Rozhovor s tvůrci podcastu Fotroviny o tom, co je k diskusím o otcovství a jeho popularizaci vedlo, který jejich host je nejvíce inspiroval, nebo o jejich „roli“ ve zvyšování porodnosti.
Chlapi, mohli byste představit, kdo za projektem Fotroviny stojí?
Juraj Andrejka (Juraj): Za projektem stojím já, Juraj Andrejka a Honza Mašek. Oba jsme tátové. Já mám tři děti, Honza má dva krásné chlapce, kteří už pomalu dosahují pubertu. A samozřejmě máme okolo sebe hromadu skvělých lidí, kteří nám dodávají inspiraci a podporu – své děti, partnerky, manželky a lidi kolem Fotrovin.
Kdy a proč Fotroviny vznikly?
Juraj: Před 4,5 roky. Projekt jsem zakládal já spolu s jedním kolegou. Předcházelo tomu to, že jsem se potřeboval vypsat a „vyblít“ z mého otcovstí, protože jsem byl čerstvý otec. Byl jsem toho plný a začal jsem psát krátké příběhy o tom, co se mi stávalo se synem, tomu je teď 8,5 roku. Tam to celé vzniklo, pak přišel covid, lidé si oblíbili podcasty, a tak jsme začali dělat podcast. K tomu se pak ještě přidružily sociální sítě, protože dělat dnes podcast bez sociálních sítí nemá smysl. No, a protože to bylo třeba později rozšířit dál, šli jsme do YouTube.
Jan Mašek (Honza): Já jsem do toho přistoupil před rokem. Juraj mě tehdy pozval do svého podcastu jako hosta, kde jsme zjistili, že si u hodně věcí notujeme. A já si od té doby říkal, že je to fajn platforma pro táty, kteří jsou trošku modernější, umí si ze sebe dělat pr*** a je to takové trochu volnější.
Moje hlavní motivace nebyla se vypovídat. Začalo mě spíš trápit to, že co se objevovalo na scéně a na sociálních sítích z hlediska toxické maskulinity, jak se mladí chlapci sdružují do nějakých skupin, jak nenávidí ženy apod. Tato vlna se podle mého názoru hodně šíří a radikalizuje. Koneckonců volební výsledky u nás ukazují, že to není něco, co se nás vůbec netýká. A tak jsem tohle téma začal dávat do prostoru. A ono se ukazuje, že to téma je silné a že ho hodně podporují i ženy. Ono to není o tom, že tady jsou ženy a tady muži. Je to vzájemná symbióza mezi chlapy a ženskými.
Není to o tom, že bychom v každém podcastu rozebírali maskulinitu, ale spíš si pozýváme různé chlapy, kteří mají různé zkušenosti, od pána, který má devět dětí, až po mladého fotra, který už něco zažil a je úspěšný i v jiných směrech. Takže je to spíš o inspiraci, ale chceme ukazovat hlavně ty pozitivní příklady a díváme se na to z různých stran a pohledů. To jsou za mě Fotroviny.
Kolik jste už udělali rozhovorů, kolik jste měli hostů?
Juraj: Včera nám vyšel 99. rozhovor. Ono se to nezdá, ale těch témat, které začne člověk otcovstvím zažívat, je tolik, že vůbec nemáme problém s nápady. Spíš je problém je všechny exekuovat.
Vnímám, že ženy rády diskutují, probírají své mateřství a všechny detaily okolo, zatímco my chlapi to až tak nemáme. Jakou máte sledovanost? Je zájem ze strany mužů?
Juraj: Kdyby nebyl zájem, nedělali bychom to. Samozřejmě, je to i určitá forma osobní terapie, ale kdyby nebyl zájem, nepokračujeme v tom. Sledovanost je tak 20-25 tisíc na epizodu, na sockách máme dohromady někde kolem 15 tisíc. A je důležité, že vidíme, že je tam rostoucí trend, že jde o celospolečenské téma, která není jen o otcovství, ale jak řekl Honza velmi pěkně, o mužství, o hledání si vzorů a vzájemných rad.
