Byl českým průkopníkem sci-fi i mužem plným tajemství. Zásadně formoval podobu domácí fantastiky i českého fandomu. Uběhlo 100 let od narození Ludvíka Součka, který si prošel pestrým životem vojenského lékaře, redaktora i spisovatele. Za svůj život dokázal vyprodukovat desítky titulů napříč žánry, jeho vliv na české sci-fi je však nepopiratelný – od popularizace samotného žánru pro mládež přes založení českého sci-fi fandomu až po spojení s globálními trendy takzvané záhadologie Ericha von Dänikena.
Lékař, voják i spisovatel
Ludvík Souček patří k nejvýraznějším postavám české literatury 20. století, přestože o něm tak často neslýcháme. Narodil se 17. května 1926 v Praze na Smíchově. Jako mladý studoval na bubenečském gymnáziu v Praze, dokud nebyl v roce 1944 totálně nasazen v ČKD. Střední školu dokončil až v roce 1945. Téhož roku také vstoupil do KSČ spolu s celou rodinou. Posléze absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v roce 1951, na které vystudoval obor stomatologie.
Po studiích pracoval jako asistent na stomatologické klinice, poté však nastoupil do armády. Jeho osud ho však brzy zavál daleko od běžné zubařské ordinace. Jako armádní lékař strávil část padesátých let v tehdejší Korejské lidově demokratické republice, kde působil v rámci československé vojenské nemocnice během poválečné rekonstrukce země.
Po návratu do vlasti a odchodu z aktivní vojenské služby se Souček začal stále intenzivněji věnovat publicistice, překladatelství a literární činnosti. Pracoval na ministerstvu národní obrany, později v redakci armádního vysílání Československé televize a jako redaktor v prestižním nakladatelství Albatros. Právě Albatros byl v té době klíčovým centrem pro formování literatury pro mládež, což Součkovi umožnilo přímo ovlivňovat generace mladých čtenářů.
Souček byl mužem poměrně širokého rozhledu i nemalé erudice. Zajímalo ho prakticky všechno – od historie, archeologie a astronomie až po fotografii, všelijaké záhady i vojenskou techniku. Tato šíře zájmů se pak přirozeně stala jeho nejsilnější autorskou zbraní. Ve svých dílech dokázal s lehkostí propojovat exaktní vědecká fakta s odvážnými spekulacemi, které v naší literární tradici neměly obdobu.
Průlom na scénu
Souček vstoupil do světa science fiction v polovině 60. let, kdy žánr v Československu teprve nabíral na síle vedle autorů, jako byl Josef Nesvadba. Jeho debutová trilogie Cesta slepých ptáků (1964), Runa rider (1967) a Sluneční jezero (1968) se stala okamžitým úspěchem. První díl vyvolal na domácím knižním trhu senzaci. Souček v něm představil fiktivní expedici na Island, která pod vedením svérázného doktora Kameníka objevuje v hlubinách islandských kráterů a jeskyní stopy po dávné návštěvě mimozemské civilizace. Kniha byla napsána formou reportážních zápisků, deníkových záznamů a autenticky působících dokumentů. První díl tentýž rok získal Cenu Marie Majerové za dětskou knihu roku.
Úspěch prvního dílu si vynutil pokračování v podobě románů Runa rider (1967) a Sluneční jezero (1968). V nich se děj přesunul z chladného Islandu do nehostinných končin planety Mars, čímž Souček vytvořil ucelenou a komplexní vesmírnou odyseu, která snesla srovnání s nejlepšími světovými díly science fiction té doby. V této trilogii Souček plně demonstroval svou schopnost pracovat s tehdejšími nejmodernějšími vědeckými hypotézami a technologickými trendy a převyprávět je do podoby stravitelné pro mladé čtenáře. Do příběhu organicky zakomponoval tehdy čerstvé poznatky o kybernetice, teorii relativity, genetice i kosmickém výzkumu, který v šedesátých letech zažíval svůj zlatý věk nejen díky probíhajícím vesmírným závodům, ale i díky literárnímu odkazu pomyslné velké trojice žánru sci-fi: Isaaca Asimova, Arthura C. Clarkea a Roberta A. Heinleina.
