Komentář
Zpráva Deutsche Bank Research, kterou k 250. výročí americké nezávislosti připravili analytici Peter Sidorov a Henry Allen, stojí za pozornost právě proto, že nejde o novinový komentář ani politický manifest. Je to investiční analýza určená klientům banky, tj. lidem, kteří rozhodují, kam uložit opravdu velké peníze. Takové texty se snaží být co nejvíce věcné a opírat se o data. Právě proto je zajímavé podívat se nejen na to, co říkají, ale také na to, jakým způsobem svět interpretují.
Co Deutsche Bank tvrdí – deset důvodů amerického úspěchu
Hlavní teze zprávy je jednoduchá. Úspěch Spojených států není výsledkem jedné výhody, ale souhry několika faktorů, které se navzájem posilují.
Na prvním místě stojí politická a institucionální stabilita. Americký ústavní systém funguje v základních rysech více než dvě století, což podle autorů vytvořilo prostředí, ve kterém lidé i firmy dlouhodobě důvěřují ochraně vlastnictví a nebojí se investovat.
Další výhodou je geografie. Úrodná půda, splavné řeky, přístup ke dvěma oceánům a relativně bezpečné sousedství Kanady a Mexika poskytly Spojeným státům podmínky, které měla v historii jen málokterá velmoc.
Významnou roli hraje také energetická soběstačnost, velikost domácího trhu nebo skutečnost, že Evropa byla ve 20. století dvakrát hospodářsky zničena světovými válkami. Zatímco evropské mocnosti obnovovaly průmysl, americká ekonomika dále rostla.
Deutsche Bank zdůrazňuje i mimořádně rozvinuté finanční trhy. Ve Spojených státech je mnohem snazší získat kapitál pro nové firmy než téměř kdekoliv jinde. Rizikový kapitál, tedy investice do začínajících technologických společností, představuje zhruba 0,7 % amerického HDP, zatímco v Evropské unii jen kolem 0,2 %. I proto vznikla většina dnešních technologických gigantů právě v USA.
Další výhodou je postavení amerického dolaru. Dolar je stále hlavní světovou rezervní měnou. Centrální banky, investoři i mezinárodní obchod se o něj opírají více než o jakoukoli jinou měnu. To Spojeným státům umožňuje půjčovat si levněji než většině ostatních zemí. Francouzský ministr financí Valéry Giscard d’Estaing už v 60. letech říkal, že je to „nehorázné privilegium“.
Mezi další faktory zpráva řadí špičkové univerzity, podnikatelsky vstřícné insolvenční právo, které umožňuje po neúspěchu začít znovu, a také schopnost americké společnosti přizpůsobovat se novým podmínkám, aniž by se rozpadly její základní instituce.
Jenže tentokrát je soupeř jiný
Ve druhé části zprávy Deutsche Bank připouští, že dnešní situace se liší od všech předchozích krizí, od velké hospodářské krize přes ropné šoky 70. let až po finanční krizi v roce 2008.
Čína už Spojené státy předstihla ve výrobě, v objemu obchodu se zbožím i ve velikosti ekonomiky měřené podle parity kupní síly. Ta neporovnává ekonomiky podle kurzu měn, ale podle toho, kolik zboží a služeb lze za peníze skutečně koupit.
Současně podíl dolaru na světových devizových rezervách centrálních bank klesl během dvou desetiletí z přibližně 72 na 58 procent. Americká cla jsou nejvyšší od 30. let minulého století, federální rozpočtové schodky se už čtyři roky pohybují kolem pěti až šesti procent HDP, přestože ekonomika není v recesi a nezaměstnanost zůstává nízká. Jinými slovy Spojené státy vytvářejí rekordní dluhy i v době, kdy by veřejné finance měly být relativně zdravé.
Deutsche Bank zároveň upozorňuje, že fond sociálního zabezpečení by mohl být vyčerpán už kolem roku 2032.
Přesto banka dochází k závěru, že Spojené státy si pravděpodobně udrží vedoucí postavení díky příznivější demografii, náskoku v oblasti umělé inteligence a především proto, že zatím neexistuje měna schopná nahradit dolar v jeho globální roli.
Podle autorů nehrozí dolaru náhlý kolaps. Mnohem pravděpodobnější je jeho pomalé oslabování, přičemž největším rizikem není samotná Čína, ale dlouhodobě neudržitelné americké veřejné finance.
