Podle analytiků zůstává vytvoření evropské armády v dohledné době nerealizovatelné kvůli rozdílným zahraničním politikám a střetávajícím se národním zájmům členských států EU.
Hrozby amerického prezidenta Donalda Trumpa, že stáhne Spojené státy z NATO, spolu s přetrvávajícím napětím kolem konfliktu s Íránem, znovu oživily výzvy evropských lídrů k vojenské nezávislosti na Spojených státech.
Analytici však zůstávají vůči navrhovaným alternativám skeptičtí a upozorňují na problémy související s načasováním i vnitřními vztahy mezi evropskými státy.
Mezi návrhy patří stálá armáda Evropské unie, o níž začátkem tohoto měsíce hovořil španělský ministr zahraničí José Manuel Albares. Podle několika médií uvedl, že EU by neměla čekat na to, co Spojené státy udělají příště.
Jeho komentáře následovaly po Trumpově rozhodnutí stáhnout vojáky z Německa a po kritice zemí, jako je Španělsko, které odmítlo umožnit Spojeným státům využívat své základny a vzdušný prostor během války s Íránem.
Trump prohlásil, že americké operace proti íránskému režimu přispívají k bezpečnosti dalších zemí. Zároveň kritizoval NATO za to, že během konfliktu aktivně neposkytovalo pomoc, a na konci března uvedl, že Spojené státy proto „nemusí být u NATO“.
Evropský komisař pro obranu Andrius Kubilius řekl 10. února v Evropském parlamentu: „Evropská odpovědnost za obranu vyžaduje institucionální rámec pro naši spolupráci. Evropskou obrannou unii.“
Německý kancléř Friedrich Merz, francouzský prezident Emmanuel Macron i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová prohlásili, že EU musí převzít odpovědnost za vlastní bezpečnost.
Šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallasová však začátkem února podotkla, že vytvoření samostatné armády EU vedle NATO by bylo „mimořádně nebezpečné“. Podle ní si zastánci tohoto návrhu „ve skutečnosti praktické důsledky dostatečně nepromysleli“.
Debata stará desítky let, která znovu ožila
Myšlenka evropské armády sahá až do období vlády Dwighta D. Eisenhowera, jehož administrativa kdysi přesvědčila evropské lídry, aby souhlasili s jejím vytvořením. Francouzský parlament však projekt v roce 1954 zablokoval a po následující desetiletí jej mimo hru držel odpor Spojených států vůči této armádě i jejich závazek vůči NATO.
Od té doby země jako Francie a Německo vyzývají kontinent k dosažení strategické autonomie. Jak Macron, tak bývalá německá kancléřka Angela Merkelová podpořili myšlenku evropské armády během prvního Trumpova prezidentského období.
Max Bergmann, ředitel programu pro Evropu, Rusko a Eurasii v Centru pro strategická a mezinárodní studia (CSIS), v lednu argumentoval, že během druhého Trumpova období je třeba tuto otázku znovu otevřít.
Ve své analýze pro CSIS Bergmann uznal obavy, že armáda EU není praktickým řešením, zároveň však konstatoval, že ani spoléhání Evropy na Spojené státy není praktické, protože podle něj už Spojené státy nemají zájem plnit roli garanta bezpečnosti.
Navrhl vytvoření stálých společných sil podobných silám rychlé reakce, na nichž se v roce 1998 dohodli bývalý britský premiér Tony Blair a bývalý francouzský prezident Jacques Chirac.
Bergmann prosazoval jednotnou velitelskou strukturu, která by stála nad armádami jednotlivých států.
„Obavy z duplicit s NATO a odpor Spojených států zabránily jejímu vytvoření,“ řekl. „Nyní však, když může existovat jasné rozdělení mezi Spojenými státy a Evropou v oblasti obrany, dává smysl, aby Evropa měla přinejmenším nezávislou velitelskou kapacitu, která zabrání vzniku organizačních mezer v evropské obraně.“
Jiní analytici, například geopolitický analytik působící v Polsku a vedoucí strategické poradenské společnosti Partenaire Europe Patrick Edery, zůstávají mnohem skeptičtější. Edery sdělil Epoch Times, že strukturální překážky vzniku evropské obranné unie přetrvávají.
