Toto je osmnáctá část série „Medicína ctnosti“.
Zvídavost zlepšuje paměť, učení i vztahy. Aktivuje mozkové oblasti spojené s odměnou a může chránit mozek před stárnutím.
Nenávist zvyšuje aktivitu v oblastech mozku zapojených do agrese a strategického vyhodnocování, zatímco tlumí empatii. Je to, jako by se mozek začal připravovat na to, že se s daným člověkem „vypořádá“. Čím více někoho nenávidíte, tím silnější jsou signály.
I když jsme nenávist možná někdy zažili všichni, naše nejhlubší já s ní není slučitelné, řekl Epoch Times Steven Stosny, terapeut a zakladatel organizace Compassion Power.
„Pokud se nenávist stane chronickou, ztrácíme svou lidskost,“ uvedl.
Neurověda nenávisti
Mozkový „spínač“ nenávisti upřednostňuje agresivní chování a negativní úsudek.
Nenávist selektivně deaktivuje pravý horní čelní závit – oblast zapojenou do regulace impulzivních reakcí a do porozumění pocitům druhých.
Tato velmi omezená deaktivace v mozku nenávidícího člověka odpojuje nervové „brzdy“, které drží agresivní impulzy pod kontrolou. Nenávidící se tak stává iracionálním a fixuje se na svůj terč.
Mitchell Landers, postdoktorand na katedře psychologie Kalifornské univerzity, řekl Epoch Times, že láska i nenávist zahrnují intenzivní hodnocení druhého člověka, ale opačným směrem.
Zamilovaní i nenávidící lidé pod vlivem silných emocí dočasně ztrácejí schopnost jasného úsudku, což vysvětluje chování typu „zamilovaní přehlížejí chyby a nenávidící si je vytvářejí“, uvedl Landers.
Nenávist aktivuje několik oblastí ve vnějších i vnitřních vrstvách mozku – zejména putamen a insulu.
Putamen připravuje člověka k jednání a insula funguje jako senzor. Když jsou tyto oblasti uneseny nenávistí, mohou nenávidějícího člověka nutit k odvetným činům, například ke konfrontaci nebo ublížení tomu, koho nenávidí.
Nenávist se sama posiluje. Čím více nenávidíte, tím více se mozek nastavuje na nenávist – je to jako nízká dávka jedu, která tiše rozežírá empatii.
Jak nenávist otravuje toho, kdo nenávidí
Nenávist může vypnout mozkové okruhy empatie. Jedna studie zjistila, že účastníci vystavení nenávistným projevům vůči menšinovým skupinám se stali méně empatickými nejen k utrpení dané menšiny, ale i k utrpení jiných lidí. Ukazuje to, že nenávist se šíří.
Postupné slábnutí empatie časem vede ke zhroucení soucitu.
Samotná existence nenáviděného člověka je podle Landerse pro nenávidějícího člověka základním problémem.
„Když vyhodnotíte, že někdo má negativní asociační hodnotu – že jeho blaho jde proti vašemu –, dává smysl, že zájem o jeho utrpení slábne,“ řekl.
Člověk pak nejenže nedokáže soucítit s bolestí druhého, ale otupí vůči ní, nebo z ní dokonce začne mít dobrý pocit, uvedl.
Úzké propojení nenávisti s agresí a nepřátelstvím vystavuje nenávidějícího člověka riziku duševních i tělesných zdravotních potíží. Nepřátelští lidé zažívají rozpad vztahů, a jsou proto více ve stresu a náchylnější k depresi.
Na tělesné úrovni vyvolává chování poháněné nenávistí, například hněv a agrese, uvolňování stresových hormonů, které ovlivňují imunitní systém a vedou k zánětu. Stresové hormony potlačují aktivitu přirozených zabíječských buněk, což zhoršuje schopnost člověka bojovat s infekcemi, včetně nádorových onemocnění.
Stresová reakce spojená s hněvem a agresí zároveň narušuje schopnost cév správně se uvolnit, což je klíčové pro dobrý krevní oběh. Toto narušení patří mezi hlavní hybatele cévní mozkové příhody a kardiovaskulárních onemocnění.
Metaanalýza publikovaná v časopise Journal of the American College of Cardiology zjistila, že hněv a nepřátelství zvyšují riziko ischemické choroby srdeční u zdravých lidí o 19 procent a u pacientů s již existujícím srdečním onemocněním zvyšují pravděpodobnost nepříznivé prognózy o 24 procent.
Co způsobuje, že se tato jedovatá emoce tak pevně drží?
Odkud nenávist pochází
Nenávist často vyrůstá z nevyřešeného hněvu.
Landersův výzkum z roku 2025 osvětluje, jak dochází k přechodu od hněvu k nenávisti.
„[Hněv je] vyjednávací mechanismus,“ řekl Landers.
Hněv cítíte tehdy, když předpokládáte, že vztah ještě stojí za záchranu. Když se zdá, že druhému člověku na vás nezáleží tak, jak si myslíte, že by mělo, hněv vyjednává – tlačí druhé k tomu, aby změnili způsob, jak s vámi zacházejí a jak si vás cení.
