Většina astrofotografů by se při snímání Mléčné dráhy pravděpodobně spokojila i s rozvrzanou opuštěnou stodolou v popředí. Petr Horálek však dává přednost hradu z 15. století, který majestátně trůní na ostrém vrcholu, a rudému úplňku, jenž se tyčí v pozadí.
Po staletí chránily příkré svahy sopečného útvaru ve východních Čechách mocné pány uvnitř této silně opevněné gotické pevnosti, která stojí jako osamělý strážce nad Polabskou nížinou. Hrad Kunětická hora byl kdysi opuštěn, chátral a později prošel obnovou. Dnes je z něj živé muzeum.
Více než 6,5 kilometru odtud, nedaleko obce Osičky, Horálek za svěžího podvečera na začátku května umístil fotoaparát s matematickou přesností. Měl jasný cíl: zachytit hradby a věže Kunětické hory přesně v místě, kde měl brzy vyjít úplněk a zvětšovat se jako obří jantarový drahokam.
Devětatřicetiletý Horálek, popularizátor vědy a pedagog, který se začal věnovat astronomii v jedenácti letech, měl při této výpravě na paměti několik výpočtů. Pro Epoch Times uvedl, že přesně sladit dráhu Měsíce s hradem v popředí „ve skutečnosti není tak těžké“, vyžaduje to však jednoduché vědecké řešení.
„Stačí znát azimut polohy Měsíce vzhledem k hradu,“ řekl. Měl na mysli úhel měřený ve stupních od skutečného severu, který pomáhá určit polohu nebeských těles. K vyhledání polohy Měsíce používá aplikace jako Planit Pro nebo PhotoPills.
Skutečný trik však nespočívá ve sledování Měsíce, ale v jeho zvětšení. Horálek při tomto projektu využil optický efekt známý jako komprese perspektivy, díky němuž měsíční kotouč působí obrovsky, zatímco zdi a věže Kunětické hory se zdánlivě zmenší. Když mezi stativ a hrad vloží kilometry krajiny, stavba se v hledáčku zmenší, zatímco vzdálený Měsíc se jeví stále stejně. Když pak oba motivy přiblíží teleobjektivem s ohniskovou vzdáleností 1 400 mm, hrad se opět výrazně objeví v záběru a Měsíc naroste do kolosálních rozměrů.
Pořídit takový náročný snímek v noci a na velkou vzdálenost je však vždy sázka do loterie. Během čekání mu vítr rozechvíval objektiv a mraky hrozily, že zakryjí horizont. Po denním horku se do vzduchu zakousl ostrý večerní chlad – tepelná změna, která může způsobit atmosférickou refrakci a obraz zdeformovat. Měsíční kotouč se mezitím v silném teleobjektivu pohyboval velmi rychle, takže na zachycení přesného zarovnání zbývalo jen několik sekund.
Stiskl spoušť.
Výsledek výrazně předčil jeho očekávání. „Když to vyjde, je to vždycky velká radost,“ řekl. „Fotografování často zkazily vzdálené mraky velmi nízko nad obzorem.“ Jindy přišel záběr příliš pozdě a hrad už zahalila tma.
Právě nepředvídatelné prostředí však patří k tomu, co ho na podobných snímcích přitahuje. „Pokaždé ten jev vypadá úplně jinak, jedinečně a neopakovatelně,“ dodal. Atmosférické zvláštnosti jsou podle něj součástí kouzla.
Horálek, který žije v Seči a vyučuje astronomii na Slezské univerzitě v Opavě, začal svou cestu k astronomii v roce 1997, když mu babička poprvé ukázala Velký vůz. Fotoaparát vzal do ruky až v roce 2010, poté co se vydal za úplným zatměním Slunce na Cookovy ostrovy. Toto dobrodružství ho přimělo našetřit si na vlastní vybavení a probudilo v něm vášeň, která ho „už nikdy neopustila“, jak uvedl. Dnes jako autor a přednášející věnuje čas tomu, aby u veřejnosti probouzel zájem o astronomii.
„Průměrnému pozorovateli se noční obloha často zdá nudná, neměnná a vzdálená,“ řekl astrofotograf. „Mnoho lidí nemá pocit, že by jí měli věnovat svůj čas. V tom se ale mýlí – na obloze se toho děje tolik, že stačí krátký pohled a trocha zájmu, aby se otevřely dveře do úplně jiného světa.“
Horálek poprvé fotografoval Kunětickou horu během covidu-19, „kdy bylo všechno omezené a tohle se stalo jediným únikem z nepříjemné reality“, řekl.
Když během lockdownů stál sám v temných polích, začala ho fascinovat historie ukrytá v hradních zdech.
„Hrad původně vznikl ve 14. století a význam získal za mocného rodu Pernštejnů, kteří ho proměnili v mohutnou gotickou pevnost s renesančními prvky,“ uvedl. „V průběhu staletí hrad poškodily války i období zanedbávání, až nakonec zchátral. V moderní době pak postupně procházel obnovou.“
Největší kouzlo hradu podle Horálka spočívá v jeho „neobvyklé majestátnosti“. Podotkl, že hrad lze pozorovat z mnoha vzdálených míst, a díky tomu komponovat působivá zarovnání s úplňky, padajícími hvězdami i občasnou kometou.
Pro Horálka je zachycení Měsíce v kontrastu s historickou stavbou způsobem, jak propojit lidstvo s rozlehlým vesmírem. „Lidstvo je v obrovské prázdnotě vesmíru nesmírně vzácné a křehké,“ řekl při zamyšlení nad svou prací. „Měli bychom si vážit vrtkavé výsady své existence na této křehké planetě Zemi.“