Čínský pohled dle Global Times je trochu jiný, ale problém není v číslech, nýbrž v jejich výkladu
Čínská média, například Global Times, i řada akademických komentářů přebíraných například SCMP většinu čísel Deutsche Bank nezpochybňují. Zpochybňují však rámec, ve kterém jsou vykládána.
Podle Pekingu Deutsche Bank stále vychází z předpokladu, že Spojené státy jsou přirozeným centrem světového systému a že hlavní otázkou je pouze to, jak dlouho si tuto pozici udrží.
Čínský pohled je jiný. Tvrdí, že současný svět už není závodem o první místo, ale obdobím, kdy se mění samotná pravidla mezinárodního systému.
To, co Deutsche Bank označuje za americkou adaptabilitu, popisují čínští autoři jako orientaci na krátkodobý zisk na úkor dlouhodobé průmyslové základny, což je pochopitelně dle čínského taoismem ovlivněného pohledu, který plánuje na desetiletí dopředu, něco nepochopitelného.
A to, co banka zmiňuje jen okrajově, tedy skutečnost, že Čína po desetiletí nevynakládala prostředky na rozsáhlé zahraniční vojenské operace, považují za jednu z hlavních příčin svého hospodářského vzestupu.
V čínských zdrojích se často opakuje argument, který kdysi formuloval i bývalý americký prezident Jimmy Carter. Peníze, které Spojené státy od konce 70. let utratily za vojenské intervence, mohly být investovány do infrastruktury, školství nebo průmyslu.
Jedním z mála bodů, kde mají čínští autoři pravdu i metodologicky, je podle mého způsob, jakým Deutsche Bank pracuje s paritou kupní síly. Banka sice konstatuje, že Čína už USA podle tohoto ukazatele předstihla, ale příliš nerozvádí, že podle tohoto měřítka je čínská ekonomika už přibližně o deset bilionů dolarů větší než americká.
Deutsche Bank dává přednost nominálnímu HDP, protože lépe vystihuje finanční a geopolitickou sílu státu. To je legitimní přístup, ale zároveň je to přesně ten typ rámování, který vede americké čtenáře k dojmu, že Spojené státy zůstávají jednoznačně vpředu.
Stejně rozdílně obě strany hodnotí alianční systém. Deutsche Bank považuje spojence USA za jednu z největších strategických výhod. Čínská interpretace tvrdí pravý opak, aliance fungují jen tak dlouho, dokud jejich členové věří, že jim přinášejí více výhod než nákladů.
A právě zde se podle Pekingu dostává Deutsche Bank do rozporu sama se sebou. Na jedné straně připouští, že americká cla dopadla i na spojence a že uvnitř NATO se otevřeně diskutuje o budoucím uspořádání aliance. Na druhé straně však s alianční sítí počítá i do budoucna jako s pevnou a neměnnou součástí americké moci.
Ruský dodatek – dolar jako geopolitická zbraň
Ruské analýzy se s Deutsche Bank shodují v tom, že cla a snaha o návrat průmyslu do USA jsou přiznáním, že Amerika už nedokáže čínské výrobě konkurovat pouze nízkými náklady.
Jiný pohled ale mají na zmrazení ruských devizových rezerv po roce 2022.
Deutsche Bank tento krok uvádí jako jeden z faktorů, které mohou postupně oslabovat důvěru v dolar. Ruští analytici jej naopak označují za historický zlom.
Tvrdí, že mnoho zemí si tehdy uvědomilo, že rezervy uložené v dolarech nejsou zcela neutrálním finančním aktivem, ale mohou se stát předmětem politického rozhodnutí.
To je možná největší rozdíl mezi pohledem investiční banky a státní geopolitiky. Investiční banka sleduje především finanční rizika, státy přemýšlejí především o strategické závislosti.
Pointa
Deutsche Bank napsala kvalitní dokument o tom, proč zůstávají Spojené státy mimořádně silnou ekonomikou a proč je podle ní stále rozumné sázet na americká aktiva. To je ostatně přesně účel podobné investiční analýzy.
Čínská odpověď ale řeší jinou otázku. Neptá se, zda Amerika zítra padne. Ptá se, zda se svět už nezačal měnit tak, že samotná americká převaha přestává být samozřejmostí.
Obě strany pracují téměř se stejnými daty. Liší se především v tom, jaký příběh z nich skládají, a docházejí k odlišným závěrům.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusí nutně odrážet stanoviska Epoch Times.
