Jakmile se někdo zmíní, že se bude pořádat módní přehlídka, většině žen se rozšíří oči. Téměř bez rozdílu věku se chtějí zúčastnit – zhlédnout modely i modelky. A což teprve, když mohou oděvy samy předvést a projít se po molu. Většina dam však chce módní přehlídku hlavně sledovat, zhodnotit a inspirovat se.
Vedoucí spolku Dobová móda Telč Jarmila Kliková odmala šila modely na panenky. Ještě když končila základní školu, přála si stát se módní návrhářkou. Osud to však nastrojil jinak. Zatímco dlouhá léta pracovala ve skladě u cestářů, touha šít módní šaty ji provázela až do důchodu.
Zeptali jsme se paní Klikové, co ji přivedlo k této oblíbené činnosti – pořádat módní přehlídky při různých příležitostech, a případně navléci modely i na dobrovolníky a dobrovolnice, pokud není dostatek modelek.
Co vás osobně přivedlo k zájmu o dobovou módu? Zmínila jste již, že jste odmala držela jehlu v ruce, šila na panenky a od základní školy jste si přála šít šaty. Jak to pokračovalo dál?
Pak jsem se tomu však léta nevěnovala, protože jsem pracovala u cestářů 36 let – a šila jsem pouze pro známé. Bylo to ale vyčerpávající, protože jsem měla malé děti. Chodila jsem do práce běžně na osm a půl hodiny, a k tomu každou chvíli někdo přišel, že chce ušít oděv. Každý tehdy rád šel s módou, a za komunistů to bylo špatně dostupné. Takže jsem byla v permanentním stresu, protože jsem nestíhala.
Ale asi před 15 lety, to už přesně neodhadnu, mi kolega z práce říkal, že založili takovou skupinku, která jezdí na starých kolech, tak ze 30. let. Zeptal se, jestli se k nim nechci přidat. Já říkám: „Ale jo, jsem pro každou legraci.“
Pak jsem zlanařila i manžela, pořídili jsme si stará kola a on je dal dohromady. A tahle skupinka se domluvila, že v Telči udělá veteránskou revue, že sem přijedou na náměstí stará auta. Všichni vymysleli nějaký program a ptali se, zda můžu také s něčím přijít.
Tak mě napadlo dobové oblečení. Vymyslela jsem, že uděláme módní přehlídku. Ale v tu chvíli jsem neměla absolutně nic, vůbec nic v ruce. A začala jsem šít a shánět, třeba i nějaké boty. Sháněla jsem hodně po second handech, protože jsem jinou možnost neměla… Ani nikdo z rodiny neměl na půdě nic starého. Nakonec jsem módní přehlídku udělala a celé se to setkalo se zájmem. Líbilo se to.
Nechtěla jsem znovu ukazovat to, co už lidé viděli, tak jsem na příští roky vymyslela zase nové věci. Napadly mě nevěsty, svatební šaty. To bylo hodně náročné. Jednak byly svatební šaty všechny dost nákladné, a jednak jsem potřebovala samé mladé holky, modelky. A už jsem v tom frčela.
Když lidé viděli stylové módní přehlídky, občas se mi stalo, že někdo řekl: „Já tu mám něco po babičce.“ Tu a tam to byla kabelka, tuhle klobouček nebo třeba látky k šití. Takže mi to začalo přibývat.
A jakmile přehlídku někdo viděl, ptali se mě: „A nepřijeli byste i k nám?“ Takže se to takhle opakovalo.
A když nás někdo zve opakovaně, nechci dělat to samé stejné, a tak vymýšlím pořád nové a nové věci.
Zaujalo mě, že máte dobovou módu pro každé desetiletí od 19. století do dneška. To je pěkná kolekce. Jak se vám daří získávat kousky pro každé období? Jak získáváte originální kusy oděvů – darováním, nákupem, nebo šijete vlastní repliky? Dostáváte dary, chodíte po second handech, nebo se k vám dostane nějaká pozůstalost?
