Komentář
Americký prezident Donald Trump se svým rozhodnutím zaútočit na Írán, ať už vědomě či nikoli, vydal na cestu zahraniční politiky, která byla v očích velkolepých anglicky mluvících národů střídavě trvalá i kontroverzní. Její kořeny lze vysledovat přinejmenším až ke Slavné revoluci v letech 1688–1689 – sesazení anglického krále Jakuba II. a jeho nahrazení zetěm a synovcem Vilémem Oranžským a jeho dcerou Marií coby Vilémem III. a Marií II.
Tyto události měly dalekosáhlé důsledky, dokonce i v severoamerických pobřežních koloniích Anglie. Připomnělo je založení druhé nejstarší vysoké školy William and Mary v roce 1694.
K napsání knihy o této epizodě Our First Revolution (Naše první revoluce), vydané v roce 2007, mě inspirovalo to, že se mi tento sled událostí zdál neuvěřitelně nepravděpodobný, přesto však představoval obrovský krok vpřed pro zaručené svobody, zastupitelskou vládu, globální kapitalismus a zahraniční politiku odporu vůči tyranským hegemonickým mocnostem.
Změny byly okamžité a trvalé. Vilém Oranžský toleroval náboženskou svobodu v Anglii, Skotsku a Irsku, stejně jako předtím v roli místodržitele neboli vojenského vůdce Nizozemské republiky. Na rozdíl od Jakuba a jeho předchůdce Karla II., kteří rozpouštěli parlament a směřovali k absolutistické vládě, Vilém uznal pravomoc parlamentu nad státní pokladnou. Jakub rušil volené zákonodárné sbory pobřežních kolonií; Vilém je obnovil – právě ty instituce, v nichž Benjamin Franklin, George Washington, John Adams a Thomas Jefferson získali své politické vzdělání.
Ludvík XIV., který byl rovněž Vilémovým bratrancem, byl nejbohatším a vojensky nejagresivnějším panovníkem své doby. Jeho armády vpadly do Nizozemské republiky v roce 1672 a zdálo se, že ji pohltí, dokud jednadvacetiletý Vilém neprotrhl hráze a nezastavil francouzský postup. Vilém sledoval s obavami, jak katolík Jakub v 80. letech 17. století směřuje ke spojenectví s Ludvíkem.
Hlavním Vilémovým cílem však bylo překazit Jakubovo spojenectví s tehdejší největší vojenskou hegemonickou mocností, zejména poté, co se Jakubově druhé katolické manželce narodil v červnu 1688 syn. Toto dítě by v nástupnické linii nahradilo Marii, její sestru Annu i Viléma, čímž by hrozilo dlouhodobé upevnění katolické dynastie v převážně protestantské Anglii. Nejstarší syn tohoto dítěte, který se dožil nejvyššího věku, zemřel až v roce 1807.
Aby této hrozbě zabránil, Vilém tajně zaplavil anglické kavárny propagandistickými pamflety, zorganizoval armádu o 25 tisících mužích, přepravil ji přes Lamanšský průliv v listopadu – což rozhodně není nejlepší období pro plavbu – a vylodil se v Anglii. Stovky věcí se mohly pokazit. Když však vojska pochodovala směrem k Londýnu, Jakub uprchl do Francie a parlament prohlásil Viléma a Marii králem a královnou.
Vilémovým cílem, jak se můžete v mé knize dočíst, bylo přimět Anglii, Skotsko a Irsko, aby se připojily k válce Nizozemské republiky proti Ludvíku XIV. Této válce velel dvacet let Vilém a po jeho smrti dvořan Jakuba II., který se v roce 1688 přidal na Vilémovu stranu: John Churchill, vévoda z Marlborough.
Tato oranžsko-churchillovská zahraniční politika, vedená zpoza moře proti největším evropským tyranům, se od té doby uplatňovala opakovaně. V 19. století v ní pokračoval William Pitt mladší a jeho stoupenci proti revoluční a napoleonské Francii. Pokračovala i ve chvíli, kdy se Británie snažila udržet rovnováhu sil na kontinentu a zároveň jako vládce moří podporovala svobodný obchod a potírala obchod s otroky.
Pokračovala také v letech 1940 a 1941 poté, co Adolf Hitler dobyl Francii a spolu se svým tehdejším spojencem Josifem Stalinem hrozil ovládnutím většiny euroasijské pevniny. Potomek Marlborougha, Winston Churchill, se tehdy ujal této věci s klíčovou pomocí potomka nizozemských statkářů od řeky Hudson Franklina Roosevelta. A pokračovala i během studené války proti Sovětskému svazu, kdy se vedení přesunulo na Spojené státy a američtí prezidenti od Harryho Trumana po George H. W. Bushe postupovali s britskou a evropskou podporou.
Války přinášejí masovou smrt a strašlivé škody, a proto není překvapivé, že anglicky mluvící národy i politici čas od času ztratili chuť pokračovat v tom, co bychom mohli nazvat churchillovskou nebo oranžistickou zahraniční politikou. Marlboroughův nástupce Robert Walpole se po většinu 18. století konfliktům vyhýbal. Poté, co Británie vstoupila v roce 1914 do tehdy takzvané Velké války a po ní v roce 1917 i Spojené státy, zanechaly hrůzy zákopové války a zdánlivě nesmyslného krveprolití Evropu i Ameriku do značné míry nepřipravené na agresi nacistického a komunistického hnutí, která z Velké války vzešla – dokud se jejich vůdci a veřejnost v letech 1940–1941 znovu nesjednotili kolem churchillovské tradice.
Únava z války zaplavila veřejné mínění i řadu politiků v 70. letech a znovu v prvním desetiletí tohoto století kvůli zklamání z vojenských intervencí, které si vyžádaly 58 tisíc amerických životů ve Vietnamu a sedm tisíc amerických životů v Iráku a Afghánistánu. Demokraté po neúspěchu své strategie ve Vietnamu v 60. letech přistupovali k churchillovské politice skepticky a Trump v posledních letech přivedl republikány ke stejnému pohledu.
V případě Íránu se však zdá, že zvolil jiný směr. Možná to odráží dlouhodobá přesvědčení. Stejně jako si oblíbil protekcionistická cla z 80. let, formovaly Trumpův postoj i útoky íránského režimu proti Spojeným státům – počínaje 444denním porušováním diplomatické imunity v letech 1979 až 1981, tedy prvního principu mezinárodního práva.
Trump zjevně doufal ve vzpouru proti mulláhům v Íránu, jenže načasování změny režimu je obtížné předvídat, stejně jako tomu bylo v Anglii v roce 1688 nebo u Berlínské zdi v roce 1989. Možná bylo jeho rozhodnutí naddeterminované více faktory najednou. Stejně jako Británie v 19. a na počátku 20. století mají Spojené státy na konci 20. a nyní i v 21. století zájmy po celém světě a přetrvávající odpor vůči tyranii a netoleranci.
Nálada amerických voličů během posledních 20 let rozhodně nebyla nakloněna odpovědnosti a rizikům churchillovské zahraniční politiky. Logika zabránění tomu, aby se jaderné zbraně dostaly do rukou režimu odhodlaného rozpoutat druhý holokaust, však zřejmě neochotného amerického prezidenta tímto směrem posouvá.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