Český Däniken
Kromě čisté science fiction se Ludvík Souček zapsal do povědomí české veřejnosti jako propagátor a popularizátor takzvané záhadologie a hraničních jevů vědy. V sedmdesátých letech, kdy byla oficiální věda v komunistickém Československu svázána přísným materialistickým dogmatem, působily Součkovy knihy jako závan nového intelektuálního smýšlení. Jeho nejznámější populárně-naučné knihy, jako byly Tušení stínu (1974) a Tušení souvislostí (1978), se též staly nedostatkovým zbožím krátce po vydání.
V těchto dílech Souček představil českému čtenáři myšlenky paleoastronautiky – teorie, podle které v dávné minulosti navštívily Zemi mimozemské civilizace, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj lidstva, vznik starověkých kultur a technologický pokrok našich předků. Kvůli těmto tématům byl Souček často přirovnáván k mezinárodně proslulému švýcarskému spisovateli Erichu von Dänikenovi. Na rozdíl od Dänikena však Souček k tématům přistupoval s větší literární obratností, specifickým humorem a skepticismem. Souček na rozdíl od Dänikena také netvrdil, že má absolutní pravdu, za což si mimochodem Däniken vysloužil nálepku kontroverzního autora. Nabízel však alternativní interpretace historických záhad, nevysvětlitelných archeologických nálezů či mýtů.
Jeho publicistická činnost však narážela na tvrdý odpor ze strany tehdejšího vědeckého establishmentu. Akademie věd a přední čeští vědci Součkovy teorie ostře kritizovali, označovali je za pavědu, šarlatánství a matení veřejnosti. Knihy Tušení stínu i Tušení souvislostí podnítily zájem tisíců lidí o historii, astronomii a archeologii. To paradoxně vedlo k tomu, že mnozí z nich nakonec skončili u seriózních vědeckých oborů.
Stín velikána
Předčasná smrt Ludvíka Součka 26. prosince 1978 v Praze, ve věku pouhých dvaapadesáti let, zanechala v české science fiction vakuum. Kolem jeho smrti, která byla oficiálně zapříčiněna selháním srdce, se téměř okamžitě vyrojilo množství spekulací a konspiračních teorií. Souček však dlouhodobě trpěl vážnými zdravotními problémy, prodělal několik infarktů a potýkal se s těžkou cukrovkou.
Tyto teorie byly živeny především záhadným zmizením některých jeho rozpracovaných rukopisů a osobních archivů. Legendárním se stal zejména domnělý třetí díl jeho volné trilogie tušení, pracovně nazývaný Tušení světla. Ten měl údajně obsahovat ty nejvýbušnější teorie a odhalení, jež mohly být nepohodlné tehdejšímu režimu.
Tuzemský fandom
Souček je považován za iniciátora československého fandomu – klubu nadšenců sci-fi. Krátce před svou smrtí v roce 1978 publikoval v Literárním měsíčníku článek Přímluva za budoucnost, který vyzýval k zakládání SF klubů. Jeho výzvu příznivci vyslyšeli. Později dokonce založili anketu Ludvík na počest jeho památky. Souček inspiroval celou generaci autorů sci-fi, kteří se otevřeně hlásili k jeho odkazu. Mezi nimi vyniká například Ondřej Neff, který napsal o žánru sci-fi literárně-teoretickou práci Něco je jinak a který dlouhodobě pečoval o Součkův literární odkaz. Na Součkův styl navázala řada dalších autorů formujících se v rámci rodícího se fandomu v osmdesátých letech.
Ludvík Souček dokázal pro českou fantastiku to, co se v anglofonní literatuře podařilo již zmíněnému Arthurovi C. Clarkeovi či Isaacu Asimovi – pozvedl žánr sci-fi z okraje literárního zájmu na úroveň respektované literatury, která se vyjadřuje k zásadním otázkám lidské existence. Jeho knihy si dodnes nacházejí nové čtenáře a neztrácejí nic ze své podmanivé atmosféry či myšlenkové podnětnosti.
