Staří myslitelé věřili, že sebepoznání je nezbytnou cestou k moudrosti, ctnosti a smysluplným vztahům.
Existuje jedno téma, na které by měl být odborníkem každý člověk: on sám. Ale kolik z nás jím skutečně je? Přestože nám naše vlastní mysl a povaha leží tak blízko a bezprostředně, zůstávají podivuhodně nejasné.
„Proč je pro mě celoživotním úkolem získat vhled do vlastních myšlenek, návyků, impulzů, důvodů jednání nebo do samotné povahy mysli?“ ptá se profesorka filozofie Therese Coryová. „Říká se tomu ‚problém neprůhlednosti sebe sama‘ a nejsme jediní, kdo si s ním láme hlavu.“ Coryová vysvětluje, že už filozofové ve starověkém Řecku a středověké Evropě se zabývali tajemstvím vlastního já – a obtížemi, které provázejí jeho pochopení.
„Je rozšířeným akademickým mýtem, že raně novověcí filozofové, počínaje Descartem, vynalezli představu člověka jako ‚já‘ nebo ‚subjektu‘,“ poznamenala Coryová. „Stejně jako dnešní filozofové a neurovědci se i středověcí latinští a islámští myslitelé živě zajímali o to, proč je mysl sama sobě tak důvěrně známá, a přesto tak nedostupná. Ve skutečnosti už dlouho před Freudem uvažovali o podvědomé, nepřístupné oblasti mysli.“
Tito tradiční myslitelé nabízejí moudrost, která nám pomáhá pochopit, proč a jak usilovat o hlubší sebepoznání. Jejich myšlení zůstává stejně použitelné dnes jako v době, kdy poprvé rozjímali o tajemné a neuchopitelné podstatě lidské duše.
Věnujte se sebereflexi
Římský císař a filozof Marcus Aurelius chápal spojitost mezi sebepoznáním a rozumovostí, která nás vymezuje jako lidské bytosti. „To jsou vlastnosti rozumné duše: sebeuvědomění, sebezkoumání a sebeurčení,“ napsal ve svých Hovorech k sobě. Rozumná duše se má těmto podobám sebereflexe věnovat, a když tak činí, „sklízí vlastní úrodu… Dosahuje vlastního cíle.“
Marcus Aurelius věděl o úspěchu své. Když nosil vavříny císařů, Římská říše se nacházela téměř na vrcholu své moci. Vládl přibližně 55 až 70 milionům lidí. Jeho slova proto stojí za zvážení.
Člověk, který nerozumí vlastním silným a slabým stránkám, svým špatným návykům ani nejlepším impulzům, jen těžko dosáhne velikosti. Znovu a znovu ho bude mařit neviditelný nepřítel. Nemůže překonat to, co nezná – vady povahy, které podkopávají jeho úspěchy.
Pozorujte, jak vstupujete do vztahu se světem
Abychom mohli změnit své návyky, musíme si jich nejprve být vědomi. Užitečnost takového poznání je zřejmá. Pokud vám například peníze mizí z peněženky hned, jak se do ní dostanou, nedokážete problém řešit, dokud nerozpoznáte lehkomyslný návyk utrácení, který jej způsobuje.
Pro středověkého teologa Tomáše Akvinského má však sebepoznání hodnotu i z vyšších důvodů, než je praktická náprava nepříjemných návyků. Podle Akvinského je každá pravda dobrá sama o sobě, protože zušlechťuje a zdokonaluje lidskou přirozenost, která je rozumová, a proto zaměřená k pravdě jako k jednomu ze svých nejvyšších dober. Pravda nám umožňuje větší přístup ke skutečnosti – k tomu, k čemu se naše mysl i srdce touží upnout. A čím vyšší či vznešenější je poznávaná pravda, tím větší hodnotu má sama o sobě.
Protože lidská duše patří k nejcennějším skutečnostem, s nimiž se setkáváme, poznání lidské duše má nesmírnou hodnotu. Jedním ze způsobů, jak toto poznání získáváme, je pozorování sebe sama – naše „místo v první řadě“, z něhož sledujeme působení lidské přirozenosti v nás.
