Auditoři Evropské unie ostře kritizují způsob, jakým se nakládalo s penězi z mnohamiliardového unijního balíku pomoci určeného ke zmírnění následků pandemie v roce 2021. Kritika se týká zejména nedostatečné transparentnosti. Podle zprávy Evropského účetního dvora, který kontroluje využívání veřejných prostředků a má posilovat odpovědnost institucí, lze v mnoha případech jen obtížně dohledat, kam peníze nakonec putovaly.
Fond RRF měl zmírnit dopady pandemie
„Důvěra občanů EU ve veřejné finance klesá, pokud není využívání peněz zcela transparentní. Veřejnost má právo vědět, kam veřejné prostředky směřují, kdo je dostává a kolik se skutečně utratí,“ uvedla Ivana Maletićová z Evropského účetního dvora, která audit vedla.
Dočasný mnohamiliardový fond na obnovu RRF (Recovery and Resilience Facility) měl členským státům pomoci zotavit se z hospodářské krize, kterou způsobila mimo jiné rozsáhlá omezení během pandemie covidu-19. Zvlášť zasažena byla řada odvětví ekonomiky. Opatření měla podporovat především energetickou transformaci a digitalizaci společnosti.
Některé členské státy zavedly digitální přehledové systémy pro sledování prostředků. Podle auditorů, kteří zkoumali deset zemí jako reprezentativní vzorek, však ani tam nelze úplně dohledat, kam všechny platby směřovaly. Kontroloři prověřovali Německo, Rakousko, Bulharsko, Estonsko, Francii, Lotyšsko, Maltu, Nizozemsko, Rumunsko a Španělsko.
Informační systémy členských států pro správu prostředků z RRF se výrazně liší. Ve zkoumaném vzorku osm států systematicky eviduje využívání peněz z RRF: Rakousko, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Malta a Rumunsko v plném rozsahu, zatímco Nizozemsko a Španělsko bez skutečných nákladů. Další dvě země, Francie a Německo, se spoléhají výhradně na dotazy podle aktuální potřeby. Podle zprávy (strana 16) nevedou centrální datové systémy a informace si musejí vyžadovat přímo od subjektů, které projekty realizují.
Čekání na informace trvalo celé měsíce
Většina analyzovaných států zveřejňovala u každého příjemce pouze výši financování z prostředků EU v rámci RRF. Bulharsko, Francie a Španělsko naproti tomu kromě celkové výše veřejného financování uváděly také národní spolufinancování.
„V některých případech jsou informace obtížně dostupné. Ve čtyřech z deseti členských států se údaje shromažďují pouze na vyžádání. Někdy jsme museli na základní informace čekat několik měsíců a v jednom případě jsme je nezískali vůbec,“ popsala Ivana Maletićová okolnosti při představení zprávy. Podle ní nejde o to, zda byly peníze utraceny, ale o transparentnost. „Dohledatelnost není volitelná, ale nezbytná,“ zdůraznila Maletićová.
Kvůli těmto nedostatkům nemůže Evropská komise posoudit, zda členské státy prostředky využily účinně. To však nutně neznamená, že došlo k překročení nákladů. V některých zemích byly skutečné náklady dokonce nižší, než se původně odhadovalo. Podle kontrolorů ale v obou případech hrozí, že částky přidělené jednotlivým zemím se nakonec budou výrazně lišit od skutečných nákladů.
Jedním z problémů, na který upozorňují, je skutečnost, že členské státy musejí hlásit pouze 100 největších příjemců peněz z RRF. Mohou mezi nimi být obce nebo státní podniky, které pak prostředky dále rozdělují tisícům soukromých firem, organizací a dalších menších subjektů.
Komise požaduje informace o všech příjemcích
Evropský účetní dvůr požaduje, aby občané měli informace o všech příjemcích podpory. Evropská komise však není ochotna tomuto požadavku vyhovět. Ve formálním stanovisku ke zprávě Evropského účetního dvora uvádí, že členským státům poskytla pokyny ke shromažďování údajů. Zároveň tvrdí, že neexistuje právní základ pro to, aby tyto vnitrostátní údaje centrálně shromažďovala nebo vyhodnocovala.
Nedostatek transparentnosti částečně vyplývá ze samotného nastavení systému. Obvykle Komise vyplácí prostředky až zpětně jako náhradu po doložení uskutečněných výdajů. V tomto případě se však státy EU dohodly, že část peněz vyplatí předem. Jde tak o první rozsáhlé využití prostředků v EU, které nejsou přísně vázány na konkrétní náklady. Jedno omezení však zůstalo: podpora měla cíleně směřovat do problémových oblastí v členských státech, které předem určila Komise.
RRF byl omezen částkou přibližně 720 miliard eur. Do konce ledna 2026 Komise poskytla celkem 577 miliard eur (cca 14 bilionů Kč), z toho 360 miliard eur ve formě grantů a 217 miliard eur ve formě půjček. Program skončí v srpnu, výplaty však mohou pokračovat až do konce roku 2026.
Ivana Maletićová zdůraznila, že nedostatky RRF by se neměly přenášet do běžného dlouhodobého rozpočtu EU. Evropská komise naopak považuje model, v němž za využití prostředků odpovídají samotné členské státy, za možný vzor pro budoucí rozpočtové mechanismy. „Tento přístup se ukázal jako účinný,“ uvedl mluvčí výkonné agentury.
Případy zneužití fondu
Evropský úřad veřejného žalobce odhalil řadu podvodů souvisejících s prostředky z RRF. Podle zpráv se objevily případy v Itálii, přičemž lze předpokládat, že podobné incidenty se vyskytly i v dalších členských státech.
Nedávno předseda Výboru pro kontrolu rozpočtu Evropského parlamentu Andreas Schwab vznesl vážná obvinění proti španělské vládě, která měla použít miliardy z RRF a EU fondu na obnovu po koronaviru nevhodně na důchody, sociální výdaje a na krytí rozpočtových deficitů.
Chybí struktury pro správu velkých částek
Rozdělování peněz mezi 27 členských států je pro EU vždy složité, vysvětlila ekonomka Monika Hjeds Löfmarková ze Švédského institutu pro evropská politická studia. V případě RRF byly navíc finanční prostředky mimořádně vysoké a rozhodlo se o nich v krátké době.
„Cílem bylo zabránit hluboké a dlouhotrvající recesi, která by mohla Unii rozdělit. Byla to výjimečná doba, kdy se po celém světě přijímala řada opatření. Úvaha zněla: lepší je jednat než čekat,“ řekla Hjeds Löfmarková švédskojazyčnému vydání Epoch Times.
„Zpětně je však třeba se podívat i na to, jak se pomoc skutečně využila. Velké částky proudily velmi rychle a mnoho zemí nemělo dostatečné kapacity ani potřebné struktury, aby je dokázalo účinně spravovat.“
Podle Hjeds Löfmarkové spočívají hlavní problémy RRF v tom, že celý proces proběhl velmi rychle a že právě země s největší finanční pomocí mají často nejslabší instituce a nejnižší míru transparentnosti. První problém lze vysvětlit krizovou situací, druhý vyplývá ze samotného nastavení systému. Právě tyto státy by však potřebovaly obzvlášť velkou podporu.
Ekonomka zároveň kritizuje Komisi za to, že ve snaze ukázat program jako úspěch nepostupovala dostatečně transparentně. „O existujících problémech měla informovat otevřeněji. Důraz se kladl hlavně na to, aby se program prezentoval jako úspěšný příběh.“ Hjeds Löfmarková také zdůraznila, že určité riziko podvodů existuje vždy.
–etg–
