Jak soubor tradičních klavírních duet zaujal Johannese Brahmse a vynesl Antonína Dvořáka na světová pódia.
Je poněkud ironické, že tři z nejoblíbenějších děl českého skladatele Antonína Leopolda Dvořáka (1841–1904) vznikla ve Spojených státech – během jeho tříletého pobytu v New Yorku a ve spillvillské Iowě. Ale jen poněkud. Devatenácté století bylo dobou nacionalismu, a kde jinde by se měl skladatel ocitnout než v tvůrčím kvasu zcela nového národa?
Ještě před americkým pobytem v letech 1892–1895, během něhož vznikly partitury inspirované Novým světem – „Novosvětská symfonie“, „Americký“ smyčcový kvartet a Koncert pro violoncello –, se skladatelův národní cit upíral ke kultuře rodné země. Inspirovaly ho české a moravské lidové tance z krajů, které dnes nazýváme Českou republikou. Jeho nejpřístupnější a nejtrvalejší poctou této tradici se stal dvoudílný soubor „Slovanských tanců“ z let 1878 a 1886.
V roce 1877 byl šestatřicetiletý Dvořák stále neznámým autorem. Jeho díla se hrála zřídka a zakázek přicházelo ještě méně. Když však třikrát zvítězil v místní skladatelské soutěži, získal v porotě mocného zastánce. Byl jím Johannes Brahms, který Dvořáka doporučil svému nakladateli. Výsledkem byl soubor osmi tanečních skladeb pro čtyřruční klavír – tedy pro dva hráče u jednoho nástroje –, který Dvořáka konečně vynesl do mezinárodního povědomí.
Obliba „Slovanských tanců“ op. 46 byla taková, že nakladatel okamžitě požádal o jejich orchestrální úpravu. Skladatel mu vyhověl a oblékl svůj opus 46 do zářivého symfonického hávu, v němž ho známe dnes. O několik let později Dvořák na mimořádný úspěch navázal druhou řadou osmi skladeb inspirovaných lidovou hudbou – „Slovanskými tanci“ op. 72. Říkáme „inspirovaných“, protože Dvořák sice vyšel z hudebních forem své domoviny, samotné melodie však byly čistě jeho vlastní.
Stejně jako předchozí řada, i opus 72 vznikl nejprve pro čtyřruční klavír a teprve později dostal orchestrální podobu. Doba, kdy rodiny mívaly v salonu klavír a usedaly k němu po dvou, aby společně muzicírovaly, je už bohužel dávno pryč. Dvořákovy „Slovanské tance“ proto dnes známe téměř výhradně v jejich orchestrální majestátnosti.
Následuje přehled všech 16 skladeb v nahrávce Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu pod taktovkou Rafaela Kubelíka. (Poslechněte si.)
Průvodce šestnácti Slovanskými tanci
Op. 46, č. 1: Furiant, Presto. Soubor otevírá ohnivá skladba. Furiant je divoce rychlý tanec ve třídobém metru, který klade akcenty na neunexpected místa, a vytváří tak iluzi dvoudobosti. Samotný název vychází ze slova označujícího chvastounské, sebevědomé vystupování.
Č. 2: Dumka, Allegretto scherzando. Východoevropská forma, v níž se dramaticky střídá zadumaná nálada s veselím.
Č. 3: Polka, Poco allegro. Tato dvoudobá taneční forma začíná v mírném tempu, postupně však nabírá výrazně svižný spád. Obsahuje také pomalejší střední část.
Č. 4: Sousedská, Tempo di minuetto. Elegantní pomalý tanec ve třídobém metru, jehož název odkazuje k sousedskému společenství. Jde o českou obdobu rakouského ländleru – tance, který ve snímku „Za zvuků hudby“ svede dohromady Marii a kapitána von Trappa.
Č. 5: Skočná, Allegro vivace. Veselý, rychlý dvoudobý tanec se silným důrazem na první dobu.
Č. 6: Sousedská, Allegretto scherzando. Druhé setkání s touto formou přináší živější charakter, zachovává si však eleganci třídobého metra připomínajícího menuet.
Č. 7: Skočná, Allegro assai. Při návratu ke skočné uvádí Dvořák hlavní téma v pikantní mollové tónině a začíná pomaleji, než by posluchač čekal. O to vitálněji pak působí radostná, durová část vivace.
Č. 8: Furiant, Presto. Jak celý soubor začal, tak také končí, tentokrát však furiantem v mollové tónině. Má o něco temnější charakter než úvodní tanec, přesto mu nechybí sebevědomý švih.
Op. 72, č. 1: Slovenský odzemek, Molto vivace. Rychlý, důrazný tanec pro sólového tanečníka s množstvím výskoků. Jeho název je odvozen od energického pohybu „od země“.
Č. 2: Mazurka, Allegretto grazioso. Tuto formu dobře znají příznivci Fryderyka Chopina, který napsal desítky mazurek. Jde o polský tanec s podstatně větší dávkou elegance než u některých jiných, rurálnějších forem. Typický rytmus klade důraz na druhou dobu v třídobém taktu.
Č. 3: Skočná, Allegro. Nezaměnitelný důraz na první dobu jasně říká, že jde už o třetí zpracování této formy – a jedno z těch, která překypují nezadržitelnou radostí. Skladbu charakterizuje strhující série zrychlujících taktů; celá působí dojmem neustálého zrychlování.
Č. 4: Dumka, Allegretto grazioso. Na rozdíl od příkladu v první řadě se tato dumka drží převážně melancholického ladění. Kontrastní, veselá část působí téměř váhavě.
Č. 5: Špacírka, Poco adagio. Zpočátku pomalejší forma, která postupně nabírá tempo. Jde o vůbec nejkratší skladbu z obou řad. Název pochází z výrazu pro sváteční procházení či obcházení.
Č. 6: Polonéza, Moderato. Další polská taneční forma, kterou proslavil Chopin. Polonéza je důstojný, slavnostní kráčivý tanec v mírném třídobém tempu.
Č. 7: Srbské kolo, Presto. Tanec dravé nevázanosti a téměř neovladatelné rychlosti. Jde o skupinový tanec, při němž se tanečníci drží za ruce a víří v kruhu.
Č. 8: Sousedská, Lento grazioso. Po veškerém skákání, víření a gradaci předchozích patnácti skladeb uzavírá Dvořák celý soubor pomalým, meditativním zpracováním sousedské, která se v opusu 46 objevila hned dvakrát. Snad jde o loučení s přímočarým nacionalismem, jejž skladatel brzy nahradil univerzálnějším hudebním jazykem.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury by se měly naše články věnovat? Své nápady a zpětnou vazbu nám posílejte na adresu features@epochtimes.nyc.
–ete–