„Proto rozzlobení lidé chtějí mluvit, chtějí vysvětlení, chtějí omluvu,“ uvedl.
Když hněv opakovaně nedokáže vztah napravit, začíná se posouvat směrem k nenávisti.
Nenávist vychází z předpokladu, že vztah nestojí za záchranu, a proto usiluje o neutralizaci samotného člověka. Z pohledu nenávidějícího činí samotná existence nenáviděné osoby jeho život horším.
„Žádné množství rozhovorů nezmění fakt, že existuje romantický rival, že vám konkurent sebral povýšení nebo že něčí přítomnost ve vaší komunitě zásadně ohrožuje vaše zájmy,“ řekl Landers.
Nenávist podle něj ustupuje teprve tehdy, když je její terč dostatečně vzdálen nebo zbaven moci. Problém je v tom, že dosažení těchto výsledků často zahrnuje sílu nebo agresi. Agresivní a nepřátelské činy, k nimž nenávist člověka vede, nakonec samotný pocit nenávisti posilují, uvedl Landers.
Tato vlastnost, kdy se nenávist sama posiluje, vytváří past nenávisti.
Nenávist často pramení z bezmoci, řekla Epoch Times Jessica Russoová, licencovaná klinická psycholožka.
Když někoho vyhodnotíte jako hrozbu, vzniká podvědomý pocit slabosti a bezmoci. Aby se lidé proti hrozbě chránili, mohou použít „štít nenávisti“.
„Nenávist je velmi intenzivní druh štítu,“ řekla Russoová. Tím, že ji lidé používají k vlastní ochraně, se však nakonec činí ještě zranitelnějšími.
„Musíme se dostat k tomu, co za tím stojí, před čím se vlastně snaží chránit,“ uvedla.
Russoová věří, že soucit dokáže štít nenávisti rozložit tím, že obnoví naději a odstraní temnotu. Protilékem je znovu vybudovat přesně to, co nenávist narušuje.
Lék na nenávist
Lidé mají základní hodnotu: instinktivní pocit vlastní důstojnosti zakořeněný v přesvědčení, že každý člověk je „dítětem Božím“. Jednání vycházející z tohoto přesvědčení polidšťuje nás samé i druhé, zatímco nenávist odlidšťuje obě strany, napsal Stosny ve své knize „Manual of the Core Value Workshop“.
Chceme-li tedy odstranit nenávist, musíme rozvíjet její opak: soucit.
„Soucit a nenávist jsou neslučitelné; čím více děláme jedno, tím méně jsme schopni dělat druhé,“ řekl Stosny.
Soucit je velmi široký pojem a každý mu rozumí po svém. Obecně však znamená uznání, že lidé jsou nedokonalí a trpí – včetně vás samotných i druhých. Díky tomu můžeme druhé chápat a projevovat soucit všem.
Mnoho lidí se mylně domnívá, že soucit znamená přehlížet špatné chování, uvedl Stosny. Soucit však nespočívá v omlouvání chování, ale v pochopení těžkostí, které druhé vedou k tomu, že se chovají špatně.
„Soucit špatné chování zmírňuje, ale nikdy je netoleruje ani neomlouvá – protože chování, které porušuje lidské hodnoty, je sebedestruktivní,“ řekl.
Soucit začíná u nás samotných a soucit k sobě a soucit k druhým jdou ruku v ruce.
Když někdo nedokáže praktikovat soucit k sobě tím, že neporozumí vlastnímu emočnímu zranění a neléčí je, toto nepohodlí se podle Stosnyho mění v zatrpklost a hněv a člověk začne ze své bolesti obviňovat druhé.
Aby bylo možné zachytit nezpracovaný hněv nebo zatrpklost dříve, než ztvrdnou v nenávist, doporučuje Stosny všímat si raných varovných signálů:
- Nesnášenlivost vůči zranění nebo emoční nepohodě
- Zvládání vnitřního nepohodlí tím, že je člověk svádí na druhé
- Neschopnost vidět jiné perspektivy
Je zásadní přerušit smyčku nenávisti – vytáhnout mozek ze stavu ohrožení nebo bezmoci, uvedla Russoová. Doporučuje začít tím, že si představíme soucit vůči tomu, co nás ohrožuje nebo v nás vyvolává nepohodu. Poté se pokusit rozebrat nezdravý pohled, který nenávist živí. Položte si otázku: „Dobře, pokud cítím nenávist, znamená to, že se cítím ohroženě. Čeho se vlastně tolik bojím?“
V jádru nenávist vychází z mentality „já jsem oběť“, řekl Epoch Times sociální psycholog Yashpal Jogdand.
Ti, kdo věří, že jsou výlučnými oběťmi, mají podle něj tendenci projevovat silnější nenávist. Je proto důležité rozpoznat, že „trpěly obě strany“, a tím prolomit cyklus obviňování a vést lidi k empatii.
Když druhého člověka přijmeme jako součást sebe, řekl Jogdand, začneme ve všech kolem sebe vidět naši „sdílenou lidskost“.
–ete–
