Je jim přes 80, 90, dokonce i 100 let – a přesto mají mysl stejně bystrou jako lidé o několik desetiletí mladší. Superageři zpochybňují vše, co si myslíme o stárnutí.
Když bylo Hildě Jaffeové 88 let, rozhodla se otevřít novou kapitolu svého života.
Prodala svůj dům v New Jersey a přestěhovala se do jednopokojového bytu v srdci Manhattanu. I ve svých více než 100 letech působí Jaffeová jako aktivní dobrovolnice – provází návštěvníky po historické New York Public Library a jejích výstavách. Svůj malý byt si uklízí sama a pravidelně chodí zhruba 800 metrů od domova do knihovny i do místních obchodů, odkud si sama nosí nákupy.
V rámci své dobrovolnické práce si Jaffeová osvojila hluboké znalosti o zhruba 250 vystavených předmětech, z nichž si pro své prohlídky vybírá čtyřicet. „Prohlídka není založená na žádném scénáři. Člověk si ji musí vytvořit sám,“ uvedla v rozhovoru pro Fortune. Ke kontaktu s rodinou běžně využívá WhatsApp, Zoom a e-mail.
„Nikdy jsem nečekala, že se dožiju 102 let. Překvapuje mě to stejně jako všechny ostatní, že tu ještě jsem,“ svěřila se pro KFF Health News. Svou dlouhověkost přičítá – v pořadí důležitosti – genetice, štěstí a odhodlání zůstat aktivní. „Nepracujete na tom – prostě se to děje. Každý den se probudíte a jste o den starší.“
Jaffeová o sobě říká, že je pragmatická žena: jasně si uvědomuje své možnosti a dává přednost samostatnému životu, dokud je nezávislá a může si věci dělat po svém.
Není divu, že je považována za výjimečnou. V současnosti žije ve Spojených státech amerických asi 101 000 stoletých lidí a jen přibližně 15 procent z nich dokáže vést samostatný život tak jako Jaffeová. Zatímco mnozí z nás se stáří obávají především kvůli nemocem, jako je demence nebo Alzheimerova choroba – nevyléčitelným stavům, které v pokročilých fázích vedou k neschopnosti rozpoznat blízké, a dokonce ke ztrátě vlastní identity – Jaffeová představuje zcela jinou kategorii: superagery.
Věda už prokázala, že proces stárnutí je obvykle doprovázen postupným zhoršováním paměti. Například osmdesátiletí lidé dosahují v průměru přibližně polovičních výsledků v testech paměti oproti lidem ve věku 56 až 66 let – tento pokles je považován za normální a nevyhnutelný. Přelomový výzkum ale ukazuje, že existují vzácní jedinci – takzvaní superageři – kteří si dokážou udržet mentální bystrost a paměť srovnatelnou s lidmi o několik desetiletí mladšími.
Program SuperAging na Northwestern University v Evanstonu ve státě Illinois, zahájený v roce 1999, tento fenomén systematicky zkoumá. Impulzem k jeho vzniku byl mimořádný objev: při posmrtném vyšetření mozku jedenaosmdesátileté ženy vědci zjistili, že její kognitivní funkce odpovídaly ženě kolem padesáti let. Toto zjištění zpochybnilo zažitou představu, že výrazný kognitivní úpadek je ve stáří nevyhnutelný. Tento konkrétní mozek pocházel z mozkové banky University of Miami. Dnes má Northwestern University vlastní nezávislou mozkovou banku, do níž mnozí účastníci studie přislíbili darovat své orgány po smrti.
Objem mozku „superagerů“ připomíná mozek lidí o 20 až 30 let mladších, na rozdíl od běžných seniorů stejného věku, u nichž je patrné výrazné zmenšení mozku.
„Tyto lidi dlouhodobě sledujeme – každý rok hodnotíme jejich kognitivní funkce, odebíráme krevní vzorky a provádíme magnetickou rezonanci i další zobrazovací vyšetření mozku,“ uvedla v rozhovoru Tamar Gefenová, profesorka kognitivní neurologie a expertka z centra pro Alzheimerovu chorobu na lékařské fakultě Northwestern University, která je jednou z hlavních výzkumnic programu. „Mnozí z nich plánují darovat své mozky vědě po smrti. Ve skutečnosti se k tomu zavázalo 98 procent účastníků programu.“
Gefenová dodala: „Snažíme se pochopit opak Alzheimerovy choroby. Pokud Alzheimer znamená ztrátu paměti, výzkum superagerů hledá odpověď na jinou otázku: Jak lze paměť zachovat navzdory postupujícímu věku?“
Jaká je tajná ingredience?
