Uplynulo přesně 710 let od narození Karla IV., jednoho z nejvýznamnějších panovníků vrcholného středověku. Syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny sice prožil neradostné rané dětství v Čechách, rozhodující vliv na jeho osobnost ale mělo sedmileté působení na francouzském královském dvoře, kde získal vynikající vzdělání, jazykové znalosti a politický rozhled, který později zužitkoval při budování Koruny české i Svaté říše římské.
Smutné dětství
Když se 14. května 1316 v Praze narodil prvorozený syn krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, dostal jméno Václav. Byl nadějí pro dynastii i pro zemi vyčerpanou šlechtickými rozbroji. Maličký Václav se dočkal křtu 30. května 1316 na Boží hod v katedrále svatého Víta. Pokřtěn byl arcibiskupem Petrem z Aspeltu za přítomnosti trevírského arcibiskupa Balduina Lucemburského. Idylické dětství v náručí matky ale netrvalo dlouho. Vztah mezi Janem a Eliškou byl totiž poznamenán hlubokou vzájemnou nedůvěrou. Jan, ovlivněn tuzemskými šlechtickými lstmi, podezíral svou manželku z pokusu o převrat a snahy dosadit malého Václava na trůn předčasně.
První zimu tak malý Václav strávil na hradě Křivoklát pod ochranou Viléma Zajíce z Valdeka. Poté byl přemístěn na hrad Loket a později znovu na Křivoklát. Otec Jan jej však od matky oddělil ze zmíněných obav před šlechtickými intrikami a možnou konkurencí na trůně. Karel s matkou prožil jen krátká setkání. Naposledy se s ní viděl ve svých šesti letech těsně před odjezdem do Francie na jaře 1323. Eliška Přemyslovna zemřela v roce 1330, když byl Karel ještě ve Francii, tudíž se s ní již nikdy neshledal.
Francouzský dvůr
V roce 1323 Jan Lucemburský učinil radikální krok. Rozhodl se poslat svého sedmiletého syna na výchovu k francouzskému dvoru. Důvody byly pragmatické: utužení spojenectví s Kapetovci a snaha vymanit syna z vlivu českého prostředí. Malý Václav tak opustil rodnou zem, aby v Paříži, tehdejším intelektuálním centru světa, našel nový domov, nové jméno a především vzdělání, které v té době nemělo mezi běžnými panovníky obdoby.
Po příjezdu do Paříže byl mladý princ biřmován a přijal jméno svého strýce a kmotra, francouzského krále Karla IV. Sličného. Od té chvíle jej historie zná jako Karla. Francouzský dvůr byl v té době místem, kde se snoubila vrcholná rytířská kultura se scholastickou vzdělaností. Karel zde strávil sedm klíčových let, která formovala jeho politické myšlení, náboženské cítění i kulturní obzor.
Šikovný student
Na rozdíl od mnoha svých současníků, kteří se učili primárně lovu a boji, byl Karel vzděláván v sedmi svobodných uměních. Jeho učitelé brzy rozpoznali chlapcovu mimořádnou inteligenci. Karel se učil latině, která se stala jeho hlavním literárním jazykem, a ovládl ji do té míry, že v ní později dokázal psát teologické traktáty. Kromě latiny a rodné češtiny, kterou sice během let v cizině pozapomněl, ale po návratu se ji znovu naučil, ovládal francouzštinu, němčinu a později i italštinu.
Pro další Karlův rozvoj bylo klíčové setkání s pařížskou univerzitou – Sorbonnou. Ačkoliv nebyl jejím řádným studentem, docházel na přednášky a účastnil se disputací. Karel zde nasával vlivy tomismu – filozofického směru Tomáše Akvinského, který kladl důraz na balanc mezi vírou a rozumem. Tato intelektuální výbava mu později umožnila vystupovat jako suverénní partner v debatách s největšími učenci i církevními hodnostáři Evropy. V Paříži také pochopil koncept státu jako organizovaného celku, který musí spravovat moudrý panovník. Což byl ostatně model, který se později pokusil aplikovat i v Českém království.
Papež jako nejlepší přítel
Klíčovou postavou Karlova dospívání byl jeho osobní učitel a mentor Pierre de Rosières, tehdejší opat kláštera ve Fécampu. Jejich vztah nebyl pouze vztahem žáka a učitele, nýbrž přerostl v hluboké intelektuální i osobní přátelství. Pierre de Rosières vtiskl Karlovi přesvědčení, že panovník je zodpovědný přímo Bohu za blaho svěřeného lidu a že moc musí být podložena moudrostí.
Tento vztah měl v budoucnu dalekosáhlé politické důsledky. Když byl Pierre de Rosières v roce 1342 zvolen papežem jako Klement VI., stal se Karlovým nejmocnějším spojencem. Díky tomuto poutu, ukovanému během pařížských studií, mohl Karel dosáhnout povýšení pražského biskupství na arcibiskupství v roce 1344 a následně získat podporu pro svou kandidaturu na římského krále. Klement VI. na svého žáka vzpomínal jako na vzdělaného knížete a v Karlových politických krocích je patrný vliv Rosièrova učení.
Během pobytu ve Francii se Karel také poprvé oženil. Jeho manželkou se stala Blanka z Valois, sestra budoucího francouzského krále Filipa VI. Pro Karla tento sňatek znamenal definitivní začlenění do nejvyšších pater evropské aristokracie. Blanka, která s ním sdílela intelektuální zájmy, mu byla oporou i v době, kdy se po návratu do Čech potýkal s nedůvěrou domácí šlechty.
Návrat do Čech
Když se Karel v roce 1333 vrátil do Čech, našel zemi v rozkladu, s královskými hrady v zástavě a rozvrácenou správou. Vybaven francouzským vzděláním i zkušenostmi z italského tažení, které následovalo po odjezdu z Francie, se pustil do ambiciózní rekonstrukce státu. Jeho vzdělání mu umožnilo vnímat české země nikoliv jako izolovaný ostrov, nýbrž jako integrální součást křesťanského univerza.
Založení Karlovy univerzity v roce 1348 bylo přímým důsledkem jeho pařížské zkušenosti. Karel chtěl z Prahy vytvořit druhou Paříž, centrum vzdělanosti pro celou střední Evropu, aby čeští studenti nemuseli za poznáním putovat do dalekých krajin. Architektonický rozmach Prahy, reprezentovaný gotickou katedrálou svatého Víta, rovněž nese stopy francouzského vlivu. Karel do Prahy povolal Matyáše z Arrasu, který přinesl principy jihofrancouzské gotiky.
Karel IV. byl i hluboce věřícím mystikem. Jeho pobyt ve Francii mu zprostředkoval přístup k tehdejším spirituálním proudům, které ovlivňovaly jeho rozhodování. Sbírání ostatků svatých, vybudování hradu Karlštejn jako úschovny pro říšské klenoty i šíření kultu svatého Václava – to vše byly prvky promyšlené státní ideologie, která měla svůj kořen v pařížských intelektuálních kruzích.
Dnes, 710 let po jeho narození, vnímáme Karla IV. jako Otce vlasti. Je však důležité si uvědomit, že jeho pomyslné „otcovství“ mělo téměř celoevropský rozměr. Je možné, že bez pařížské kapitoly by Karel IV. pravděpodobně nebyl oním osvíceným monarchou, jehož odkaz dodnes definuje českou národní identitu.
