Stínový ministr zdravotnictví ODS a poslanec Parlamentu ČR Štěpán Slovák navštívil nedávno Taiwan, kde se mimo jiné zúčastnil konference Forum 2000, která proběhla 26. – 28. května. Navštívil i jednu z velkých národních nemocnic v hlavním městě a podělil se s Epoch Times o své dojmy z taiwanského zdravotního systému a v čem by mohl být pro Česko inspirací.
Na Taiwan jsem jel primárně na konferenci Forum 2000, nikoliv jako součást oficiální delegace předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Považuji za důležité říct i to, že cesta nestála české daňové poplatníky ani korunu.
Ve vedlejším programu jsme měli možnost navštívit i univerzitu a já jsem se samostatně zajímal také o tamní zdravotnictví. Proto jsem navštívil MacKay Memorial Hospital v Taipei. Zajímalo mě, jak funguje nemocnice v zemi, která je technologicky velmi vyspělá, demokratická a současně čelí dlouhodobému geopolitickému tlaku. Chtěl jsem vidět konkrétní provoz, ne jen prezentace nebo obecné deklarace.
Jedná se o prestižní zařízení typu „nejlepší v zemi“ nebo průměrnou nemocnici?
Rozhodně nejde o žádnou okrajovou nebo průměrnou nemocnici. MacKay Memorial Hospital je jedna z významných taiwanských nemocnic, historicky velmi silná instituce a zároveň součást širšího systému, který zahrnuje několik nemocnic, dětské nemocnice, vlastní lékařskou univerzitu i ošetřovatelskou školu. Jedná se o celý zdravotnicko-vzdělávací ekosystém. Mají silné obory v pediatrii, onkologii, kardiologii, cévní medicíně, robotické a miniinvazivní chirurgii, urgentní péči i mezinárodní medicínské spolupráci. Zaujalo mě také, že se intenzivně věnují zahraničním humanitárním misím, včetně Ukrajiny.
Co podle vás dělají Taiwanci lépe než my v oblasti zdravotnictví?
Nechci tvrdit, že Taiwan je ve všem lepší než Česká republika. Český systém má řadu silných stránek, zejména velmi širokou dostupnost péče a solidaritu veřejného zdravotního pojištění. Ale na Taiwanu mě zaujaly tři věci.
Zaprvé větší orientace na organizaci cesty pacienta systémem. Pacient není jen „objekt péče“, který bloudí mezi odděleními. Měl jsem pocit, že tam více přemýšlejí nad tím, kdo pacienta provede systémem, kdo mu vysvětlí další kroky a kdo pomůže propojit lékaře, sestry, administrativu i rodinu.
Zadruhé efektivita a digitalizace. Taiwan obecně působí jako země, kde se technologie používají prakticky, ne jako samoúčelný politický slogan. Ve zdravotnictví je to vidět na větší schopnosti pracovat s daty, procesy a organizací provozu.
Zatřetí větší odpovědnost pacienta a rodiny. Český systém je často nastaven tak, že pacient má velmi široký nárok, ale jen malou osobní odpovědnost. Na Taiwanu jsem vnímal větší rovnováhu mezi dostupností péče, odpovědností pacienta a zapojením jeho okolí.
Na svém účtu na X jste napsal, že na vás zapůsobilo několik věcí, mimo jiné koordinátoři péče. Co takový zaměstnanec dělá?
Koordinátor péče je člověk, který pomáhá pacientovi projít systémem. Nejde primárně o lékaře, který stanovuje diagnózu, ani o sestru, která provádí ošetřovatelskou péči. Je to spíše člověk, který pomáhá s organizací.
Typicky může řešit, kam má pacient jít, jaké vyšetření ho čeká, co je potřeba připravit, jak navázat další péči, jak komunikovat s rodinou nebo jak propojit více odborností. U složitějších pacientů je to mimořádně důležité, protože moderní zdravotnictví je stále specializovanější a pro běžného člověka nepřehledné.
V Česku často spoléháme na to, že si pacient všechno nějak oběhá sám, případně že mu pomůže rodina nebo známý lékař. Jenže to zvýhodňuje lidi, kteří se v systému vyznají. Koordinátoři péče mohou pomoci tomu, aby kvalita péče méně závisela na tom, jak je pacient průbojný nebo jaké má kontakty.
Ano, ale velmi opatrně a s jasnými výjimkami. Myslím si, že české zdravotnictví se bez debaty o spoluúčasti dlouhodobě neobejde. Neměla by ale sloužit k tomu, aby chudí nebo chronicky nemocní lidé odkládali potřebnou péči.
U urgentních příjmů bych si uměl představit rozumný regulační poplatek ve výši 300 Kč s ročním stropem u případů, které zjevně nepatří na urgent a měly by být řešeny praktickým lékařem nebo ambulantním specialistou. Muselo by to být ale nastaveno tak, aby se neplatilo u skutečně akutních stavů, dětí, sociálně zranitelných pacientů nebo u případů, kdy pacienta na urgent pošle lékař.
Problém českého zdravotnictví je, že urgentní příjmy často suplují nedostupnou ambulantní péči. Poplatek sám o sobě nic nevyřeší. Musí jít ruku v ruce s posílením primární péče, dostupností praktických lékařů, telefonickou nebo digitální navigací pacienta a jasným vysvětlením, kam má člověk s konkrétním problémem jít.