Jedním z nejzajímavějších zjištění výzkumu je obrovská rozmanitost životních stylů superagerů. Někteří si po celý život udržovali zdravý režim – vyváženou stravu, pohyb i pravidelný spánek – zatímco jiní dělali pravý opak: kouřili, pili alkohol, necvičili, žili ve stálém stresu a často ani dostatečně nespali.
Překvapivě ani jejich zdravotní historie nebyla nutně „čistší“ než u jejich vrstevníků a ani užívání léků se u nich zásadně nelišilo.
Navzdory tomu Gefenová a její kolegové zjistili výrazné rozdíly mezi mozky běžných seniorů a superagerů. Jedním z nejpozoruhodnějších zjištění je, že tempo stárnutí jejich mozku je zcela odlišné: snímky magnetické rezonance ukázaly, že mozky superagerů v průběhu let téměř neztrácejí svůj objem.
Studie porovnávající 24 superagerů s 12 „typickými“ staršími dospělými ukázala, že míra atrofie mozku je u superagerů zhruba poloviční oproti jejich věkově srovnatelným vrstevníkům. Objem jejich mozku se ve skutečnosti podobá lidem o 20 až 30 let mladším. Naproti tomu u běžných seniorů stejného věku je zmenšování mozku zřetelné. „Jakmile překročíte 80 let, je normální, že se věci v těle i v mozku začnou zmenšovat,“ vysvětluje Gefenová. „Jakmile tento proces začne a mozek ztrácí objem, spolu s ním se postupně zmenšuje i osobnost, schopnost komunikace a vlastně i samotný život.“
Tyto rozdíly se netýkají jen celkové struktury, ale jsou patrné i na buněčné úrovni. Jedním z nich je velikost neuronů. „Když jsme zkoumali hipokampus – oblast mozku zodpovědnou za ukládání vzpomínek – zjistili jsme, že u superagerů jsou neurony větší, silnější a mají vyšší strukturální integritu. Platilo to nejen ve srovnání s jejich vrstevníky, ale i s lidmi ve čtyřiceti letech,“ uvedla Gefenová.
Další významný rozdíl se týká přední části cingulární kůry, tedy další oblasti spojené s pamětí. „Ve své disertační práci jsem tuto oblast u superagerů zkoumala a porovnávala ji jak s jejich vrstevníky, tak s výrazně mladšími dospělými. Zjistili jsme, že superageři mají mnohem vyšší hustotu Von Economových neuronů. Tyto neurony jsou nejen početnější, ale také delší a zdravější – dokonce i ve srovnání s lidmi ve třiceti nebo čtyřiceti letech,“ vysvětluje Gefenová a dodává, že právě tyto speciální neurony mohou přispívat k vysokým kognitivním schopnostem a zachování bystré paměti.
„Povrchní návštěvy nestačí. Vztah musí být osobní, stálý a hluboce citový. Takové pouto má obrovskou sílu.“
– Tamar Gefenová, profesorka, Lékařská fakulta Northwestern University
Další zajímavý poznatek se týká mikroglie – imunitních buněk mozku. Stejně jako jiné imunitní buňky mohou při nadměrné aktivitě vyvolávat záněty a poškozovat neurony. U mnoha starších lidí aktivita mikroglie s věkem roste, zatímco u superagerů výzkum ukázal zcela odlišný obraz: aktivita těchto buněk zůstává nízká. To pravděpodobně pomáhá omezovat záněty v mozku a zároveň udržovat jeho správné fungování i ve vysokém věku.
Gefenová uvedla, že kromě strukturálních a buněčných rozdílů existují u superagerů i rozdíly psychologické. „Nedávno jsme provedli studii a zjistili jsme, že superageři vykazují obecně velmi nízkou míru neuroticismu a naopak relativně vysokou extraverzi – váží si sociálních vazeb,“ řekla.
