Komentář
Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu a po dlouhém dni bezmyšlenkovitě projížděla telefon, když se ten příběh objevil znovu.
Mladý pár youtuberů se rozhodl ukončit těhotenství poté, co zjistil, že jejich dítě má Downův syndrom.
Bylo to všude. Zpravodajské články, video reakce a nekonečné diskuse plné lidí, kteří je označovali za monstra, zatímco jiní je hájili jako odvážné. Sledovala jsem záběry, slzy a pečlivě sestříhaná videa dokumentující jeden z nejintimnějších okamžiků, jakým může rodina projít, a přistihla jsem se, že méně přemýšlím o samotném páru a více o kultuře, kterou jsme vytvořili.
Někde po cestě jsme se rozhodli, že i náš nejhlubší zármutek má být sdílen, upravován a konzumován cizími lidmi.
Asi bych vám měla říct, že k tomuto příběhu nepřistupuji z pozice, kterou si mnozí lidé automaticky představují.
Ve svých raných dvaceti letech jsem podstoupila dva potraty. Moje matka podstoupila potraty, když jsem vyrůstala, a stejně tak její jednovaječné dvojče. Věděla jsem o tom. Nebylo to tajemství ani téma, o kterém by se mluvilo šeptem. Ve světě, ve kterém jsem vyrůstala, byl potrat normální. Byla to zdravotní péče. Bylo to právo ženy rozhodnout se a přijímala jsem to bez většího přemýšlení, než jaké bych věnovala jakémukoli jinému ambulantnímu lékařskému zákroku.
Věřila jsem v „mé tělo, má volba“. Věřila jsem, že Planned Parenthood (americká síť klinik pro reprodukční zdraví) pomáhá ženám, a věřila jsem, že nikdo nemá právo říkat jiné osobě, co má dělat se svým vlastním tělem. A co je nejdůležitější, necítila jsem žádnou vinu, protože jsem nikdy nepovažovala potrat za ukončení lidského života. Jednoduše to nebyl příběh, který jsem zdědila.
Roky předtím, než jsem se stala matkou, se stalo něco, co změnilo celý směr mého života.
Píšu o tom ve své knize a mluvila jsem o tom v kostelech i na konferencích, protože vím, že to lidé budou vnímat různě. Někteří to nazvou vizí. Jiní to označí za halucinaci. Já věřím, že ke mně promluvil Bůh.
Viděla jsem každou lidskou duši jako nit vetkanou do obrovské tapiserie. Na každém životě záleželo, protože každý život měnil vzor, a každá nit patřila nejen sama sobě, ale i celému dílu.
Pak jsem uslyšela slova, která mě nikdy neopustila.
„Učinila jsi rozhodnutí, které nebylo na tobě, abys ho učinila.“
Zeptala jsem se, co mám dělat, a odpověď, která přišla, byla jednoduchá. Už to nikdy neudělej a nikdy to nepodporuj ani nepovzbuzuj u nikoho dalšího.
Ten slib jsem dala.
Když se dnes ohlédnu zpět, věřím, že dodržení tohoto slibu mi přineslo vše, co dnes mám. Přivedlo mě k jinému životu, který mi nakonec přinesl manžela, kterého miluji, čtyři nádherné děti a bolest ze ztráty tří dětí při dvou potratech samovolných. Ten okamžik nezměnil pouze můj názor na potrat.
Změnil to, kým jsem byla.
Pak přišel covid-19 a poprvé jsem se ocitla na druhé straně argumentace o tělesné autonomii.
Mnozí z těch samých lidí, kteří mi po desetiletí říkali, že „mé tělo, má volba“ je nezpochybnitelný morální princip, nyní trvali na tom, že mám odpovědnost nosit roušku, nechat se očkovat a přijmout omezení, protože moje rozhodnutí mohou ovlivnit jiné lidi.
Tomu argumentu jsem rozuměla, protože jsem sama kdysi používala podobné. Ale pamatuji si, že jsem si tehdy myslela, že mezi možností a jistotou existuje zásadní rozdíl. Bylo mi řečeno, že bych mohla někomu ublížit, zatímco jsem současně žila v kultuře, která odmítala uznat, co potrat ve skutečnosti dělá.
Lidé byli rozhořčeni, protože bych mohla případně ublížit jiné osobě.
Přitom jsem s naprostou jistotou věděla, co způsobily moje vlastní potraty.
O vědě týkající se roušek a vakcín se bude pravděpodobně diskutovat ještě mnoho let. Lidé se mohou přít o tom, co fungovalo, co nefungovalo a co se mělo stát. Pro mě však covid-19 odhalil něco mnohem hlubšího než pouhý spor o veřejné zdraví.