Pozůstalostí už je málo. Sice se mi také stalo, že mi třeba někdo něco nabídne a neví, co by za to chtěl, ale spíš se najde někdo, kdo řekne: „Jsem ráda, že to nemusím vyhodit do sběrného dvora a že to ještě najde využití.“ Ale to už jsou výjimky, protože už nikdo nic nemá. Ono už uběhlo moc let. Všichni vyměnili střechy, tak vyklidili půdy. V podstatě už jsem do toho nastrkala dost peněz… Já šaty v šití napodobím, ale boty a kabelky už celkem mám.
Máme několik témat pro přehlídky: jsou to „Móda první republiky“, „Nevěsty“ nebo „Jak šel čas“. Program „Jak šel čas“ dávám vždycky, když jsme někde poprvé, protože to mi připadá zajímavé. Je tam vidět, jak se postupně všechno měnilo.
Pak jsem vymyslela i prádlo a plavky. Mám pár starých plavek, něco jsem třeba ušila, ale tam je problém s děvčaty. Musí být nejen mladá, ale ještě k tomu odvážná. Staré věci a plavky v 19. století – to se nosily plavky s punčochami a šaty k tomu. Ženy se tak koupaly. Takže ta doba 19. století je velice cudná. Někde jsem vyčetla, že i rukávy šatů se v některých případech nosily delší, než bylo potřeba, aby byly ženy co nejvíc zahalené.
Takže toto prádlo a plavky, to je na předvádění problém. Začínaly jsme s tím před lety, některé ženy – modelky už dnes chodit nechtějí, ale naopak naše nejstarší modelka má 87 let. A je skvělá. No a i děti někdy velmi chtějí… A tak to vždycky nějak namíchám.
Z jakého období máte nejvíce oděvů a doplňků? Co se vám podařilo sehnat ze 70. let, 80. let – nebo ještě ze starší doby?
Mám od všeho hodně. Protože takové ty retro kousky ještě sem tam dostanete. Když se na model podívám, podle nějakého detailu vím, ze které je doby, tak je mi to líto vyhodit. Na přehlídky používáme hlavně takové výrazné věci, jaké jsou pro tu dobu typické. Takže to vždycky vytáhnu, jsou nepřehlédnutelné.
A pak je úžasné, když si to ty ženy v hledišti pamatují a reagují. Třeba na krimplen ze 70. let, který odhodlaně nosily. To mám moc ráda.
Máte třeba nějakou zajímavou zkušenost, či se vám něco přihodilo během těch přehlídek? Jaké byly reakce diváků, stalo se nějaké zajímavé setkání nebo se tam odehrálo něco pozoruhodného?
Pamatuji si párkrát, co se mi stalo. Třeba v Holicích za mnou přišla paní, že má doma nějaké šaty. Po přehlídce jsem za ní šla; měla něco rozešitého, pěknou věc, tak mi to věnovala. Tak to pro mě bylo zajímavé.
A pak ještě jednou, v Zastávce u Brna to bylo. Tam ženy úplně úžasně reagovaly. Líbilo se jim to, byly úplně nadšené a potom ještě krásně projevovaly zájem. Ale tam nás bohužel vyhnala bouřka, jen některé tam vydržely. Nebo v Lípě u Havlíčkova Brodu – reakce žen v publiku byly úžasné. A to já mám velmi ráda. Pro mě je to taková odměna, že jim ukazuji něco, co ještě pamatují.
Dámy většinou téma zajímá. Každý je jiný, někdo třeba sedí, kouká a nereaguje.
Když jsem s odíváním začínala a něco se mi dostalo do ruky nebo jsem ušila kousek z té doby, tak na mě až fyzicky působilo, že se mi vybavily nějaké momenty z dětství. Co jsem si pamatovala, to na mě působilo tak zvláštně. Sama jsem měla takové reakce, teď už jsem si na to zvykla. Takže si pamatuju někdy i příbuzné, co měl kdo na sobě. Hodně jsem si uvědomila, že už jako malé dítě jsem opravdu hodně sledovala oblečení.