„Dává smysl, aby Evropa měla přinejmenším vlastní nezávislou velitelskou kapacitu, která zabrání vzniku jakýchkoli organizačních mezer v evropské obraně.“
– Max Bergmann, ředitel programu pro Evropu, Rusko a Eurasii v Centru pro strategická a mezinárodní studia
„Pokaždé, když tuto otázku podrobně zkoumáte, dospějete ke stejnému závěru: Nelze to uskutečnit,“ zmiňuje Edery.
Rozdělená Evropa
Za jednu z největších překážek evropské armády jsou považovány rozdílné politické zájmy evropských vlád.
„Každá země EU má vlastní zahraniční politiku a vlastní zájmy,“ dodává Edery.
Poukazuje na brzkou vojenskou podporu Ukrajiny ze strany Polska v kontrastu s počáteční váhavostí Německa po ruské invazi v roce 2022.
Hugo Meijer, výzkumný pracovník francouzského Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) působící v Centru pro mezinárodní studia na Sciences Po, a politolog Stephen G. Brooks z Dartmouth College označili tento problém za „strategickou kakofonii“.
V článku publikovaném v roce 2021 v časopise International Security definovali problém jako „hluboké celoevropské rozdíly napříč všemi oblastmi národních obranných politik, zejména vnímáním hrozeb“. Tvrdili, že problém je natolik hluboký, že jeho překonání by „vyžadovalo dlouhodobé, trvalé a koordinované úsilí“.
Proto podle nich zůstává velmi nepravděpodobné, že by Evropané v dohledné době vybudovali autonomní obrannou kapacitu, a to i v případě úplného stažení Spojených států z kontinentu.
„Evropská odpovědnost za obranu vyžaduje institucionální rámec pro naši spolupráci.“
– Andrius Kubilius, evropský komisař pro obranu
Evropské armády navíc fungují nezávisle jedna na druhé a uplatňují odlišná pravidla nasazení.
Ve většině členských států EU je pro vyslání ozbrojených sil do zahraničí vyžadován souhlas parlamentu; pouze Francie vyniká tím, že své výkonné moci poskytuje výrazně větší flexibilitu při zahajování a vedení vojenských operací s menšími bezprostředními parlamentními omezeními.
Situaci dále komplikuje vojenské vybavení kontinentu. Více než tucet evropských členů NATO již provozuje nebo si objednal americké bojové letouny Lockheed Martin F-35 Lightning II; francouzská armáda je jedinou významnou evropskou silou, která je nepoužívá.
Kontrola Spojených států nad klíčovými prvky potřebnými k výrobě letounu F-35 podle analýzy bruselského think tanku Bruegel zveřejněné v loňském roce dále upevnila závislost Evropy na Spojených státech.
V březnu němečtí představitelé vyjádřili obavy z toho, co označili za „vypínač“ zabudovaný v letounu F-35. Několik expertů tvrdí, že neexistují žádné přímé důkazy o existenci takového mechanismu, zároveň však argumentují, že Washington by jej k zablokování používání letounu ani nepotřeboval. Stačilo by zastavit dodávky munice a náhradních dílů.
Existence takového „vypínače“ je „pravděpodobně nesmysl“, míní Brandon J. Weichert, hlavní redaktor pro otázky národní bezpečnosti a autor knihy Winning Space: How America Remains a Superpower (Dobývání vesmíru: Jak Amerika zůstává supervelmocí).
„Skutečný vypínač však spočívá v naprosté závislosti na amerických obranných firmách, pokud jde o software, údržbu a datová spojení nezbytná pro efektivní provoz těchto stíhacích letounů páté generace,“ napsal Weichert v lednovém článku zveřejněném v The National Interest.
Ve hře je také otázka jednotné velitelské struktury.
Bergmann argumentoval tím, že EU by mohla vybudovat vlastní velitelství, které by řídilo evropské síly a zároveň fungovalo jako nejvyšší evropská autorita nad národními armádami.
Edery však uvedl, že „žádný evropský generál dnes není vycvičen k velení armádě o síle jednoho milionu, nebo byť jen 500 tisíc vojáků různých národností“.