Ukázal mi, jak často stavíme svou morálku na příslušnosti ke kmeni namísto na základních principech. Hájíme jednu formu tělesné autonomie a odmítáme jinou ne proto, že bychom ji pečlivě promysleli, ale proto, že naše strana už rozhodla, jaká odpověď je správná.
Nejtěžší na stárnutí je uvědomit si, že jste se kdysi upřímně mýlili.
Vím to, protože jsem se mýlila.
Vím, jaké to je věřit, že máte naprostou pravdu, protože vás o tom přesvědčila kultura, ve které žijete. Vím, jaké to je přijmout nějakou myšlenku natolik úplně, že se ani nezastavíte, abyste ji prozkoumali.
Po léta jsem nepovažovala své potraty za ukončení lidského života, protože to jednoduše nebyl příběh, který jsem zdědila. Všichni kolem mě se utvrzovali ve stejném přesvědčení a já jej nikdy nezpochybnila.
Jsem nesmírně vděčná, že jsem díky Boží milosti dostala příležitost vystoupit z tohoto příběhu na dost dlouho, abych s morální jasností uviděla, že na každém lidském životě záleží.
A tím se vracím k tomuto mladému páru.
Pravda je, že můj příběh není úplně stejný jako ten jejich.
Když jsem podstoupila své potraty, byla jsem mladá, neprovdaná a činila rozhodnutí v kultuře, která mě naučila, že se neděje nic morálně významného. Staly se v šestém a osmém týdnu těhotenství, dávno předtím, než jsem si představovala jména, narozeniny nebo podobu společné budoucnosti.
Chci zde být opatrná, protože netvrdím, že by je to činilo méně důležitými. Když se dnes ohlížím zpět, pevně věřím, že to byly moje děti stejně jako čtyři, které jsem vychovala, a tři, které jsem ztratila při samovolných potratech. Na jejich životech záleželo úplně stejně.
Rozdíl nebyl v hodnotě života.
Rozdíl byl v tom, jak jsem ho chápala.
Ona už si to dítě zamilovala. Vybrala mu pokojíček. Představovala si první krůčky, narozeniny a vánoční rána. Pak, téměř v polovině těhotenství, dostala zprávu, která rozbila budoucnost, o níž si myslela, že ji bude mít.
S jejím rozhodnutím hluboce nesouhlasím. Z celého srdce bych si přála, aby se rozhodla jinak.
Zároveň si ale nedokážu představit bolest, kterou teď musí nést.
Každý rok obdrží tisíce rodin diagnózu Downova syndromu a mnohé z nich zvolí potrat. Většina z nich truchlí v soukromí s lidmi, které milují. Nezvou do toho miliony cizích lidí.
Možná právě proto tento příběh zaplavil sociální sítě.
Nemyslím si, že lidé reagují jen proto, že chtějí soudit. Myslím si, že mnozí z nás stále věří, že existují okamžiky života, které by měly zůstat posvátné. Narození. Smrt. Ztráta. Nejtěžší rozhodnutí, jaká kdy rodina učiní.
Možná tyto okamžiky patří rodině, Bohu a tichu.
Nepíšu to proto, že bych si myslela, že jsem lepší než tento mladý pár.
Pravda je, že přesně vím, jak se člověk do takového okamžiku dostane, protože jsem kdysi věřila stejným věcem, kterým věří ona dnes. Jediný rozdíl mezi námi může být v tom, že před mnoha lety přerušil můj příběh Bůh.
Když jsem včera večer sledovala na obrazovce svého telefonu, jak ta mladá žena vzlyká, necítila jsem hněv. Především jsem cítila žal.
Než jsem šla spát, modlila jsem se za ni.
Modlila jsem se za dítě, o které přišla. Modlila jsem se za jejího manžela. Modlila jsem se, aby jednou našla pokoj.
A modlila jsem se, protože vím něco, co mnozí lidé, kteří na ni křičí na internetu, nevědí.
Vím, jaké to je věřit, že děláte správnou věc, protože je to jediný příběh, který vám kdy byl vyprávěn. Vím, jaké to je věřit, že máte naprostou pravdu, protože vás o tom přesvědčila kultura, ve které žijete.
Jsem nesmírně vděčná, že jsem díky Boží milosti dostala příležitost vystoupit z tohoto příběhu na dost dlouho, abych s morální jasností uviděla, že na každém lidském životě záleží.
Vím to, protože kdysi dávno jsem byla na jejím místě.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
