V období od druhé poloviny 16. století až do rozmachu železnice existovala v kruzích evropské aristokracie nepsaná, avšak nekompromisní povinnost: žádný mladý šlechtic nemohl být považován za plnohodnotně vzdělaného, kultivovaného a připraveného na politickou či diplomatickou kariéru, dokud neabsolvoval dlouhodobou cestu po evropském kontinentu.
Fenomén, v anglofonním světě označovaný jako grand tour, u nás však známý spíše jako kavalírská cesta (německy Kavalierstour), představoval přerod dospívajícího mladíka ve zralého muže. Termín grand tour poprvé popularizoval katolický kněz a cestovatel Richard Lassels ve svém posmrtně vydaném díle The Voyage of Italy z roku 1670, kde popsal intelektuální a kulturní nezbytnost cestování do Itálie. Kavalírská cesta však nebyla pouhým výletem pro zábavu. Jednalo se o poměrně přísně organizovaný, finančně nesmírně náročný a často i nebezpečný počin, který trval nezřídka i několik let.
Cesty za poznáním
Původní motivace pro pořádání kavalírských cest v renesanci a raném baroku byla pragmatická a politická. Panovníci a šlechtické rody potřebovali mladé muže, kteří ovládali cizí jazyky, především francouzštinu a italštinu, vyznali se v evropském právu, geografii i dvorské etiketě.
Cílem bylo získat osobní kontakty na cizích dvorech, které se později daly využít při diplomatických misích či sňatkové politice. Mladí šlechtici ze střední Evropy, včetně českých zemí, směřovali na prestižní zahraniční univerzity v Padově, Sieně, Leidenu či Paříži, kde formálně studovali.
S nástupem osvícenství se však filozofie kavalírské cesty proměnila. Klíčovým teoretickým textem této změny se stalo pojednání anglického filozofa Johna Locka Několik myšlenek o vzdělávání z roku 1693. Locke argumentoval, že lidská mysl je při narození jako nepopsaný papír – tabula rasa – a veškeré vědomosti získáváme skrze smyslovou zkušenost a empirické pozorování okolního světa.
Kavalírská cesta se tak stala nástrojem tohoto empirického vzdělávání. Mladý šlechtic neměl o antických památkách, renesančním umění nebo moderních politických systémech pouze číst v knihách. Musel je vidět na vlastní oči, dotknout se jich a zažít je. Cesta měla kultivovat jeho estetické cítění, zbavit ho provinčních předsudků a vybrousit jeho společenské chování. Postupem času však kavalírské cesty k vybudování předsudků začaly spíše přispívat.
Pro mladé muže z předních českých rodů byla tato cesta také nezbytnou podmínkou pro úspěšnou integraci do struktur habsburské monarchie a císařského dvora ve Vídni. Kdo neprošel Paříží či Římem, riskoval, že bude u dvora považován za prostoduchého.
Itinerář kavalíra
Trasa kavalírských cest byla v průběhu staletí relativně ustálená, byť se přizpůsobovala aktuální politické a vojenské situaci v Evropě. Pro britské aristokraty cesta začínala přeplutím Lamanšského průlivu a pokračovala přes Nizozemí do Francie. Pro šlechtice z českých zemí vedla trasa často přes německé univerzity do Paříže či se stáčela na jih přes Švýcarsko do Itálie.
Paříž byla v 17. a 18. století hlavním městem evropské módy, vkusu a společenského chování. Mladí muži zde trávili měsíce v rytířských akademiích, kde se zdokonalovali v jízdě na koni, šermu, tanci i dvorské etiketě. Navštěvovali divadelní představení, operu a byli představováni v aristokratických salonech, kde se učili konverzovat s dámami nejvyšší společnosti.
Po opuštění Francie následovala nejnáročnější etapa: přechod Alp. Vzhledem k tomu, že tehdejší kočáry nebyly konstruovány pro horské kamenité stezky, musely být kompletně rozebrány a přepraveny na hřbetech mul. Samotní šlechtici byli přes hory přenášeni místními horskými nosiči v provizorních sedadlech. Teprve koncem 18. století, pod vlivem rodícího se romantismu, začali cestovatelé vnímat divokou alpskou přírodu jako krásnou. Do té doby byly Alpy vnímány spíše jako nehostinná a nebezpečná překážka.
Po sestupu do Pádské nížiny se před kavalíry otevřela Itálie, která byla duchovním a kulturním vyvrcholením celé cesty. První významnou zastávkou byly Benátky, kde mladíci často poprvé podléhali světským svodům. Následovala Florencie, kde v galerii Uffizi mohli obdivovat renesanční mistrovská díla pod patronátem rodu Medicejských.
Středobodem však byl Řím. Zde se setkávala antická minulost se současností. Cestovatelé trávili týdny prohlídkami Kolosea, Fora Romana a Vatikánu. Od poloviny 18. století se itinerář rozšířil dále na jih do Neapole, díky archeologickým objevům v Herculaneu roku 1738 a Pompejích roku 1748.