Správně jsi Ondřeji řekl, že my chlapi jste takoví idioti, že se o tom nebavíme. My se z toho snažíme udělat něco normálního, bavit se o rodině, a že je normální se o ni starat, protože jsme objevili klíč k tomu celému. Ono ta rodičovsko-otcovská motivace, to jest to, proč se o rodinu muži zajímají, to je neskutečný motor. Ty v té rodině máš lidi, za které bys obětoval život. Co je víc?
Jan: Naši fotři se o těchto věcech nebavili. Parta chlapů se potká ve fotbalové šatně a mluví o tom, jak vypadlo Colorado nebo jak jsme postoupili s Finskem. Jenže pak se to měnilo, přišly devadesátky, postarat o rodinu znamená vydělat prachy. Chlapy hodně definuje práce, každý se hned ptá: „Co děláš?“ No ale společnost se dnes mění, je bohatá a já mám pocit, že je teď o tom mít vztah se svou ženou, se svými dětmi, být s nimi a žít v sounáležitosti. Pro spoustu chlapů z generace, která přichází, je definující rodina.
My už nechceme hákovat od nevidím do nevidím, abychom pak přijeli na dovolenou a klepla nás v 50ti pepka a my si uvědomili, že nás děcka nemají rádi, protože jsme tam pro ně nebyli, když jsme tam měli být a oni si žijí svoje životy, zatímco já jsem někde sám. To není život, který já chci žít. Já chci mít kvalitní rodinné vztahy, chci mít širší rodinu, chci mít kámoše, se kterými můžu rozebrat spoustu věcí. A to je, co chceme ukazovat, že je normální. Jenže o tomhle postoji se ve společnosti vůbec nemluví. Ve Forbesech a všech těch časopisech se píše jen o tom, jak tenhle založil tento byznys, tenhle založil unicorn, o těchto věcech. A tak to zkoušíme dávat do prostoru, protože si myslím, že je toho tady hrozně málo.
Kdybyste z těch 99 rozhovorů vypíchli nějaký, který by opravdu stál za poslech, ke kterému byste pozvali naše čtenáře, který by to byl? Který vám hodně utkvěl v paměti nebo vás inspiroval?
Juraj: Vždycky, když o něčem sním, tak si říkám, že bych se na život a na své životní příběhy chtěl dívat jako Pepa Dvořáček ze Sonnentoru. Byl to neuvěřitelný rozhovor, ty příběhy, které tam vyprávěl, já z nich čerpám doteď, a to jsme to natáčeli někdy vloni před létem. No, a protože nás opět čeká léto, vzpomenul bych Aleše Pokorného, který nám vyprávěl, jak si dokáže užít dobrodružství se svými dětmi, jak chodí ven a tráví s nimi čas, protože často si představujeme dobrodružství jako vylézt na nějakou čtyřtisícovku, ale ono vlastně stačí jít třeba do prvního lesa a tam se budují ty vztahy. Aleš mi ukázal krásný příklad a návod, jak si vytvořit vlastní vzpomínky se svými dětmi a s rodinou, protože bez nich, bez zážitků a bez společného času se vztah nedá vytvořit.
Jan: Mě vždycky bavila Eliška Remešová, protože když víš trošku terapie, psychologie, to je taky hrozně fajn. A na Pepovi se shoduji s Jurajem, ten je stoprocentní na budování odolnosti a Aleš zase na dobrodružství.
Juraj: Super, že jsi vzpomněl Elišku. S ní jsme se snažili podívat, jak si vztah se ženou udržet a pracovat na něm, že to není jen o dětech, ale i o vztahu o tom druhém nejdůležitějším člověku, který tu rodinu s námi tvoří. V tom rozhovoru s Eliškou jsem se dvakrát nebo třikrát rozplakal, to se mi moc často nestává. Bylo to mega silné.
