Položení základního kamene Národního divadla 16. května 1868 patří k nejvýznamnějším událostem našich dějin. Slavnostní událost se totiž stala politickou i kulturní manifestací, které se zúčastnilo odhadem přes 100 tisíc lidí a celá akce proběhla v procesu rostoucího národního uvědomění po bachovském absolutismu v době, kdy radikálnější mladočeši získávali převahu nad umírněnějšími staročechy.
Národní manifestace roku 1868
Myšlenka samostatného českého kamenného divadla se zrodila již v roce 1844 na poradách vlastenců v Praze. František Palacký předložil v lednu 1845 žádost o privilegium na stavbu. Sbírky, do nichž přispívaly široké vrstvy společnosti – od šlechty přes buržoazii až po drobné dárce z venkova, Moravy, Slovenska i zahraničí. Celkové náklady na stavbu přesáhly tři miliony zlatých.
Základní kámen, či spíše kameny, pocházely z různých symbolických míst českých a moravských dějin. Původně se plánovaly kameny z Řípu a Radhoště, nakonec však dorazily i z Blaníku, Vyšehradu, Hostýna, Žižkova, Trocnova, Boubínu, Helfštýna a dalších lokalit. Hlavní kvádr pocházel z lomu Kaménka u Louňovic a byl věnován kamenickým mistrem Gabrielem Žižkou. Do něj byla vytesána schránka v do ní byly uloženy zakládací dokumenty a prsť z Plavského mohylníku. Slavnost doprovázela premiéra Smetanova Dalibora v Prozatímním divadle.
Kámen jako symbol
Nápad svézt základní kameny z památných míst byla klíčovou součástí budování symbolického významu stavby. Původně se uvažovalo pouze o jednom kameni, avšak iniciativa se setkala s tak obrovským celonárodním ohlasem, že nakonec do Prahy dorazily desítky kamenů z různých koutů země. Hlavní ceremoniální kameny pocházely z míst spojených s historií a pověstmi. Například kámen z Řípu symbolizoval počátek osídlení země, blok z Blaníku odkazoval na legendu o rytířích a kámen z Radhoště zastupoval Moravu. Vyšehradský kámen dodal symbol počátků státnosti a kámen z Husince vnesl do stavby připomínku reformačního zápasu.
Stavba podle projektu Josefa Zítka pokračovala pomalu. Základy byly dokončeny v listopadu 1868, střecha až v roce 1877. Následovaly náročné interiérové práce, na kterých se podílela celá řada umělců z takzvané generace Národního divadla. Výzdoba budovy, zejména sochařská díla Bohuslava Schnircha, malby Mikoláše Alše, Františka Ženíška, Vojtěcha Hynaisa a dalších, odrážela novorenesanční styl kombinovaný se slovanskou mytologií a českými historickými motivy. Hynaisova opona či Schnirchovy trigy na střeše dodnes patří k nejznámějším symbolům instituce.
Národní katastrofa
Divadlo bylo poprvé slavnostně, ale ještě provizorně otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa. Odehrálo se zde pouhých 12 představení Smetanovy Libuše, než bylo divadlo uzavřeno pro dokončovací práce. O dva měsíce později, 12. srpna 1881, však došlo během dokončovacích prací na střeše k tragickému požáru.
Kvůli nepozornosti dělníků, kteří špatně uhasili dřevěné uhlí v kamnech na letování měděných plechů, začala střecha hořet. Plameny rychle zachvátily celé divadlo, zničily kupoli, hlediště i jeviště. Tato celonárodní katastrofa však vyvolala vlnu solidarity – za 47 dní se vybralo přes milion zlatých. Vedení rekonstrukce se po neshodách výboru se Zítkem ujal jeho žák Josef Schulz. Ten stál před úkolem budovu nejen obnovit, ale také technicky zdokonalit a zabezpečit proti dalším požárům.
Schulz tak propojil hlavní budovu se sousedním Prozatímním divadlem a přilehlým činžovním domem, čímž výrazně zvětšil prostor pro zázemí umělců a administrativu. Namísto původních dřevěných krovů nechal instalovat moderní nýtované železné konstrukce a mezi hlediště a jeviště vsadil masivní železnou protipožární oponu. Ke znovuotevření došlo 18. listopadu 1883, znovu za doprovodu Smetanovy Libuše.
Divadlo dnes, má smysl?
V dnešní době, kdy digitální platformy nabízejí okamžitou zábavu, by se mohlo zdát, že tradiční divadlo ztrácí na významu. Statistiky však ukazují opak. V roce 2023 navštívilo česká divadla přes 5,9 milionu diváků při 28 653 představeních, což představuje nárůst o 12,6 % oproti předchozímu roku. Národní divadlo samo o sobě v roce 2024 přilákalo přes 580 000 diváků, což je výrazný nárůst oproti covidovému propadu na 179 000 v roce 2020.
Čísla nasvědčují, že divadlo zůstává živým médiem. Na rozdíl od filmů nebo streamingu nabízí bezprostřední interakci mezi jevištěm a hledištěm – kolektivní zážitek, který podporuje jak empatii, tak společenskou reflexi. Role divadla je v rozvoji kritického myšlení, emocionální inteligence a sociální soudržnosti významná. V Česku, kde amatérské divadlo získalo v roce 2025 status UNESCO nemateriálního kulturního dědictví, má divadelní tradice hluboké kořeny.
Samotné Národní divadlo plní nelehkou roli reprezentativní scény republiky. Repertoár kombinuje klasiku s novými inscenacemi a experimenty na Nové scéně. Premiéry v baletu či současné činoherní tituly běžně reagují na aktuální společenské otázky – osobní identitu, migraci, ekologii či politiku. Divadlo tak nezůstává reliktem své doby, nýbrž stále nabízí nové zážitky.
Zároveň se současné divadlo potýká s výzvami, které přináší moderní management veřejných institucí. Jde především o nutnost vybalancovat tlak na ekonomickou soběstačnost a prodejnost vstupenek s povinností zachovat vysoké umělecké standardy a prostor pro experimentální tvorbu, která nemusí být komerčně úspěšná, ale je nezbytná pro rozvoj uměleckého oboru.
Otázka otevřenosti instituce se projevuje také v oblasti edukace a práce s publikem. Současné divadlo již není uzavřeným elitním klubem; prostřednictvím lektorských úvodů, workshopů pro školy, diskusí s tvůrci a doprovodných programů aktivně vstupuje do veřejného prostoru a plní svou vzdělávací a sociální funkci.
Pluralita názorů, pluralita forem
Zatímco v devatenáctém století bylo úkolem divadla především definovat a hájit svébytnost vůči cizím vlivům, v současnosti je jeho cílem integrace kultury do mezinárodního kontextu. Divadlo dnes funguje jako most mezi domácí tradicí a světovými uměleckými trendy. Toho je dosahováno pravidelným zváním renomovaných zahraničních režisérů, choreografů a dirigentů ke spolupráci, stejně jako hostováním zahraničních inscenací na pražských scénách.
Pluralita forem je dalším výrazným znakem současného divadelního provozu. Pod jednou institucionální střechou koexistují tradiční akademické přístupy s radikální avantgardou a postdramatickými divadelními formami. Tento přístup umožňuje oslovit široké spektrum diváků s odlišnými estetickými preferencemi. Zatímco např. Historická budova Národního divadla či Stavovské divadlo často hostí inscenace ctící klasický kánon a historický kontext, Nová scéna, která spadá pod stejnou instituci, slouží jako prostor pro spíše inovativní projekty, multimediální představení či současné drama.
