Analytický komenář
Přijetí Černé Hory, Srbska, Severní Makedonie, Albánie, Kosova a Bosny a Hercegoviny by zacelilo velkou mezeru na mapě EU. Po letech stagnace se nyní proces znovu dává do pohybu. Přinášíme analýzu hlavních příležitostí a rizik.
Evropská unie v pondělí zahájila první jednání v rámci přístupových rozhovorů s Ukrajinou a Moldavskem. „Všechny členské státy souhlasily s otevřením prvního vyjednávacího bloku v rámci přístupových rozhovorů s Ukrajinou a Moldavskem,“ uvedli v pátek večer předsedkyně EK Ursula von der Leyenová a předseda Evropské rady António Costa.
Teprve před několika dny se německý kancléř Friedrich Merz (CDU) a francouzský prezident Emmanuel Macron vyslovili pro co nejrychlejší přijetí dalších šesti států do Evropské unie. Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Severní Makedonie, Albánie a Srbsko by mohly zvýšit počet členských států EU až na 33. Těchto šest zemí usiluje o vstup do Unie zčásti již řadu let – dosud však bez úspěchu.
Podle Merze a Macrona má být dosud přísně regulovaný přijímací proces reformován tak, aby se rozšíření urychlilo. U příležitosti summitu západního Balkánu, který se konal 5. června v černohorském Tivatu, oba představili společný koncepční dokument, který však není určen veřejnosti.
Geopolitické motivy rozšíření EU
Jako zatím posledního člena přijala EU v roce 2013 Chorvatsko. To, že rozšíření EU na západním Balkáně nyní opět nabírá na tempu, zjevně nesouvisí ani tak se snahou získat nová odbytiště, suroviny nebo pracovní síly jako s geopolitickými úvahami – zejména na pozadí konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem.
Předsedkyně EK Ursula von der Leyenová hovořila o „morálním, politickém a geostrategickém imperativu“, předseda Evropské rady António Costa označil rozšíření již před rokem za „nejdůležitější geopolitickou investici“.
Eurokomisařka pro rozšíření Marta Kosová pak v listopadu jasně uvedla, že kandidáti na vstup se musejí geopoliticky jednoznačně vymezit. Sbližování s Ruskem nebo odmítání sankcí proti Kremlu EU je dle ní červenou čárou.
„Ve světě, v němž jsou rozhodující geopolitické sféry vlivu, si na západním Balkáně nemůžeme dovolit satelitní státy Moskvy nebo Pekingu,“ prohlásil nedávno také Tilman Kuban, mluvčí německého poslaneckého klubu CDU / CSU pro evropskou politiku, k nově vzplanulému zájmu o šest potenciálních kandidátů na vstup. Mluvčí AfD Peter Boehringer v tiskové zprávě poukázal na to, že podle kodaňských kritérií smějí být do EU přijímány výhradně „státy připravené ekonomicky a z hlediska právního státu, a to ku prospěchu dosavadních členů“. Předpokládá, že u států západního Balkánu tomu tak „ještě po desetiletí“ nebude.
Kandidát mezi Východem a Západem: Srbsko
Srbsko musí být nyní podle Boehringera „zjevně za každou cenu a za použití faktického vydírání prostřednictvím (německých) peněz zataženo do EU“, přestože někdejší největší, tradičně proruská svazová republika Jugoslávie je stále „naprosto rozpolcená“.
Skutečnost, že Srbsko se dosud odmítá připojit k unijním sankcím proti Rusku, jeho vztah k EU a Německu nezlepšuje. Totéž platí pro konflikty uvnitř samotných států západního Balkánu. Napětí panuje zejména mezi Srbskem a Černou Horou a také mezi Srbskem a Kosovem. Kosovo a Černá Hora se v nultých letech od Srbska oddělily. Naopak člen NATO Severní Makedonie se podle informací Tagesschau údajně stále více dostává do sféry vlivu Srbska a Číny.
Argumenty proti kandidátům ze západního Balkánu
Přehled Zemské centrály pro politické vzdělávání (LpB) Bádenska-Württemberska uvádí další obtíže, které v současnosti hovoří proti přijetí států západního Balkánu do EU. Ústředním problémem má být omezená absorpční kapacita společenství: aby se EU mohla otevřít dalším státům, musela by nejprve reformovat svá vlastní pravidla. V tomto smyslu argumentoval francouzský prezident Macron již v roce 2019.