Rodina na Taiwanu se podle vás silně podílí na péči v nemocnici, její členové pomáhají se základní péčí. Starají se o jídlo, hygienu, doprovod, zkrátka běžné denní věci a tráví v zařízení daleko víc času než je tomu u nás. Mohl byste o tom říct více?
Příbuzní nejsou jen návštěva na hodinu denně. Na Taiwanu jsem měl dojem, že rodina je přirozenější součástí péče o pacienta. Nemyslím tím, že by nahrazovala lékaře nebo sestry. Spíše je více zapojena do doprovodu, komunikace, rozhodování, podpory pacienta a praktické organizace kolem hospitalizace.
Je rozdíl mezi tím, když rodina pomáhá proto, že systém nemá dost personálu, a tím, když je rodina vnímána jako součást pacientova života a léčebného procesu. Na Taiwanu jsem to vnímal spíše tím druhým způsobem. Ne jako projev chudoby systému, ale jako kulturně silnější důraz na rodinnou odpovědnost a přítomnost blízkých.
Pro Česko je to zajímavá inspirace. Neměli bychom přenášet odbornou péči na rodiny, ale měli bychom rodinám více umožnit, aby byly informovanou a respektovanou součástí péče, pokud si to pacient přeje. U seniorů, onkologických pacientů nebo dlouhodobě nemocných to může výrazně zlepšit kvalitu života i návaznost péče po propuštění.
Ano, ale nechci předbíhat. Konkrétní věci budeme dolaďovat při říjnové návštěvě představitelů MacKay Memorial Hospital v České republice. Jsme už předběžně domluveni, že společně navštívíme některé české nemocnice a budeme se bavit o konkrétních možnostech spolupráce.
Ve vztahu k MacKay Memorial Hospital je velmi zajímavé, že tato instituce intenzivně pomáhá také na Ukrajině. Jejich materiály popisují opakované zdravotnické mise na Ukrajinu, mobilní kliniky, výuku ultrazvuku, BLS a ACLS kurzů, podporu rehabilitace a protetiky i spolupráci s ukrajinskými zdravotníky. To je oblast, kde by mohlo vzniknout velmi praktické propojení i s českými nemocnicemi nebo odborníky.
Možnosti vidím například ve výměně zkušeností, školení zdravotníků, spolupráci v humanitární medicíně, urgentní péči, rehabilitaci, digitalizaci nebo v péči o pacienty zasažené válkou. Nechci ale zatím oznamovat nic, co ještě není finálně dohodnuté.
Je něco, co by taiwanské zdravotnictví mohlo závidět tomu českému?
Určitě ano. Český systém má pořád obrovskou hodnotu v tom, že je velmi solidární a pro pacienta relativně finančně dostupný. V Česku je stále velmi silná představa, že kvalitní zdravotní péče nemá být privilegiem bohatých. To je něco, co bychom si měli chránit.
Máme také velmi kvalitní lékaře, silnou tradici nemocniční péče, špičková centra v řadě oborů a poměrně hustou síť zdravotnických zařízení. Problém není v tom, že by české zdravotnictví bylo špatné. Problém je, že je často špatně organizované, v následné péči personálně vyčerpané, málo digitalizované a někdy se bojí říct, že zdroje nejsou nekonečné.
Taiwan pro mě není argumentem proti českému zdravotnictví. Je to spíše zrcadlo, které ukazuje, kde se můžeme zlepšit.
Myslím, že zahraniční politika nemá být jen o tom, kdo komu pošle ostřejší tiskovou zprávu. Má být založena na hodnotách, zájmech a dlouhodobé důvěryhodnosti.
Taiwan je fungující demokratický stát. Má vlastní demokraticky zvolené instituce, vyspělou ekonomiku, špičkové technologie a velmi silnou občanskou společnost. Sám jsem měl možnost klást otázky prezidentovi Taiwanu i čelním ministrům a musím říct, že úroveň politické debaty, otevřenosti a respektu k demokratickým partnerům na mě udělala silný dojem.
Zároveň je pravda, že Taiwan dnes podle mého vnímání neusiluje primárně o jednostranné demonstrativní vyhlašování nezávislosti prostřednictvím svých zástupců. Taiwan fakticky funguje jako demokratický stát a jeho hlavním zájmem je bezpečnost, zachování svobody a možnost normálně spolupracovat se světem.
Já odmítám představu, že se Česká republika má bát spolupracovat s demokratickými partnery jen proto, že si to nepřeje autoritářská mocnost. Samozřejmě musíme postupovat rozumně, diplomaticky a s vědomím bezpečnostních souvislostí. Ale politika, která vymění hodnoty za příslib obchodu s Čínou, se nám už v minulosti příliš neosvědčila.
Za mě platí jednoduchá věc, spolupracovat s Taiwanem ve zdravotnictví, vědě, vzdělávání nebo technologiích není provokace. Je to normální spolupráce s demokratickou a vyspělou společností. A pokud nám někdo říká, že i návštěva nemocnice nebo univerzity je geopolitický problém, pak to spíš vypovídá o jeho přístupu ke svobodě než o našem údajném politikaření.
Děkuji za rozhovor.
