Komentář
V roce 1990 belgickému fotbalistovi Jeanu-Marcu Bosmanovi vypršela smlouva a zjistil něco, co nečekal: přestože už nebyl vázán kontraktem, jeho budoucnost stále ovládal klub RFC Lutych. Našel si klub ve Francii, který s ním chtěl podepsat smlouvu, jenže Lutych požadoval přestupní částku, kterou si francouzský klub nemohl dovolit zaplatit. Bosman neměl smlouvu, neměl plat a neměl ani skutečnou možnost odejít. Ve skutečnosti zůstával připoután ke svému klubu. Jeho případ nakonec navždy změnil fotbalový trh i evropský sport.
V evropském fotbale tehdy fungoval přestupní systém, který klubům umožňoval udržovat kontrolu nad hráči i po skončení jejich smluv. Hráči mohli být zablokováni v přestupu k novému zaměstnavateli, pokud nebyla zaplacena přestupní částka, přestože už žádný smluvní závazek neexistoval. Pokud žádný klub nebyl ochoten zaplatit, mohla být hráčova kariéra fakticky zablokována.
To vedlo k uměle potlačovaným mzdám, omezené mobilitě a neefektivnímu rozdělování talentu. Trh práce ve fotbale byl silně deformovaný.
Existovala i další omezení, například limity na počet hráčů z jiných členských států Evropské unie v domácích ligách, přestože Evropská unie stojí na principu volného pohybu pracovníků. Tato pravidla nevytvořil jediný rozhodující aktér, ale soustava institucí – Unie evropských fotbalových asociací, národní svazy a kluby –, jejichž zájmy byly sladěné: omezovat mobilitu, aby zachovaly soutěžní stabilitu a chránily zavedené zájmy.
Bosman tento systém napadl u soudu a v roce 1995 mu dal Evropský soudní dvůr za pravdu. Přestože spor vznikl ve fotbale, rozsudek uplatnil princip volného pohybu pracovníků na profesionální sport v celé Evropské unii, zrušil přestupní poplatky po skončení smluv a odstranil kvóty pro hráče z EU.
Mobilita vzrostla a fotbalový trh začal fungovat mnohem více jako skutečně konkurenční trh. Hráči získali silnější vyjednávací pozici a jejich mzdy už neurčovala institucionální omezení, ale konkurence mezi kluby.
Když je pohyb svobodný, ceny mají tendenci přesněji odrážet skutečnou hodnotu. Když je omezený, trh přestává fungovat jako mechanismus objevování hodnoty a mění se v systém kontroly.
Kluby začaly hráčům nabízet vyšší mzdy dříve, aby si je udržely, což vedlo k prudkému růstu platů. Mezi lety 1995 a 2012 vzrostly celkové mzdové výdaje v anglické Premier League o více než 1 000 procent.
Naproti tomu ve Spojených státech v hlavních soutěžích, jako jsou NFL, NBA, MLB a NHL, systém nefunguje jako otevřený trh práce mezi kluby. Funguje jako uzavřený systém s pravidly, která omezují mobilitu hráčů.
Například v NFL se hráč stává neomezeně volným hráčem až po čtyřech letech působení v lize. Do té doby je vázán ke klubu, který si ho vybral v draftu, tedy ke klubu, jenž získal právo zvolit si ho při vstupu do soutěže. Ani po získání statusu volného hráče však nemusí být jeho pohyb skutečně svobodný, protože existují mechanismy, jako je franchise tag, který umožňuje klubu udržet si hráče ještě jednu sezonu za plat stanovený pravidly ligy, nikoli otevřeným vyjednáváním. I zde, stejně jako v Evropě před Bosmanovým případem, se ligy snaží zachovat vyrovnanost soutěže mezi týmy, ale za cenu svobody jednotlivce.
Rozdíl mezi oběma modely je patrný také v tom, jak hráči do systému vstupují. V Evropě mezi sebou kluby soutěží o získání a rozvoj talentů. Ve Spojených státech však draft přiděluje hráče týmům podle jejich předchozích výsledků. Sportovci si nevybírají, kde svou kariéru začnou; jejich vstup do systému je administrativně rozdělen.
Menší evropské kluby se rychle přizpůsobily, výrazně investovaly do výchovy mladých hráčů a prodávaly talenty ještě před vypršením jejich smluv.
Tento model vznikl přirozeně poté, co byla omezení odstraněna a změnily se pobídky.
Díky volnému pohybu se evropský fotbal stal nejglobalizovanějším sportovním trhem na světě. Anglická Premier League se vysílá ve více než 180 zemích a přední evropské ligy každoročně vytvářejí příjmy v řádu desítek miliard eur. Nejlepší hráči světa míří do Evropy, protože právě zde je trh nejotevřenější a nejkonkurenceschopnější.
Když si lidé mohou svobodně vybírat své zaměstnavatele, talent přirozeně směřuje tam, kde je nejvíce ceněn.
Trhy práce není třeba navrhovat, aby fungovaly dobře. Stačí jim neházet klacky pod nohy.
Z Nadace pro ekonomické vzdělávání
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
