Režisér Roberto Rossellini ukazuje, proč tolik lidí miluje chudého muže z Assisi.
NR | 1 h 25 min | drama | 1950
Scenárista a režisér Roberto Rossellini začíná svůj film biblickým citátem ze svatého Pavla: „Bůh si vyvolil pošetilé věci tohoto světa, aby zahanbil učené, a slabé, aby zahanbil silné.“ Rossellini vypráví příběh svatého Františka a prvních františkánů; jejich pokora a nesobeckost obrátily převládající takzvanou moudrost požitkářství a domýšlivosti vzhůru nohama.
Svatý František, narozený ve 12. století a přezdívaný „Boží blázen z Assisi“, by neměl být zaměňován s desítkami dalších katolických světců, kteří se také jmenovali František, včetně svatého Františka Xaverského a svatého Františka Saleského.
Ve filmu se František vrací z Říma do italské vesnice Rivotorto poté, co získal od papeže Inocence III. povolení založit nový řeholní řád – františkány. Františkovi bratři přijímají sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Věnují se půstu, pokání, modlitbě, kázání a službě chudým a nemocným. Jídlo a zásoby si obstarávají prací nebo žebráním.
Místo lineárního děje Rossellini předkládá výjevy z františkánského života jako jednotlivé epizody. V jedné z nich se bratři vracejí bosí v prudkém dešti do své chatrče. V jejich nepřítomnosti se tam uchýlil chudý rolník. Místo aby jej i s jeho dobytkem vyhnali, na což by měli právo, pokorně odcházejí a nacházejí přístřeší v nedalekých ruinách.
V jiné epizodě se bratr Ginepro vrací k františkánům s odhalenou hrudí; ze soucitu daroval svou tuniku nahému žebrákovi, kterého potkal. V další epizodě se k nim přidává stárnoucí prosťáček Giovanni, jen aby se naučil napodobovat Františkovu prostotu.
S výjimkou herce Alda Fabriziho, který ztvárňuje místního tyrana Nicolaie, tvoří velkou část obsazení neherci, včetně skutečných duchovních. Františkány představují mniši z kláštera v Nocera Inferiore. Ironií je, že epizoda s Fabrizim sklouzává do oblasti groteskního humoru a odvádí pozornost od jinak neokázalého stylu vyprávění.
Jak se dá očekávat, vyprávění obsahuje hymny a modlitby, slavnou Františkovu „Píseň tvorstva“, modlitbu „Pane, učiň mě nástrojem“ a samozřejmě „Otčenáš“.
Rossellini zbavuje svaté první františkány mystického oparu a zobrazuje je jako hravé a občas pošetilé. Méně ho zajímá, jak ke ctnosti dospěli, a více to, jak si ji uchovávají. Zajímá ho, jak jim Bůh dává jejich „chléb vezdejší“, jak si navzájem odpouštějí svá „provinění“, jak je Bůh neuvádí v „pokušení“ a zbavuje je „zlého“.
Rosselliniho pointa? Jestliže tito již ctnostní muži hladověli po Boží milosti, oč více po ní musejí žíznit obyčejní lidé.
Velikonoční lidé ve světě Velkého pátku
František, obklopený problémy často krutého či šikanujícího světa, si často zakrývá tvář rukama; je zarmoucený a frustrovaný. Kdykoli však svou tvář znovu pozvedne, bez výjimky jako by byla vzkříšena do nové, usměvavé a pokojné podoby. Zázračně znovu získává svou dětskou radost, víru a spontánnost. Diváci jsou svědky jeho zdánlivě „pošetilého“ příbuzenství s přírodními živly, zvířaty a ptáky.
Františkovo zaujetí pokáním a chudobou může působit masochisticky. On se však méně stará o odmítnutí viditelné, materiální chudoby a více o pěstování jinak neviditelné chudoby ducha, založené na sebezapření.
Prostřednictvím kultury poslušnosti chce, aby jeho bratři vyrostli ze svéhlavosti a uspořádali svou vůli podle vyšší, věčné Boží vůle, za hranicemi svých pomíjivých rozmarů a nápadů.
Pro svůj scénář Rossellini a jeho spoluautor Federico Fellini vybrali necelou desítku příběhů z desítek epizod stejnojmenného italského románu ze 14. století a z další knihy o bratru Juniperovi, zde uváděném italským jménem Ginepro. Stejně jako tyto knihy i film oživuje františkány a jejich ranou cestu misionářů.
Výběrem jednotlivých epizod však tvůrci zároveň ukazují, jak podobný Kristu podle nich František byl. Františkova opuštěná noční modlitba před setkáním s malomocným v lese zde připomíná Kristovu úzkost v Getsemanské zahradě. Tiché snášení utrpení bratrem Gineprem pod tyranem Nicolaiem se podobá Kristovu postoji před Pilátem. A Františkovo evangelijní poslání svěřené jeho bratřím připomíná Kristovo velké pověření apoštolům.
Na tak výmluvný film je jeho nejpůsobivější scéna – Františkovo noční setkání s malomocným – beze slov. Je to Rosselliniho tlumená metafora Božího spojení s člověkem. František jako člověk vyhledává malomocného tak, jako by vyhledával Krista; touží být se svým zraněným a zbitým Spasitelem.
František vyhledává malomocného stejně, jako Kristus objímá lidi znetvořené hříchem jako malomocenstvím, a s láskou překonává svůj odpor.
Film „František, prosťáček boží“ v italštině s anglickými titulky můžete zhlédnout na Criterion Channel, Max a HuluMax.
František, prosťáček boží
Režie: Roberto Rossellini
Hrají: Mniši z kláštera v Nocera Inferiore
Nepřístupnost: Neuvedena
Stopáž: 1 hodina 25 minut
Datum uvedení: 1950
Hodnocení: 3 hvězdičky z 5
O jakých tématech z oblasti umění a kultury byste si chtěli přečíst? Své tipy a podněty nám můžete posílat na adresu namety@epochtimes.cz a pokračovat v každodenní dávce inspirace přihlášením k odběru newsletteru na www.epochtimes.cz/newsletter.
–ete–
