Dnešní děti dostávají mnoho nálepek. Říká se jim, že jsou nadané nebo podprůměrné, přirození vůdci nebo rváči, sportovně nebo knižně založené, umělecky nebo analyticky smýšlející. Dostává se jim nejrůznějších odborných diagnóz, které mají popsat jejich chování, způsob učení nebo emocionální obtíže. Některé nálepky vznikají z upřímné snahy pomoci. Jiné jsou přilepovány ledabyle, opakovány bez rozmyslu nebo přijímány příliš rychle.
Lidé jsou přitahováni k nálepkám, protože se zdá, že nabízejí řešení a úlevu ve chvílích, kdy je život nejistý. Mohou posloužit k získání podpory a prostředků při řešení problému. Pokud je však nálepka použita způsobem, který dítě definuje, může být její cena vysoká.
Dlouhodobé škody
Přestože správné určení takových nálepek je sporné, jejich síla nikoli. Na začátku se může zdát, že pojmenovat vnímaný nedostatek je neškodné, nebo dokonce užitečné. Jakmile je však nálepka přilepena, má sklon zabydlet se hluboko v identitě dítěte.
Vzpomeňte si na vlastní dětství a na jakoukoliv nálepku, která se k vám mohla vázat. Prý jste „příliš mluvili na hodinách“? Říkali vám dominantní, nepopulární nebo pomalý? Dětstvím se jen tak neprojde bez toho, aniž by vám někdo nějakou nálepku přiřkl. Rodiče, učitelé a další dospělí, kteří dětem přejí, je mohou povzbuzovat, aby si takové nálepky neosvojovaly jako svou základní identitu – děti jsou však snadno ovlivnitelné a taková hodnocení se v nich mohou usídlit.
Největší nebezpečí spočívá v dlouhodobém hypnotickém účinku, který nálepky mohou vyvolat. Jakmile je jednou příběh zacementován, veškeré chování se filtruje jeho optikou. Pokrok je přehlížen. Výjimky jsou odmítány. Dítě již není vnímáno jako vyvíjející se lidská bytost, ale jako nálepka. Nálepka přežívá problém, který měla pojmenovat, dalece ho přerůstá a uvádí dítě i jeho okolí do transu, v němž ji považují za pravdu a trvalou skutečnost.
„Ty jsi“
Pro dospělé může být užitečné zdržet se vět, které dítěti říkají „Ty jsi“ cokoliv. Lidské bytosti jsou koneckonců složité a těžko definovatelné a věta začínající tímto způsobem bývá zpravidla nepřesná.
Místo „Ty nejsi silný v matematice“ je pro dítě méně svazující říci: „Matematika ti poslední dobou moc nejde.“ Problém je stále pojmenován – a možná přesněji – a dítě si nemusí na věky věků nést identitu někoho, komu nejde matematika.
„Já jsem“
Stejně tak můžeme učit děti (a upřímně řečeno i dospělé), aby opatrně zacházely s větami začínajícími „Já jsem“. Když si říkáte „Jsem líný“, „Jsem stydlivý“, „Nejsem dost dobrý“ nebo cokoli podobného, taková hodnocení se mohou zvnitřnit a stát součástí vaší identity. Začnete věřit, že jde o absolutní a neměnnou pravdu.
Pokud věta „Já jsem“ nebude pokračovat posilujícím přesvědčením, dobře si rozmyslete, zda ji vůbec vyslovit nebo pomyslet. Učte tomu i své děti.
Věříme-li určité představě o své identitě, podle ní také žijeme. Raději jednáme v souladu s tím, co o sobě věříme. Proto volte slova tak, aby pomáhala vašim dětem budovat pozitivní identitu a dobrý charakter.
