocit výjimečnosti, který návštěvu takových představení provází,“ podotkla. „Slavnostně se obléct, ocitnout se v promyšleně navrženém prostoru a účastnit se živé kulturní události může být vnímáno jako něco novátorského a zároveň smysluplného“.
Lidé její generace se podle Chalmersové méně starají o pevně vymezené žánry, takže se jejich zájmy pohybují v širokém rozmezí od zpěvačky Lizzo až po Luciana Pavarottiho, přičemž smysl nacházejí v novotách i tradici. „Mezi mladými i starými stále přetrvává vnímání, že opera a podobné druhy umění jsou elitářské nebo zastaralé. Pokud je však něco skutečně zastaralé, pak je to spíše představa o tom, ‚kdo vlastně do opery chodí‘, než umění samo o sobě,“ konstatovala.
Chalmersová si uvědomuje, že nadčasovost klasických uměleckých forem jim umožňuje překonávat éry i věkové skupiny. „Klasika je nadčasová a přežívá díky tomu, že stále rezonuje, nikoliv proto, že je stará. Mnoho lidí z mé generace se o hloubku, řemeslo a kontinuitu zajímá stejně silně jako o to, co je zrovna nové,“ uzavřela.
Luxus reality
Co vedlo dnešní mladé lidi k pocitu, že jsou ochuzeni o hluboké kulturní zážitky, a proč je hledají právě v operních domech? Andrew Kern vysvětluje, že v závěru 19. a na počátku 20. století přijaly určité proudy evropského myšlení estetický egalitarianismus, který odrazoval od kultivace vkusu. „Cvičení citlivosti znělo jako snobství; obhajoba hierarchie v umění zněla jako útlak,“ uvedl Kern.
Tento estetický egalitarianismus vedl spolu s dalšími faktory k úpadku krásných umění a k jejich opouštění ve prospěch kultury „nejmenšího společného jmenovatele“. „V takovém klimatu ztratila myšlenka lepšího a horšího umění svou soudržnost a instituce přišly o sebedůvěru. Když společnost pochybuje o samotné existenci vyšších standardů, přestává stavět žebříky, které by k nim lidi vynesly. Výsledkem je kultura, která jen stěží předává to nejlepší, co má,“ dodal výzkumník.
„Ve světě umělé a digitálně vytvářené zábavy a zážitků bylo na živém umění něco nesmírně osvěžujícího.“
– Candice a Lauren Henryovy, členky skupiny mladých mecenášů opery v Sarasotě
V kultuře, která z velké části ztratila kontakt se svými kořeny, je pochopitelné, že mládež hledající silnější pocit identity vzhlíží k umění s po staletí budovaným dědictvím. Tyto umělecké formy poskytují ukotvení a prožitek tradice i disciplíny, které lze v dnešní době najít stále obtížněji. Tradiční hudba a tanec fascinují mladé právě proto, že byli tolika způsoby odříznuti od kulturní kontinuity a něco v nich po ní prahne. „Rostoucí zájem mladšího publika může být méně o objevování něčeho nového a více o přehodnocování něčeho, co bylo dosud nepochopeno,“ zamýšlí se Grace Chalmersová.
Navíc v době, kdy jsou naše životy nasyceny umělostí a pomíjivostí obrazovek, touží mladí lidé po autenticitě zážitku zakořeněného ve dřevě, strunách, dechu a hmatatelné historii. Candice a Lauren Henryovy, mladé podnikatelky a členky Da Capo Society, skupiny mladých mecenášů opery v Sarasotě, popisují tuto touhu po autenticitě jako „luxus reality“. Na svých webových stránkách o radosti z návštěvy opery napsaly:
„Celý ten zážitek v nás vyvolal dojem luxusu reality. Ve světě umělé a digitálně vykreslené zábavy bylo na živém umění něco tak osvěžujícího. … Bylo to skutečné. Bylo to jedinečné pro daný okamžik, protože žádná dvě představení nejsou úplně stejná“.
Zmiňují také týmovou práci a lidské napojení, které jsou pro úspěšné živé vystoupení tohoto druhu nezbytné. Ana Elisa Martinez De la Peñová, výkonná ředitelka Star City School of Ballet, souhlasí s tím, že touha po lidském kontaktu je jednou z hlavních hnacích sil tohoto trendu. „Věřím, že důvodem, proč se nové generace vracejí k umění a konkrétně k múzickým uměním, je to, že hledáme lidské napojení,“ sdělila deníku Epoch Times. „Nic nepřekoná pocit, kdy takového napojení dosáhnete“.
De la Peñová rovněž poznamenala, jakým způsobem klasická hudba a tanec pomáhají mladým lidem dosáhnout klidu a všímavosti:
„Při poslechu toho, co se běžně nazývá klasickou hudbou, přechází mozek do stavu alfa. Nástroje jsou nahrávány živě a lidé, kteří na ně hrají, promítají do vystoupení určité množství energie. Balet je naproti tomu pomalý. Zklidňuje vaši mysl do stavu téměř meditativního soustředění, kde se propojujete s každým pohybem, kterého musí každá část vašeho těla dosáhnout“. Mladí tanečníci nacházejí velké uspokojení v dosahování půvabných a plynulých pohybů baletu skrze tvrdou práci a koncentraci.
Jinými slovy, prožitek z těchto uměleckých forem mluví sám za sebe. Jak uvedl Kern: „Když posluchač slyší, jak Bachova fuga rozptyluje nevyhnutelné napětí nevyhnutelnými prostředky, jak Mozartova árie vyvažuje jasnost překvapením nebo jak Beethovenova gradace uchopí a transformuje motiv, dokud se nezmění samotný vzduch v místnosti, mysl rozpozná mistrovství. Toto rozpoznání znovu vychovává naši touhu. Po něm působí menší uspokojení ploše“.
Mistrovství, disciplína, přítomnost, společenství, krása a dědictví – to jsou hodnoty, o které nové generace usilují. To je ten hlad, který je pohání; hlad, který neukojí prázdnota a repetitivnost velké části populární kultury. Je to svědectví o nadčasové síle tradičních umění i tichá obžaloba současné kulturní aktivity, z níž byl vyčerpán smysl, sounáležitost a tradice.
–ete–