Zastánci evropské armády zároveň uznávají, že by takový projekt vyžadoval rozsáhlé politické a byrokratické úsilí.
Studie zveřejněná minulý měsíc, pod kterou jsou mimo jiné podepsaní bývalý generální ředitel společnosti Airbus a současný předseda Německé rady pro zahraniční vztahy Thomas Enders a ekonom Moritz Schularick z Kielského institutu pro světovou ekonomiku, odhadla, že Evropa by mohla během deseti let odstranit většinu svých nedostatků v obranných schopnostech za přibližně 50 miliard eur ročně. Zároveň však připustila, že takové úsilí se podobá „projektu Manhattan“.
Jde o úkol, který podle autorů „vyžaduje soustředěnou politickou vůli, koordinovanou mobilizaci zdrojů a institucionální schopnost jednat v míře srovnatelné s historickými rozsáhlými programy technologické a průmyslové mobilizace“.
Podle Bergmanna by členské státy mohly odvádět 1 procento HDP do fondu EU na podporu evropských sil a zároveň poskytovat personál i stávající vojenskou techniku.
Od roku 2017 EU spustila řadu programů financujících společné obranné projekty členských států, včetně Evropského obranného fondu, který do roku 2027 rozděluje přibližně jednu miliardu eur ročně, a iniciativy ReArm Europe, jejímž cílem je do roku 2030 mobilizovat až 800 miliard eur dodatečných výdajů na obranu.
Přestože hlasy podporující Brusel označují tyto iniciativy za krok vpřed, zároveň kritizují to, co považují za jejich nedostatky.
Think tank Bruegel upozornil, že iniciativa ReArm Europe se téměř výhradně zaměřuje na národní výdaje a jejich národní realizaci, namísto vytváření evropských veřejných statků a schopností financovaných a realizovaných na úrovni EU. Podle něj proto jen málo přispívá k posílení evropské koordinace.
Ukrajina jako praktická ukázka
Konflikt s Íránem, který začal na konci února, prověřil vztah Evropy se Spojenými státy. Někteří analytici však tvrdí, že závislost na amerických zdrojích se projevila už o několik let dříve.
Konkrétněji Edery podotýká, že válka na Ukrajině v přímém přenosu odhalila rozsah evropské závislosti na amerických schopnostech.
Ukrajinské síly jsou závislé na satelitních terminálech amerického Starlinku pro komunikaci na bojišti, zaměřování cílů a provoz dronů, stejně jako na zbraních a zpravodajských informacích poskytovaných nebo umožňovaných Washingtonem.
„Můj systém Starlink je páteří ukrajinské armády. Celá její frontová linie by se zhroutila, kdybych ho vypnul.“
– Elon Musk, generální ředitel společnosti SpaceX
„Pokud by Američané přestali Evropanům prodávat zbraně, které následně předávají Kyjevu, Rusko by zvítězilo. Pokud by zastavili sdílení zpravodajských informací, Rusko by zvítězilo,“ řekl Edery pro Epoch Times.
Služba Starlink společnosti SpaceX byla podle něj pro Ukrajinu „skutečným zlomovým faktorem“.
Její význam pro Kyjev zdůraznil i generální ředitel společnosti SpaceX Elon Musk. „Můj systém Starlink je páteří ukrajinské armády,“ napsal Musk na síti X v březnu 2025. „Celá jejich frontová linie by se zhroutila, kdybych ho vypnul.“
Ukrajinská vláda projevila zájem o evropské satelitní projekty, mezi nimi i o GOVSATCOM, iniciativu EU zaměřenou na sdílení satelitních kapacit členských států a průmyslových partnerů za účelem poskytování služeb vládám.
Soukromě však někteří ukrajinští představitelé připouštějí, že stávající alternativy ke Starlinku mají omezení, jejichž překonání by vyžadovalo čas i finanční prostředky.
Také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyy konstatoval, že Kyjev svou válku s Ruskem „nemůže vyhrát“ bez podpory Spojených států.
„Bez americké podpory nedokážeme bránit naše nebe. Už teď je to velmi obtížné,“ vyzdvihl.
„Americká podpora v podobě raket pro protivzdušnou obranu je skutečně velmi užitečná a významná,“ doplnil.
–ete–