Každodenní útrapy na cestách
Mladý šlechtic, často teprve šestnáctiletý, nikdy necestoval sám. Klíčovou postavou celé výpravy byl hofmistr. Jednalo se o staršího, vysoce vzdělaného muže, často univerzitního profesora, právníka či teologa, který nesl absolutní odpovědnost za chování mladíka, jeho bezpečnost, morálku a studijní pokroky. Hofmistr spravoval pokladnu, najímal místní průvodce, učitele jazyků, zajišťoval ubytování a především psal pravidelné, detailní zprávy rodičům o tom, jak se jejich syn chová, zda studuje, nebo zda utrácí peníze za neřesti.
Financování takové cesty bylo pohádkově drahé. Kavalír s sebou vezl kuchaře, sluhy a zavazadla. Vozit s sebou hotovost v podobě mincí bylo kvůli riziku přepadení nemyslitelné. Systém pozdějších cest byl proto založen na kreditních listech. Rodina uložila peníze u bankovního domu třeba v Londýně, Amsterdamu či Vídni. Mladý šlechtic si pak na základě těchto listů vybíral hotovost u partnerských bankéřů v Paříži, Ženevě, Benátkách či Římě.
Cestovatelé museli čelit neustálým rizikům. Silnice byly nepohodlné i nebezpečné. Hostince v Itálii měly hroznou pověst a často byly špinavé. Vážnou hrozbou byly nemoci. Epidemie tyfu, malárie či neštovic ukončily život nejednoho nadějného dědice. Kromě toho v odlehlých oblastech Apeninského poloostrova neustále hrozilo přepadení bandity.
Suvenýry na cestu domů
Hlavním hmatatelným výsledkem cest byl masivní import kultury a umění do domovských zemí. Mladý aristokrat demonstroval svůj vytříbený vkus tím, že v Itálii nakoupil umělecká díla, která po návratu zdobila rodová sídla a ukázala sousedům i panovníkovi, že dotyčný je mužem světového rozhledu.
Mladí muži si nechávali malovat portréty, které fungovaly v podstatě jako dnešní fotografie z dovolené. Typický portrét kavalíra obsahoval poměrně stálé atributy: mladík pózuje v drahém oděvu, v pozadí se rýsuje Koloseum nebo silueta Říma a vedle něj stojí antické artefakty či leží archeologické mapy a knihy. Jedním z nejpopulárnějších malířů 18. století tak byl Pompeo Batoni, který se specializoval na portréty a mnohé kavalíry ve svých obrazech ztvárnil.
Kromě portrétů byl obrovský zájem o veduty – detailní, topograficky přesné malby měst. Malíři jako Giovanni Antonio Canal v Benátkách či Giovanni Paolo Panini v Římě chrlili obrazy benátských kanálů a římských ruin pro zahraniční klientelu. Kdo neměl peníze na originální olejomalby, kupoval grafické listy a rytiny nižší kvality.
Kavalírské cesty a české země
Kavalírské cesty měly dopad na kulturu, architekturu a krajinotvorbu i v českých zemích. Šlechtici, kteří se vraceli domů plní dojmů z italského baroka, často přestavovali svá venkovská sídla i městské paláce po zahraničních vzorech. Příkladem je Humprecht Jan Černín z Chudenic, který v polovině 17. století působil jako císařský velvyslanec v Benátkách a předtím absolvoval ke konci třicetileté války rozsáhlou kavalírskou cestu. Své zkušenosti z Itálie promítl do velkolepé stavby Černínského paláce na Hradčanech, který svou monumentální palladiánskou fasádou s polopilíři dodnes představuje jedno z nejitalštějších zákoutí Prahy. Podobně Valdštejnové přenesli koncept italské manýristické zahrady s umělou krápníkovou stěnou do srdce Malé Strany.
Soumrak kavalírů i kavalírských cest
Zlatý věk kavalírských cest začal pohasínat na konci 18. století. První zásadní ránu mu zasadila francouzská revoluce a následné napoleonské války, které na více než dvacet let proměnily Evropu v bitevní pole a učinily cestování prakticky nemožným. Když byl v roce 1815 na Vídeňském kongresu nastolen mír, svět se již proměnil.
Definitivní tečku za cestami však udělala průmyslová revoluce ve 40. letech 19. století, konkrétně rozvoj železnice a paroplavby. Cesta, která dříve trvala týdny, se náhle smrštila na několik desítek hodin jízdy vlakem. V roce 1841 zorganizoval britský podnikatel Thomas Cook první hromadný zájezd pro veřejnost, čímž de facto započala etapa moderního turismu. Z kdysi aristokratické tradice se tak stala masová záležitost a mnozí z nás, často nevědomky, kopírují cesty za poznáním dávných šlechticů.