Ve spolku potřebujete modelky. Ty manekýnky jsou členky spolku, nebo dobrovolnice?
Ano. Dobrovolníci taky zaskočí a hodně se to střídá. Stále sháním někoho nového, teď jsme tady sehnaly nějaká mladá děvčata. Někdy každý nemůže, protože mají rodinné záležitosti, nemoc nebo jiný důvod. Pokud je jich méně než deset, tak se nestihnou nebo nestačí převlékat. Není jednoduché to rozdělit tak, aby měly čas aspoň na dekádu. A každá všechno neobleče, každá má jinou figuru nebo neobuje příslušné boty, které jsou k modelu potřeba.
Vždy nám trvá skoro hodinu a půl nebo dvě, než to rozdělíme, aby to klaplo a aby všichni měli stále prostor na převlečení. Pokud je téma „Jak šel čas“, pokud je to První republika, tak tam je jeden typ kloboučků, to jsou ty zvonky. Nebo když jsou to společenské šaty, tak čelenky. Boty s páskem můžeme ponechat, to je vlastně typický prvek té doby, tak to není tak složité.
Přehlídka „Jak šel čas“ je složitá. Každé desetiletí má svůj typický projev v módě a přehlídku doplňujeme i typickou hudbou z toho období. Lidé to rádi sledují a vzpomínají, jak ještě některé modely nosili.
Jednak to známe z filmů pro pamětníky – oděvy, které se nám vždycky velice líbily. A další pak známe i z vlastní zkušenosti ze 60. a 70. let. My starší to už pamatujeme. Občas se divaček zeptám: „Pamatujete někdo?“ Potěší mě, když lidé reagují, že pamatují, anebo že „pamatuje maminka“.
Jaké drobnosti nebo doplňky u oděvů vás potěší nebo rozesmějí? Je nějaký oděv, o kterém byste chtěla vyprávět příběh veřejnosti, protože má neobvyklou historii?
Nevím… vlastně ano. Třeba z 50. let. V 50. letech byla ta móda taková šedivá.
To bylo v době komunismu u nás?
Ano, po roce 1948. Dočetla jsem se, že tehdy u nás ani módní návrháři nekonstruovali módu jako takovou, ale vesměs navrhovali oděvy do práce. A také že to bylo období šátků. Takové ty silonové šátky ženy opravdu hodně nosily. To si ještě i pamatuji. Kromě těch šátků se nosily tlusté tepláky. Oblíbené byly teplákové soupravy s bundou na zip, bylo to velice populární pro sport. A dokonce jsem se dočetla, že továrny to ani nestačily vyrábět, jaký o to byl velký zájem.
Někdy se to děvčata zdráhají obléci. Nedávno jsme měly přehlídku ve Volfířově na srazu důchodců v kulturním domě.
A tam jedna holčina – modelka řekla: „To se mi nelíbí.“
Já jsem jim říkala: „Děvčata, vy jste samy od sebe krásné. Ale jste tady hlavně na to, abyste ukázaly ty šaty.“
Ale někdo si sám ze sebe umí udělat legraci. Třeba moje sestra – když jí dáme z 50. let ten šedivý kabát, do jedné ruky vezme bandasku na mléko, v druhé ruce ponese síťovku s nějakým zbožím, na hlavu si dá silonový šátek a na nohy obuje přezůvky na zip, do kterých se nosily bačkory, to se každý směje, jak vypadá.
Ještě zmíním, že 50. léta u nás byla hrozně jednoduchá, protože vládnoucí třída si nepřála, aby kdekoliv byly nějaké ozdoby jako krajky a volánky, aby to nepřipomínalo feudalismus.
Mohla byste mi přiblížit proces, když realizujete nějaký historický oděv ze starší doby? Šijete ho úplně nový, nebo spíše přešíváte?
