Zrovna jsem dělal rozhovor už se třetím člověkem, který mi vyprávěl o své klinické smrti, když mi to došlo: všichni říkají totéž.

Jejich líčení „druhého břehu“ se sice v každém detailu lišilo. Jednoho provázela nadpozemskou říší mladá žena na motýlích křídlech. Jiný komunikoval s mužem, který zemřel už před lety. Dalšího zase v operačním sále přivítali andělé. To podstatné, co měli společné, bylo mnohem jemnější: když o svých zážitcích mluvili, v očích jim zračila stejná mírnost a z jejich vyprávění čišela vyrovnaná jistota ohledně povahy smrti i smyslu našeho bytí.

Všichni si nesli pocit poslání, který ani po desetiletích nevyprchal.

Natáčím dokument „Final Hours“ o lidech, kteří se vrátili z klinické smrti – tedy o takzvaných zážitcích blízké smrti. U třetího rozhovoru mě už nezajímalo tolik to, co viděli, ale spíše to, co si odtamtud přinesli.

A právě to, co si přinesli, je zásadní.

Neurochirurg, který nevěřil

Dr. Eben Alexander III. byl dán k adopci, když mu bylo jedenáct dní. Jeho adoptivní otec patřil k nejuznávanějším neurochirurgům své generace a Alexander se vydal stejnou cestou. Nakonec patnáct let vyučoval neurochirurgii na Harvard Medical School. Byl přesvědčeným materialistou. „Mozek vytváří mysl. Tečka.“

V listopadu 2008 však skončil na pohotovosti se záchvaty způsobenými vzácnou bakteriální meningitidou – infekcí mozku. Na konci týdne mu lékaři dávali dvouprocentní šanci na přežití a nulovou šanci na uzdravení. Rodině doporučovali, aby jej odpojila od plicního ventilátoru.

On se však zázračně zotavil.

Seděl jsem s ním v jedno svěží únorové ráno v jeho domě ve Virginii a poslouchal, jak svou zkušenost vypráví. Dnes je mu přes sedmdesát a v jedné větě dokáže plynule přecházet mezi lékařskou neurovědou a spiritualitou.

To, co si pamatuje ze sedmi dnů, kdy jeho mozek nefungoval, tvoří páteř dokumentu, a většinu ponechám tam. Z kómatu se však probral s vyprávěním, které on sám – jako praktikující neurochirurg – nedokázal sladit se svým dosavadním přesvědčením. Celý jeho neokortex byl mimo činnost; nezůstal žádný nástroj, který by mohl vytvářet sen.

Po návratu si uvědomil, že materialistický pohled na svět, který učil na Harvardu, je menší příběh než ten, do něhož nečekaně nahlédl.

„Dávejte si pozor na svá přesvědčení,“ řekl mi.

Neurochirurg, který dříve učil, že vědomí končí v hranicích lebky, dnes učí opak. Lidem říká, že lidský život není čistě materiální – že život je bez hranic, dokonce i po smrti.

Teenager, který zemřel plný lítosti

Jen několik dní před cestou do Virginie jsem za vlhkého odpoledne ve střední Floridě seděl ve sportovní hale naproti mladému muži, jehož srdce se zastavilo na operačním stole během zákroku, který měl být obyčejnou operací lokte.

Bubba Herrick měl devatenáct let, byl pravoruký nadhazovač a mířil rychle do nejvyšší baseballové ligy. Den před operací se ho zdravotní sestra zeptala, zda má nějaké alergie, které by mohly zákrok zkomplikovat. Nikdy předtím nebyl v narkóze, a tak řekl, že ne. Odešel však s tísnivým pocitem v žaludku, který si nedokázal vysvětlit.

Druhý den ráno měl reakci na anestezii a na operačním stole zemřel.

To, co z druhé strany popisuje, začíná přehledem života. Viděl, jak se mu před očima odehrál každý jednotlivý okamžik jeho existence. Včetně zřejmých momentů: chvíle, kdy poprvé vzal do ruky baseballový míček, nebo jedničky z testu. Viděl však také věci, které nečekal. Viděl pokaždé, kdy mohl říct „mám tě rád“, ale neřekl to, a pokaždé, kdy mohl říct „promiň“, ale neřekl to.

„Zemřel jsem plný lítosti,“ řekl mi.

Na druhé straně k němu však přistoupila postava a řekla mu, že může dostat druhou šanci – pod jednou podmínkou. „Až příště zemřeš, musíš na to být připravený.“

Herrickovi je dnes něco přes dvacet. Nese se s klidnou, dobromyslnou jemností, jaká obvykle přichází až s věkem – nebo s tím, že člověk zahlédne něco z toho, co je za hranicí. Jakmile dokázal slovy vyjádřit, co se mu stalo, jako první zavolal všem lidem ve svém telefonu, u nichž cítil, že jim nějak ublížil.

„Postaral jsem se, abych napravil všechny křivdy, o kterých jsem cítil, že je napravit musím,“ řekl mi.