Podle Gefenové to ale neznamená nutně širokou potřebu společenského života. „Někteří z nich uváděli, že mají velmi blízký vztah ke své náboženské komunitě nebo k víře obecně, jiní hovořili o silném propojení s rodinou. Společným jmenovatelem je potřeba osobního, emočního a stabilního vztahu. Právě to je udržovalo. Když se podíváte na lidi v domovech pro seniory, kteří takové vazby postrádají, často se jejich stav zhoršuje rychleji. Povrchní návštěvy nestačí – vztah musí být osobní, pravidelný a hluboce emoční. Takové pouto má obrovskou sílu.“
Na otázku, jak superageři zvládají životní výzvy, Gefenová zdůraznila jejich emoční odolnost.
„Nemám k tomu konkrétní empirická data, ale z vlastní zkušenosti mohu říci, že po setkání s tolika superagery vidím, že mají mimořádnou psychickou odolnost. Máme například mezi nimi i přeživší holokaustu – a když s nimi mluvíte, nepopírají svou bolest, ale dokážou ji unést a jít dál. Je v tom určitý druh pozitivního nastavení, které jim umožňuje zůstat orientovaní na budoucnost. Dívají se dopředu.“
Za nejpůsobivější příklad považuje Edith Smithovou, která nedávno oslavila 111. narozeniny a je tak nejstarší superagerkou v programu. „Je naprosto úžasná,“ říká Gefenová. „Na každém setkání se usmívá a vyzařuje moudrost. Prožila dvě světové války, po 105. roce života dvakrát prodělala covid-19, a přesto z ní vyzařuje lehkost a duchovní hloubka. Říká nám, abychom věci nebrali příliš vážně. Zažila obrovské ztráty, viděla všechno – a přesto zůstává pozitivní a pokorná. Je pro nás všechny inspirací.“
Nečekaný zvrat
Sestra Mary, řeholnice z Pensylvánie, pracovala jako učitelka až do svých 84 let a později se zapojila do projektu Nun Study na University of Kentucky. V rámci této studie vědci každoročně sledovali 678 řeholnic z celých Spojených států amerických, aby průběžně hodnotili jejich kognitivní schopnosti.
Profesor David Snowdon, neurolog a vedoucí výzkumu, uvedl, že sestra Mary dosahovala vynikajících výsledků ve všech testech – dokonce i ve věku 101 let. O několik měsíců později však zemřela a pitva jejího mozku odhalila velké množství dvou známých biologických markerů Alzheimerovy choroby: amyloidových plaků a klubek proteinu tau.
Jak je možné, že její mozek vykazoval jasné známky onemocnění, a přesto zůstala mentálně zcela v pořádku? Podobné případy ukázaly, že vztah mezi patologickými nálezy a kognitivními funkcemi není přímočarý: někteří lidé si uchovávají skvělé mentální schopnosti, i když je jejich mozek zaplněn bílkovinami typickými pro Alzheimerovu chorobu, zatímco u jiných se rozvinou závažné příznaky i při relativně malém množství těchto změn. To vedlo k zásadní otázce: Co některým lidem poskytuje ochranu před kognitivním úpadkem?
Silný pocit smyslu v každodenním životě může posilovat naše „rezervy“ a zvyšovat celkovou odolnost mozku.
V průběhu posledních desetiletí byly popsány tři hlavní mechanismy, které tuto odolnost vysvětlují. Prvním je tzv. mozková rezerva (brain reserve), která se týká hardwaru mozku – tedy jeho fyzické velikosti a struktury. Větší mozek s vyšším počtem neuronů nebo bohatšími nervovými spoji dokáže v průběhu času lépe absorbovat poškození. I když se některé buňky začnou zhoršovat, stále jich zbývá dostatek pro zachování normálního fungování.
Druhým mechanismem je kognitivní rezerva (cognitive reserve), tedy software mozku. Mozky, které fungují efektivně, flexibilně a s vysokou kapacitou, dokážou obcházet fyzické poškození a oddalovat tak nástup kognitivního úpadku.
Třetím je udržování mozku (brain maintenance), tedy schopnost mozku dlouhodobě se chránit před samotnými procesy stárnutí. Mozek, který si dokáže uchovat svou kondici, logicky oddaluje i nástup kognitivních příznaků.
Klíčovou otázkou zůstává, jak tyto tři mechanismy posilovat. V devadesátých letech, kdy výzkum začínal, se předpokládalo, že rozhodující roli hraje vyšší vzdělání nebo mentálně náročná povolání. Postupně se však ukázalo, že význam má celá řada dalších faktorů – například fyzická aktivita, aktivní společenský život, hra na hudební nástroj nebo pravidelné používání cizího jazyka. Dnešní poznání naznačuje, že není podstatné, jakou konkrétní aktivitu si zvolíme. Důležité je, aby byl mozek dlouhodobě a různorodě zatěžován. Tím se posilují nervové dráhy a vytvářejí se nové, které mohou pomoci proces stárnutí výrazně zpomalit.
