Komentář
Jak se vede válka v Bruselu, jeden zajímavý příběh o mediálním obrazu, zahraniční politice a Kallasové.
Ve středu 11. června se v evropských médiích objevil příběh, který na první pohled vypadal jako průlomová zpráva o krizi evropské diplomacie.
Financial Times informoval, že Francie a Německo připravují radikální reformu Evropské služby pro vnější činnost (EEAS), instituce, která funguje jako diplomatická služba Evropské unie, a že členské státy zvažují omezení pravomocí její šéfky Kaji Kallas nebo dokonce rozebrání celé struktury. Anonymní diplomaté mluvili o „dysfunkci“, o tom, že EEAS nefunguje tak, jak by v dnešním světě měla, a o reálné debatě nad její budoucností.
Jenže téhož dne, několik hodin po FT, zveřejnila Reuters zprávu o témže francouzském dokumentu, jen s téměř opačným vyzněním.
Zatímco FT zdůraznil scénáře vedoucí k oslabení EEAS a Kallas, Reuters se soustředil na třetí variantu francouzského návrhu, která by Kallas naopak výrazně posílila. Stala by se první výkonnou viceprezidentkou Komise s dohledem nejen nad zahraniční politikou, ale také nad obchodem a ekonomickým rozvojem. Stejný dokument, stejný den, zcela odlišný příběh.
A pak přišlo Politico s detailem, který je možná nejzajímavější z celé kauzy. Francouzský dokument prý nebyl schválen ministrem zahraničí Jean-Noëlem Barrotem ani jeho nejbližším okolím. Nešlo prý o oficiální francouzskou pozici. Byl to „jen“ interní pracovní materiál na úřednické úrovni.
Někdo ho však dostal k novinářům a někdo rozhodl, které části budou zdůrazněny. To je okamžik, kdy přestává být zajímavý samotný dokument a začíná být zajímavé jeho šíření.
Francouzský materiál obsahoval tři varianty. První je přesun zahraničněpolitických kompetencí pod Evropskou komisi a uvolnění kontroly EEAS nad více než 140 misemi, které EU provozuje po celém světě. Druhá je přesun funkcí EEAS zpět pod členské státy a Radu EU. Třetí pak výrazné posílení Kallas jako první výkonné viceprezidentky.
FT postavil příběh na prvních dvou. Reuters na třetí. A právě zde začíná skutečný bruselský příběh.
Za debatou o reformě EEAS se skrývá dlouhodobý mocenský spor, jehož hlavní protagonistkou na druhé straně od Kallas je Ursula von der Leyen. Ta již několik let buduje to, čemu sama říká „geopolitická Komise“ a systematicky rozšiřuje vliv Komise do oblastí, které byly tradičně doménou diplomatické služby nebo členských států. Sama převzala vedoucí roli při koordinaci reakce na válku na Ukrajině. Prosadila vznik prvního komisaře pro obranu. Usilovala o zřízení vlastní zpravodajské jednotky, čemuž se Kallas bránila, protože ekvivalentní struktura již v EEAS existuje a přesunem by přešla pod Komisi. Von der Leyenová v tomto soupeření opakovaně vítězí, má strukturální výhodu v podobě rozpočtu, byrokratické kapacity a jak naznačují bruselští korespondenti již delší dobu, přímé linie k Financial Times.
To neznamená, že víme s jistotou, kdo dokument novinářům předal s instrukcemi, co zdůraznit. Mohla to být Komise. Mohla to být některá členská země. Mohli to být odpůrci EEAS nebo naopak její zastánci, kteří chtěli vyvolat obrannou reakci. Veřejně dostupné informace neumožňují definitivně určit původce. Umožňují však položit otázku, která je v Bruselu vždy nejrelevantnější, kdo z toho, jak byl příběh odprezentován, profitoval nejvíce?
Varianty jedna a dvě, ty, které FT zdůraznil, vedou k oslabení nebo zrušení EEAS. Varianta tři tj. ta, kterou FT v podstatě ignoroval a Reuters naopak vyzdvihl, by Kallas posílila na úkor Komise. Pokud byl únik záměrný a cílený, výběr framingu mluví sám za sebe.
Stefan Lehne, bývalý unijní diplomat a analytik Carnegie Europe, kterého FT v článku citoval, shrnul situaci věcně. Výsledky zahraniční politiky EU za posledních pět let jednoduše neodpovídají očekáváním. To je reálný problém, který existuje nezávisle na mocenském soupeření. Kallas na něj reagovala způsobem, který byl současně právnický i politický a 5 tisícům zaměstnancům EEAS v e-mailu napsala, že role institucí jsou jasně zakotveny ve smlouvách a že tento rámec zůstává nezměněn.
Jenže Politico vzápětí upozornilo na podstatný háček, že organizace a fungování EEAS mohou být v řadě ohledů měněny rozhodnutím členských států, aniž by bylo nutné otevírat evropské smlouvy. Ochrana není tak absolutní, jak by se mohlo zdát.
Nakonec přispěla i Moskva. Poradce ruského prezidenta Kirill Dmitrijev situaci okomentoval konstatováním, že se Kallas „podařilo naštvat všechny“. Je to pozoruhodná ukázka toho, jak může jeden dobře načasovaný únik vytvořit narativ rezonující napříč velmi odlišnými mediálními prostředími od londýnského finančního deníku po moskevskou státní televizi.
Největší otázkou celé aféry proto není budoucnost EEAS. Největší otázkou je, jak se z neschváleného interního pracovního dokumentu během několika hodin stal celoevropský politický příběh formující vnímání jedné z klíčových osobností unijní zahraniční politiky. To už není diplomacie. To je boj o agendu, a ten se dnes v Bruselu vede především prostřednictvím řízených úniků, anonymních briefingů a médií, která rozhodují o tom, která verze příběhu se dostane k veřejnosti jako první.
Každopádně lze říci, že Kallas je pod tvrdou palbou a Dmitrijev není až tak vedle. Ze strany hlavních měst a úředníků EU existuje dlouhodobá kritika, že diplomacie EU je příliš pomalá a institucionálně nefunkční a dle čtení Politica by se dalo říci, že se jedná o varování pro Kaju Kallas. Ta řekla, že debatu o reformě vítá, ale já jí moc nevěřím.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
