Komentář
Brusel odpovídá regulatorním krčením ramen, Itálie se nabízí jako námořní policista a Spojené státy přestávají přijímat úsměvy jako platidlo. Spolu s cly na automobily a rušenými základnami skončila doba evropských směnek bez krytí.
Evropská nemoc, ono „podivné“ rozhořčení, které Spojené státy dávají najevo vůči starému kontinentu a které se v posledních měsících projevuje v celé své drsnosti v podobě cel, štiplavých poznámek a útoků, nejeví známky slábnutí. Přitom by se člověk mohl ptát, proč má Washington, tradičně pozorný ke svým zámořským spojencům, vůči nim takovou zášť. Vděčnost, kterou Evropa vůči Spojeným státům americkým cítí, je přece obrovská a spojenectví pevné. Nebo ne?
To však Donaldu Trumpovi nebrání hrát si na tvrdého a bezohledného byznysmena i vůči historickým spojencům. „S jakou tváří?“ budou si jistě říkat v některé kanceláři v Bruselu, sídle velkých rozhodovatelů a vytříbených pozorovatelů mezinárodní politiky.
„S potěšením oznamuji, že vzhledem k tomu, že Evropská unie plně nedodržuje naši obchodní dohodu, zvýším příští týden cla na automobily a nákladní vozy vstupující do Spojených států. Clo bude zvýšeno na 25 procent,“ napsal americký prezident v příspěvku na Truth Social a ujistil, že „je jasně dohodnuto, že pokud budou vyrábět automobily a nákladní vozy v amerických závodech, žádné clo nebude. Mnoho továren na automobily a nákladní vozy se právě staví, investice přesahují 100 miliard dolarů, což je rekord v historii automobilové výroby. Tyto závody s americkými pracovníky budou brzy otevřeny. Nikdy v historii Ameriky se nedělo nic podobného tomu, co se děje dnes.“
Ohnivá slova, která doprovázely výtky mířené na Itálii a Španělsko.
Donald Trump – ne, ne ten, který vítal Giorgiu Meloniovou širokými úsměvy v Mar-a-Lagu – zopakoval, že „není spokojený s Itálií a není spokojený se Španělskem“. Při rozhovoru s novináři v Bílém domě vysvětlil svůj postoj tím, že obě země „si myslí, že je v pořádku, aby Írán měl jadernou zbraň. Kdokoli si myslí, že Írán může mít jadernou zbraň, není příliš inteligentní.“
Tentýž Trump také naznačil postupné stažení amerických vojáků z italského území. Člověk by kvůli tomu očekával přinejmenším demonstraci připravenou „zablokovat všechno“, vedenou nějakým osvíceným levičákem, který před 80 lety Američany oslavoval, ale dnes by je nejraději poslal domů: radujte se, byli jste vyslyšeni. Důvodem je, že „Itálie nijak nepomohla“ ve válce proti Íránu, říká The Donald, „tak proč bych to neměl udělat? Když jsme je potřebovali, nebyli tu.“
Abychom však byli spravedliví, Trump si vzal na mušku všechny. Německý kancléř Merz podle něj odvádí „příšernou práci, má problémy všeho druhu, velký problém s Ukrajinou, s migrací a s energetikou“. Fakticky šlo o odpověď na slova, která tentýž kancléř pronesl 25. dubna během návštěvy školy v Marsbergu, když konflikt s Íránem označil za „naprosto zbytečný“. „Íránci jsou zjevně silnější, než se očekávalo, a Američané zjevně nemají skutečně přesvědčivou strategii, ani při vyjednávání.“ Podle Merze Íránci Spojené státy „ponižují“. A Spojené státy v reakci prostřednictvím ministra obrany Petea Hegsetha oznámily stažení zhruba 5 tisíc amerických vojáků rozmístěných v Německu z celkových 36 tisíc, kteří se v zemi nyní nacházejí.
Jde o snížení o 14 procent, které vrací počet vojáků na úroveň před válkou na Ukrajině. Jasný vzkaz, který spolu s 25procentními cly na automobily představuje víc než jen odpověď na postoje berlínské vlády. Je to naprosto jednoznačné vymezení Spojených států, natolik zřetelné, že německý ministr obrany Boris Pistorius prohlásil: „Stažení amerických sil z Evropy a také z Německa bylo třeba očekávat“ a že „my Evropané musíme převzít větší odpovědnost za svou bezpečnost.“
Neuvěřitelné Spojené státy, které nejprve pomáhají a pak pomoc stahují, které financují NATO a pak se z něj vytrácejí. Neuvěřitelné dvojí standardy a obraty země, která se považuje za největší stát světa a předkládá požadavky, jež historickým spojencům připadají nemožné a absurdní. Třeba představa, že by Evropa měla vyhovět americkým očekáváním v oblasti obrany, obchodu a technologií: téměř lunární požadavky a bizarní očekávání Washingtonu, který chtěl zvýšení vojenských výdajů ze 2 procent na 5 procent HDP. Návrh, s nímž Trump přišel už během svého prvního mandátu a který mnoho zemí, zejména Německo a Itálie, celé roky ignorovalo. Zatímco státy východní a severní Evropy na této redefinici výdajů pracují, země jako Španělsko cíl otevřeně odmítly jako neudržitelný, čímž znovu otevřely trhlinu mezi Washingtonem a neochotnými evropskými metropolemi.