Poselství ze světla

Už samotná cesta za třetím rozhovorem byla zkouškou. Jel jsem do Houstonu bouří, která proměnila dálnici v dlouhou šedou chodbu brzdových světel a stojaté vody. Než jsme se štábem dorazili na místo natáčení, déšť zeslábl a Tricia Barkerová přijela připravená.

V roce 1995 bylo tehdejší studentce angličtiny na Texaské univerzitě jednadvacet let, když do ní v Austinu čelně narazil řidič, který projel na žlutou.

Zlomila si záda na třech místech. První chirurg ve službě odmítl přijít, protože neměla zdravotní pojištění. Chirurg, který nakonec souhlasil, měl za sebou čtyřicetihodinovou službu a musel si nejprve zdřímnout. V souhlasu se zákrokem, který studentce předložili, stálo, že riziko úmrtí činí sedmnáct procent. Neměla jinou možnost, a tak dokumenty podepsala.

Na operačním stole odpočítávala do sta a čekala, až zabere anestezie, když náhle její vědomí opustilo tělo. Sledovala operaci shora nad stolem a všimla si, že chirurgové nejsou v místnosti sami. Kolem nich a skrze ně pracovali andělé. Později vystoupala výš, za nemocnici, do prostoru plného hvězd, kde se setkala s tím, co nazývá božskou inteligencí. Ozval se hlas. Dával jí jasný pokyn.

„Vrátíš se a budeš učit.“

Před nehodou byla Barkerová agnostická vysokoškolačka z rozvrácené rodiny a jen několik let předtím se pokusila o sebevraždu.

Po nehodě se vrátila na Texaskou univerzitu, dokončila studium a stala se učitelkou.

O třicet let později stále učí.

To, co si přinesla zpět, byl podle jejích slov popis práce, poslání a hodnotový systém. „Byla jsem produktem této kultury. Myslela jsem si, že peníze, úspěch, dům, auto, víte, všechny tyhle věci jsou to jediné, na čem záleží. A potom jsem viděla, že to, na čem skutečně záleží, je to, jak se chováte k lidem.“

„Do té říše si s sebou nemůžete vzít dogma. Nemůžete si tam vzít nenávist. Nemůžete si tam vzít ani to, že máte pravdu. Vzít si můžete jen to jediné – jediná energie, která je dost lehká, aby s vámi mohla jít, je láska.“

Jedna otázka, jedna odpověď

Na konci každého z těchto rozhovorů jsem položil otázku, kterou jsem položil už při prvním z nich a u třetího jsem s ní nedokázal přestat. Podíval jsem se člověku naproti sobě přímo do očí a zeptal se: „Bojíte se smrti?“

Jejich odpovědi přišly tak rychle, že by se daly zaměnit za reflex.

„Rozhodně ne,“ řekli jednomyslně.

Jejich nepřítomnost strachu na mě silně zapůsobila. Jejich klid byl odrazem něčeho hlubšího – poznání, že smrt zdaleka není koncem.

Každý z těchto tří lidí přeuspořádal svůj dospělý život podle něčeho, co si odtamtud přinesl. Alexander podle poselství, že jsme duchovní bytosti v duchovním vesmíru. Herrick podle poznání, že má žít tak, aby ho příští smrt, kdykoli přijde, zastihla bez nevyřčených slov. Barkerová podle poslání vést své studenty ve třídě.

Poselství o tomto životě

Mluvil jsem také s odborníky, kteří tento jev zkoumají vědecky.

Navštívil jsem dům dr. Jeffreyho Longa v Kentucky. Je praktickým radiačním onkologem a výzkumníkem a spravuje největší veřejně přístupnou databázi zážitků blízké smrti na světě. Věnuje se tomu více než třicet let. Zeptal jsem se ho, zda se to, čeho jsem si během svých tří cest všiml, objevuje i v jeho datech.

Odpověděl tak, jak by odpověděl výzkumník – čísly.

V roce 2024 zveřejnil dosud největší studii následných účinků zážitků blízké smrti. Porovnával v ní 834 lidí, kteří tyto zážitky prodělali, s kontrolní skupinou lidí, kteří se smrti přiblížili, ale zážitek blízké smrti neprožili. Rozdíly podle něj zdaleka nebyly nenápadné. Skupina lidí se zážitkem blízké smrti drtivě a konzistentně uváděla větší soucit, silnější pocit smyslu a menší strach ze smrti.

„V konečném důsledku,“ řekl mi Long ke konci našeho rozhovoru, „je poselství, které si lidé napříč kulturami znovu a znovu přinášejí, stejné. Řekl bych, že je to nejhlubší důležité poselství, jaké si lze pro celé lidstvo vůbec představit.“

Jaké poselství to je?

Dr. Janice Holdenová, bývalá prezidentka Mezinárodní asociace pro studium zážitků blízké smrti, mi během našeho rozhovoru řekla:

„Naše životy mají smysl.“

„Máme se k sobě chovat s co největším soucitem, péčí a štědrostí… a využít příležitost života jako příležitost k duchovnímu růstu.“

–ete–