Někteří výzkumníci navíc poukazují na to, že roli může hrát i způsob, jakým vnímáme svůj život. Silný pocit smyslu a naplnění může zvyšovat naši vnitřní rezervu a přispívat k větší celkové odolnosti mozku.
„Takže i když jíme zdravě, cvičíme a pravidelně trénujeme mozek, může nám to pomoci zůstat ve stáří zdravější, ale stále to nezaručí, že se z nás stanou superageři,“ poznamenal jsem směrem k Gefenové.
„Přesně tak. Můj školitel s oblibou říkával, že nejlepší rozhodnutí, jaké můžete v životě udělat, je vybrat si správné rodiče. V určitém smyslu je to pravda – velmi záleží na genech a štěstí. Přesto ale existují věci, které můžeme přímo ovlivnit. Přibližně před rokem vyšla významná studie, která prokázala, že řešení čtrnácti rizikových faktorů může snížit riziko demence až o 40 procent. Patří mezi ně například kontrola krevního tlaku, vyhýbání se vysokému cholesterolu, prevence poranění hlavy, nekouření a snižování chronického stresu,“ vysvětlila Gefenová.
„Když se mě lidé ptají, jak se stát superagerem, odpovídám: ‚Především se chraňte před demencí.‘ Dnes touto nemocí trpí přibližně polovina lidí starších 85 let,“ dodala. „A na to už žádný přesný návod nemám. Setkání se superagery mi ale dalo obrovskou naději. Jako dítě jsem si stáří představovala jako křehkou ženu sedící v křesle, která tiše plete. Superageři tento obraz úplně rozbili – stáří už nepůsobí děsivě ani smutně, ale naopak plné vitality a naděje.“
„Je čas se narodit a čas zemřít“
Od úsvitu dějin lidé sní o tom, jak oddálit stárnutí a porazit smrt. Ve starověkém eposu o Gilgamešovi se král Gilgameš po smrti svého přítele vydává na zoufalou cestu za věčným životem. Na jejím konci však odhalí trpkou pravdu: „Proč, ó Gilgameši, bloudíš? Život, který hledáš, nenalezneš. Když bohové stvořili lidstvo, smrt uložili lidem; život si ponechali ve své moci.“ Touha prodloužit život je podle tohoto poselství vzpourou proti přirozenému řádu; lidem je dáno prožít radost i smutek v hranicích konečného bytí.
V moderní západní kultuře se snaha „bojovat s časem“ odráží v anti-aging průmyslu i ve vědeckých pokusech prodloužit lidský život. Transhumanistické hnutí dokonce pohlíží na stárnutí jako na „nemoc“, kterou je třeba vyléčit. Zároveň se však objevují otázky, zda je takový boj vůbec oprávněný a zda odmítání stárnutí neznamená i odmítání dospět.
Poezie i literatura napříč staletími využívají obrazů ročních období k popisu životního cyklu a připomínají, že odpor vůči němu je marný. Také náboženské tradice nás vedou k jinému pohledu na stárnutí. V knize Kazatel stojí: „Všechno má svůj čas a každá věc pod nebem má svou chvíli: čas se narodit i čas zemřít,“ a také: „Jedno pokolení odchází a jiné přichází, ale země trvá navěky.“ Každou generaci střídá další – takový je řád světa.
V knize Leviticus je stáří vnímáno nikoli jako nedostatek, ale jako ctnost: „Povstaň před šedivou hlavou a cti přítomnost starého člověka.“ Místo odporu vůči znakům stáří jsme vedeni k tomu, abychom starší lidi ctili a vnímali je jako zdroj moudrosti a zkušeností – aniž bychom přitom opomíjeli povinnost o ně pečovat a pomáhat jim.
Možná se tím vracíme ke slovům Hildy Jaffeové – dobré stárnutí je z velké části otázkou štěstí, genů a osudu. Superageři v nás mohou probouzet touhu po zdravějším a delším životě, ale z tradičního pohledu může být přijetí vlastního údělu a životních cyklů samo o sobě součástí tajemství odolnosti.
Tento článek byl původně publikován v magazínu Epoch Magazine Israel.
–ete–