Prvně musím na internetu zjistit, co bylo typické pro tu dobu. Pak si to musím v hlavě sesumírovat a musím se přiznat, že někdy si to dělám snazší, aby se mi to dobře šilo. Přesto jde o to, aby ten konečný výsledek na první pohled odpovídal dané době, a na tom mi hodně záleží.
Také mě zaujalo, když jste říkala, že v určitém období ženy chtěly mít chlapecký vzhled a že si dokonce stahovaly prsa látkou, aby byla plochá.
To byla 20. léta. U šatů se nosily spadlé pasy nebo rovné střihy. Začaly se nosit krátké vlasy, každý zná film Postřižiny. Šaty se také zkrátily proti dřívějšku, aby byly pohodlné, protože do té doby nosily ženy korzet a stahovaly se.
Po první světové válce hodně ubylo mužů. Takže ženy, které bývaly normálně v domácnosti, musely zastávat jejich práci a musely je alespoň po určitou dobu nahradit.
Proto se hledělo na to, aby oděv byl pohodlný, takže ty šaty se nosily hodně volné. A sice všechno bylo takové optimistické, ale myslím, že První republiku přeceňujeme.
Dalo by se říct, že ta 20. léta módu uvolnila do pohodlnější podoby pro ženy, nebo pohodlnost přišla ještě později?
Myslím, že ano, 20. léta po válce. Už kolem roku 1910 se sukně začaly krátit, byla to veliká změna proti modelům zahaleným až po kotníky.
Které období módy je vašemu srdci nejbližší? Máte vybrané období, které máte nejraději?
Nemůžu říct vyloženě nejraději. Docela dobře se mi jeví ta 20. léta, secese je taková noblesní. Ráda vzpomínám i na 60. léta. Každé období má něco do sebe.
Věděla byste, kdy začaly ženy nosit kalhoty?
Věděla. Coco Chanel byla velkou propagátorkou pohodlné módy. A ona se snažila módu kalhot dostat do běžného nošení. Ale moc se jí to nedařilo. Ve 20. letech se jí to povedlo aspoň na sportovních nebo na plážových oděvech. Ono už se to zkoušelo i předtím, ale zatím neúspěšně.
Coco Chanel neměla ráda ani Christiana Diora, protože se jí tehdy nelíbily jeho bohaté sukně. Prohlásila, že on ženy svazuje, a neobléká. Coco měla ráda jednoduchost, kostýmy, takové typicky chanelovské. Po válce bylo i málo látek, vše šlo na vojenskou výrobu. A Coco Chanel jednou řekla, že móda je odrazem své doby.
Kdo vám dělá šoféra, když vyjíždíte na módní přehlídku?
Můj manžel nebo já. Řídím taky, ale jak máme přívěs za autem, tak já s ním nerada couvám. Avšak manžel mi velmi rád pomáhá. Nanosí věci do vozu – to bývá několik krabic klobouků, několik krabic bot, několik krabic kabelek a k tomu oblečení. Během přehlídky se stará o doprovodnou muziku.
Protože reprezentujeme Telč, v průběhu let mi město uvolnilo prostor na poliklinice pro uložení oděvů. Staré kočárky a dětské věci mám v blízké vsi, ostatní u švagra. Doma toho mám taky dost, je to už slušná sbírka.
Co vás na té práci se spolkem módy v Telči nejvíc drží? Nebo co vás nejvíc baví? Ty přehlídky, šití, nebo vybírání doplňků?
Ráda jsem ve společnosti, přehlídky i šití mě baví. Musím se však přiznat, že už jsem toho asi dvakrát chtěla nechat. A proč? Protože třeba o prázdninách se všichni rozjedou někam pryč a na dovolené. Já pak nemám lidi pro předvádění modelů. Nadále spolupracujeme s týmem velocipedistů. A každá další modelka je u nás vítána.
Děkuji za rozhovor.
