Ruský skladatel vytvořil jiskřivé dílo, které ostře kontrastuje s drsnými podmínkami, v nichž tehdy umělci v Sovětském svazu žili.
V knize „Svědectví: Paměti Dmitrije Šostakoviče“ zaznamenal autor Solomon Volkov následující skladatelova slova: „Nezáleželo na tom, jak publikum reagovalo na vaše dílo nebo zda se kritikům líbilo. To všechno nakonec nemělo význam. Existovala jen jediná otázka života a smrti: jak se váš opus líbil vůdci. Zdůrazňuji: života a smrti, protože zde mluvíme doslova o životě a smrti, nikoli obrazně.“
Tento citát vykresluje mrazivý obraz údělu umělce v sovětském systému. Jedním z nich byl i Dmitrij Šostakovič, který celé své tvůrčí dílo formoval pod neustálým politickým tlakem, často v nuceném souladu s „ideologickými očekáváními“. Chronicky úzkostný skladatel byl proto známý tím, že svou pravou tvář skrýval za pomyslnou masku. Vyvstává však zásadní otázka: vyslovil Šostakovič tato disidentská slova skutečně, nebo jde o dodatečnou interpretaci autora pamětí?
Volkovovo „Svědectví“ patří k nejkontroverznějším dokumentům hudební historie. Kniha vyšla v roce 1979, čtyři roky po Šostakovičově smrti, a zásadně ovlivnila způsob, jakým je skladatelovo dílo vykládáno. Z umělce, který byl dříve považován za člověka loajálního režimu, se podle této interpretace stal tajný disident, jenž do své hudby vkládal šifrovaná protirežimní poselství.
Téměř okamžitě po vydání se však objevily pochybnosti o pravosti knihy. Volkov tvrdil, že mu skladatel své paměti diktoval během série osobních setkání, zároveň ale uvedl, že původní rukopisy „ztratil“. Ty měly obsahovat stránky podepsané samotným Šostakovičem, jejichž autenticita však nikdy nebyla nezávisle ověřena. Hudební vědci navíc upozorňují, že tón i obsah memoárů se mezi jednotlivými částmi výrazně liší. Muzikoložka Laurel E. Fayová například ve své knize „Shostakovich: A Life“ označila „Svědectví“ z velké části za nespolehlivý pramen.
Přestože pravost „Svědectví“ možná nikdy nebude definitivně potvrzena, kniha nabízí silný vhled do skladatelova nitra. Životopiskyně Elizabeth Wilsonová se domnívá, že dílo může zachycovat autentický obraz opřený o rozhovory a svědectví lidí z jeho nejbližšího okolí. Podle vzpomínek přátel a rodiny se skladatel psychicky přizpůsoboval, aby přežil. Po událostech, jako byl Ždanovův dekret z roku 1948 — ostré odsouzení sovětských skladatelů —, se stával stále uzavřenějším a opatrnějším. Otevřený odpor vůči režimu není nikde veřejně doložen; v tehdejším systému by totiž nevyhnutelně vedl k umlčení a tvrdým represím.
Jisté je, že Šostakovič žil rozpolcený život, v němž byly jeho soukromé názory v neustálém napětí s veřejnou tváří. Ať už byly jeho skutečné postoje jakékoli, jeho hudba zůstává trvalým svědectvím o jeho složitém vnitřním světě.
Slavnostní předehra
Dnešní nahrávku Šostakovičovy „Slavnostní předehry“ op. 96 diriguje Andris Nelsons s Bostonským symfonickým orchestrem.
Toto oslavné dílo vzniklo na objednávku Velkého divadla v Moskvě během pouhých tří dnů. Skladatelův přítel Lev Lebedinskij, který byl u komponování přítomen, později s úžasem vzpomínal, jak Šostakovič bleskově a bez námahy zapisoval noty na papír a přitom „současně vtipkoval… jako legendární Mozart“. Jakmile dokončil každou stránku partitury, kurýři ji okamžitě odnášeli opisovačům pro chystané provedení.
Od triumfálních žesťových fanfár až po radostné melodie violoncell a dechových nástrojů se tato skladba stala symbolem Šostakovičovy schopnosti tvořit navenek optimistickou hudbu i v těsných mantinelech sovětských kulturních očekávání.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury bychom se podle vás měli věnovat? Podělte se s námi o své nápady a podněty na adrese namety@epochtimes.cz.
–ete–