Jak vysvětluje Coryová, veškeré naše sebepoznání začíná vědomím toho, jak vstupujeme do vztahu se světem. Mysl je sama o sobě temná, ale když jedná nebo se zapojuje do světa, rozsvěcuje se zevnitř a „vidí“ samu sebe v aktu myšlení a poznávání. „Podle Akvinského se se sebou nesetkáváme jako s izolovanými myslemi nebo já, ale vždy jako s činiteli, kteří vstupují do vztahu se svým prostředím.“
Ačkoli tedy sedíme v první řadě před děním vlastní mysli, někdy zůstává opona zatažená. Pouhá zkušenost s něčím ještě neznamená, že plně rozumíme tomu, co prožíváme. Právě zde nastupuje kritičtější a záměrnější sebeuvědomění. „Význam těchto zkušeností – co jsou zač, co mi říkají o mně samém a o povaze mysli – vyžaduje další zkušenost a uvažování,“ napsala Coryová. Sebepoznání vyžaduje vnitřní reflexi toho, co jsme prožili, jak jsme reagovali a co to znamená.
To předpokládá, že zpomalíme. Nesmíme se nechat zahltit dojmy a emocemi, ale musíme si zachovat dostatečný „odstup“, abychom dokázali vnímat, co se v nás odehrává. Jak napsal řecký stoický filozof Epiktétos ve 2. století ve svých Rozpravách: „Především nedovol, aby tě síla představy strhla. Řekni jí: ‚Počkej chvíli a dovol mi podívat se, kdo jsi a odkud přicházíš – dovol mi tě prověřit.‘“
„Zároveň,“ varovala Coryová, „odpovědět na tuto otázku neznamená stáhnout se ze světa a obrátit se pouze do sebe. Znamená to být si více vědomi sebe sama právě ve chvíli, kdy se setkáváme se skutečností, a vyvozovat závěry z toho, co naše jednání vůči jiným věcem ‚vypovídá‘ o nás. To je Akvinského ‚předpis‘ pro hlubší vědomí vlastního já.“
Praví přátelé jsou zrcadla
Další způsob, jak prohloubit vědomí sebe sama a přitom se dívat ven, k druhým, nacházíme u jednoho z Akvinského oblíbených filozofů – Aristotela. Podle profesorky filozofie Mavis Bissové zastával Aristotelés názor, že přátelství může být cestou k porozumění sobě samému. V Aristotelově filozofii přátelství závisí na podobnosti mezi přáteli; přitahují nás lidé s podobnými rysy, zájmy a hodnotami. Nejlepší přátelství je pro Aristotela přátelství mezi ctnostnými lidmi, kteří si navzájem pomáhají dále růst ve ctnosti.
Protože praví přátelé si jsou v určitém smyslu podobní, mohou si být do jisté míry navzájem zrcadlem. „Aristotelův argument se soustředí na podobnost povah přátel, díky níž poznávat přítele znamená ‚jistým způsobem vnímat a jistým způsobem poznávat sebe sama‘,“ vysvětlila Bissová. „Protože přítele lze pozorovat s větší objektivitou než sebe sama, poznání přítelovy povahy ve spojení s ‚intuitivně pociťovaným‘ vědomím vlastní podobnosti s přítelem slouží jako ‚most‘ k sebepoznání. Takto zprostředkované sebepoznání skrze přátelství poskytuje ochranu před sebeklamem.“
V nejlepších přátelstvích se přátelé mohou také obracet jeden na druhého s prosbou o upřímné zhodnocení. Pokud příteli skutečně důvěřujeme, neměli bychom se bát požádat ho, aby nám řekl něco o nás samotných – o našich silných i slabých stránkách. Tím mu dáváme příležitost ke krásnému skutku lásky: pomoci někomu růst v porozumění sobě samému je dar, který mu umožňuje dozrát a přiblížit se k plnému potenciálu lidské bytosti.
A konečně, jak naznačila socioložka Sherry Turkleová, rozvinutí hlubšího vědomí vlastního já nám také umožňuje dávat více ze sebe druhým. Když rozumíme tomu, kdo jsme – když jsme zakotvení a klidně si vědomi své identity – můžeme být opravdověji k dispozici druhým a vytvářet s nimi hlubší vztahy. Můžeme tedy říci, že přátelství je jedním z prostředků i jedním z konečných cílů sebepoznání.
–ete–