Jak obtížné může obecně pro země jihovýchodní Evropy být dodržování politických standardů EU, ukázalo již přijetí Bulharska a Rumunska v roce 2007. Ani kandidáti ze západního Balkánu dosud nedosáhli dostatečného pokroku, který by odůvodňoval jejich vstup do EU, píše LpB.
Ve zprávě německé Spolkové akademie pro bezpečnostní politiku (BAKS) ze září 2025 se o aktuálním stavu uvádí: „Zahájení přístupových jednání s Černou Horou v roce 2012 a se Srbskem v roce 2014 se zpočátku vyznačovalo vysokou ochotou k reformám; později však dynamiku stále více brzdil chybějící reformní pokrok a slábnoucí politická vůle.“
Obecně byl pokrok na západním Balkáně „dosud pomalý a nerovnoměrný“. Složitou výchozí situaci EU shrnuje BAKS následovně: „Na jedné straně geopolitická situace zvýšila tlak na urychlení rozšíření; na druhé straně Unie nadále trvá na tom, že vstup do EU musí být procesem založeným na výkonu, reformách a referenčních kritériích.“
Institucionální limity rozšíření EU
BAKS upozornila, že institucionální rámec EU byl původně koncipován pro výrazně menší svazek států, přičemž už současný rámec při 27 členských státech naráží na své limity: „Rozšíření EU na více než 30 členů by ještě více ohrozilo účinnost rozhodovacího procesu a vedlo by k nerovnováze v institucionální struktuře.“
Podobně jako nyní Macron a Merz dospěli také autoři Spolkové akademie k závěru, že před dalším rozšířením jsou proto nutné institucionální úpravy uvnitř EU. „Změna Lisabonské smlouvy, nebo dokonce vypracování nové smlouvy by však předpokládaly politickou dohodu mezi vládami současných členských států,“ upřesňují autoři BAKS. Co by z toho nakonec mohlo vzejít, lze podle nich „jen těžko předvídat“.
Kdo prodělá, kdo bude profitovat?
Přistoupení států západního Balkánu by mohlo EU přijít také finančně draho, upozorňuje BAKS. Jelikož hrubý domácí produkt na osobu například v Srbsku dosahuje pouze zhruba 30 procent průměru EU, „měli by noví členové podle platných pravidel nárok na značné podpůrné prostředky z rozpočtu EU“. Podobně by tomu bylo u nároků na prostředky z rozpočtu EU v rámci společné zemědělské politiky.
Volný pohyb lidí ze západního Balkánu v schengenském prostoru by pro všechny strany přinášel jak příležitosti, tak rizika. Na síle by mohl nabrat jak boj o kvalifikované pracovníky, tak možná migrace z chudoby vstříc vlídným sociálním systémům některých zemí.
Do jaké míry převzetí standardů EU skutečně posílí, nebo naopak oslabí boj proti nelegální migraci, převaděčské kriminalitě či korupci na západním Balkáně, zůstává otevřené.
Co spíše hovoří pro přijetí států západního Balkánu
Na druhé straně by současné členské státy mohly profitovat z nových dodavatelů surovin a energií, kteří neleží v zámoří. EU například již v roce 2024 uzavřela se Srbskem dohodu o těžbě lithia v údolí Jadar.
Pokud by se proevropským kandidátům vzala jakákoli perspektiva vstupu, mohl by se západní Balkán podle LpB Bádenska-Württemberska navíc „opět ve větší míře stát ohniskem krize“. Riziko nestability by se na území bývalé Jugoslávie a Albánie zvýšilo, což by zároveň znamenalo i geopolitické nejistoty pro EU. Brusel má proto zvláštní zájem na tom, aby přístupový proces zůstal v chodu.
EU tím navíc může demonstrovat svou akceschopnost, schopnost obstát v budoucnu, férovost a především svou důvěryhodnost. Koneckonců EU již před 23 lety v Soluni jasně uvedla: „EU potvrzuje, že bezvýhradně podporuje evropskou orientaci států západního Balkánu. Budoucnost balkánských států leží v Evropské unii.“
–etg–