Politici i odborníci lamentují nad nízkou porodností a přemýšlejí, jak mladé lidi k plození dětí motivovat. Mohou podle vás projekty, aktivity, jak je ten váš, přispět k větší porodnosti? Myslíte si, že i ten váš pořad by mohl být takový porodní booster?
Juraj: No, nějaké procentíčko si tam určitě uchmatneme (směje se). Snažíme se udělat rodičovství sexy a odkrývat bubáky anebo ukazovat cestu. Když si člověk vyslechne těch skoro 100 rozhovorů, najde neskutečnou paletu řešení na problémy, stačí si vybrat. A to beru i jako naši úlohu ukazovat, že ano, u otcovství jsou věci, které nejsou možná úplně ideální, ale zase je tam milion věcí, které jsou skvělé. Snažíme se ukazovat cesty, motivovat, povzbuzovat, ale nedokážeme vyřešit úplně všechny problémy.
Jan: Podle mě je základní prediktor toho, že se věci začnou dít, jak už říkal Juraj, že se lidi nebudou bát, bát budoucnosti, že neseženeš bydlení, že shoří planeta, že bude válka. Cíleně dáváme do společnosti strach, nenávist, a to se podvědomě usazuje. Každá taková obava touze založit rodinu rozhodně nepomáhá. V momentě, kdy připustíme, že budoucnost může být i dobrá, začnou se věci měnit.
Ale vidění světlých zítřků je jedna věc a vidění mé konkrétní role v tomto je druhá věc. Jsme liberální společnost, tak by to mělo být, takže jasně, když nechceš mít ty děti, tak mít nemusíš, zkrátka nevytvářet tlak na mladou generaci, protože to je další strach z toho, co bude a jestli plním nějakou roli. A pak je důležité, aby se lidé potkávali, ne na sockách, ale fyzicky. To taky mizí.
Seznamování lidí čím dál víc probíhá online na seznamovacích platformách. Jedním swipem dáváš najevo jestli ano nebo ne. Je to jako spotřební zboží a tento konzum způsobuje, že jsme nestálí, neschopní řešit problémy, radši utíkáme. Je jednodušší jít si do obchodu koupit něco jiného, když se to nabízí.
To všechno jsou elementy, které když se začnou sčítat, tak na konci dne je tady frustrovaný mladý muž, ambiciózní žena, vůbec se nepotkají, jako by si neměli o čem povídat. Muži díky pornu mají jasnou představu, jak má žena fungovat, Žena, protože je většinou vysokoškolsky vzdělaná a má spousty příležitostí na to, jak se realizovat, zjišťuje, že chlapy moc nepotřebuje pro svůj život, protože je schopná se o sebe postarat a zaopatřit se sama. To jsou ty dva světy, které teď hledají cestu k sobě. A v momentě, kdy se to podaří a začneme spolu mluvit, pak se z toho může stát i to, že začneme plodit děti a aktivně na tom pracovat.
Co je podle vás úkolem otce a šířeji rodiče?
Jan: Být nejlepší verzí sebe sama, protože tím ovlivňuješ celý zbytek rodiny. To není o tom, co děckám říkáš, protože ať už jsou to tvoje děti nebo partnerka, oni se dívají na tebe, jak funguješ, jakou máš integritu, na to, jak jednáš atd.
Ono i ty vztahy a rodina jsou řemeslo, je to nějaká dovednost. Ty tím životem můžeš proplout a jasně, máš dvě děti, poslal jsi je do školy, žijí si nějaký svůj život a nějak se to stalo. Anebo na tom aktivně pracuješ a můžeš to posunout do dalšího levelu, o kterém jsi si možná ani nemyslel, že by se mohl stát. A to je něco, co mě osobně na tom baví.
Vyslechli jste si hodně vyprávění od tátů všeho druhu. Co podle vás dělá z muže dobrého otce?
Jan: Zájem. Nejenom o děti, ale i o partnerku, o celou rodinu.
Juraj: Zájem je určitě dobrá věc, protože to potom vytváří další věci, vytváří aktivitu, diskusi, takže zájem se mi líbí.