Ve skutečnosti jde opravdu o požadavek z jiného světa, zcela bez opory v realitě, jako by prudké rozkládání geopolitického uspořádání po studené válce bylo scénářem dystopického seriálu. Člověk si říká, co se asi odehrává v hlavách expertů v Bílém domě, kteří stavějí barikády vůči zemím, jež přece nedělají nic špatného, nebo možná jen nedělají nic z toho, co po nich bylo požadováno.
Možná je problém obchodní. Ano, právě to musí být tím, co Američanům hnulo žlučí. Trump vnímá evropský obchodní přebytek, zejména Německa a Itálie, jako okrádání americké ekonomiky. Tak proč nepožadovat vyrovnání? Odtud požadavek vůči EU na odstranění celních bariér pro americké zemědělské produkty a masivní navýšení nákupu energie, především plynu, a amerických automobilů. Po hrozbách cly dosahujícími závratných výšin přineslo uzavření Turnberry Agreement, rámcové dohody podepsané v létě 2025 ve Skotsku, snížení cel na 15 procent. Přesto podle Trumpa Brusel své trhy neotevřel dostatečně, a proto přišla nová cla.
Ale ne, přece není možné, aby se pevní a dlouholetí spojenci hádali kvůli maličkostem, jako jsou dovoz, vývoz a technické otázky obchodní bilance. Je to opravdu nepochopitelné. Takže za tím určitě musí být technologie a regulace velkých amerických digitálních firem. Trump ostatně opakovaně požadoval zrušení digitálních daní, které několik evropských zemí uplatňuje vůči gigantům jako Google, Amazon a Meta, ale Evropa jen pokrčila rameny a pokračovala ve své regulatorní agendě. Trump požadoval deregulovaný přístup také v oblasti umělé inteligence, protože přísné evropské normy jsou vnímány jako překážka amerických inovací, ale EU dál trvala na bezpečnosti a ochraně dat a odmítla volnotržní vizi prosazovanou Washingtonem.
Všichni jsou překvapeni Trumpovým rozlišováním. Všichni jsou zmateni touto novou americkou pozicí.
Zůstávat v úžasu jen proto, že prezident Spojených států se po desetiletích evropských směnek vracejících se jako neproplacené rozhodl konečně vybrat účet, je však pokrytectví hodné nejlepší diplomatické tradice starého kontinentu. Přinejmenším to vykresluje obraz zemí, které byly přinejmenším naivní a léta se ukolébávaly představou, že atlantická aliance je jakýsi all-inclusive program plně hrazený někým jiným, s připojeným právem ignorovat americké požadavky. A současně si ještě nárokovat morální právo spojence kárat za nedostatek taktu. Dnes už víme, že Trump nepřijímá úsměvy a podání ruky jako směnnou měnu za naši bezpečnost.
Postoje italského ministra obrany Guida Crosetta k hrozbě stažení amerických vojsk působí téměř dojemně naivně a plasticky ukazují, že poselství přicházející zpoza oceánu zjevně nebylo plně pochopeno. Crosetto prohlásil, že není schopen pochopit důvody stažení, a připomněl, že Itálie se dokonce nabídla chránit námořní dopravu. Téměř poetické: Spojené státy nás požádají o malou pomoc – využití základen, především Sigonelly – a Itálie se nabídne jako dopravní policista moří. Pak se ale urazíme, když nás Trump mezi jedním příspěvkem na Truth a druhým, doprovázeným mapou přejmenovanou na „Trumpův průliv“, obviní, že jsme vůbec nepomohli. Naše ochota „monitorovat situaci“ nemá stejnou váhu jako letadlové lodě s jaderným pohonem, které by Washington raději viděl podpořené něčím konkrétnějším než jen poplácáním po rameni.
Evropa navíc reaguje nesourodě: země severu se snaží rychle přizpůsobit, Španělsko staví barikády neudržitelnosti a Itálie, chycená mezi tím vším, dál doufá, že bouře sama přejde a příliš jí nerozcuchá vlasy. Dovolili jsme si luxus ignorovat požadavky a odpovídat regulatorním „krčením ramen“ těm, kdo nám poskytují jaderný deštník. Když se pak spojenec naštve a chce nám ten deštník vzít, křičíme o zradě.
Možná bychom místo vzývání ducha otců zakladatelů nebo pevnosti aliancí vzniklých před osmdesáti lety měli přijmout, že éra jednostranné vděčnosti skončila. Jestli je dnes Trumpova Amerika vnímána jako neuvěřitelná kvůli svým údajným „obratům“, pak jen proto, že se rozhodla zacházet s Evropou takovou, jakou Evropa v posledních letech ukázala, že je: rozmarným a nenasytným zákazníkem, který chce maximum služeb, stěžuje si na cenu a především pravidelně zapomíná dojít k pokladně. Zda je stažení 5 tisíc vojáků z Německa jen předkrmem nebo dezertem tohoto rozkolu, bude záležet jen na naší schopnosti pochopit, že v dnešním světě úsměvy a řeči nezastaví cla ani nezajistí obranu našich hranic.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–eti–
