Komentář
Svět se změnil tiše, nikoli s velkou pompou, a dnes vypadá úplně jinak než v lednu 2021, kdy americký prezident Donald Trump opouštěl úřad. Téměř vše, co se dnes říká o současném světovém řádu, je mylné – především proto, že Trumpovi kritici sledují jen to, co říká, a nikoli to, co skutečně dělá.
Levice – a také část pravice – propadá vzteku pokaždé, když Trump něco napíše na sociální síti, pronese nebo udělá něco, co uráží jejich přecitlivělý smysl pro vkus, tradici a společenskou konvenci. Rozhořčení je pak vede k tomu, že přehlížejí, zda toto divadlo ve stylu „umění uzavírat dohody“ nakonec Spojené státy posiluje. Ve většině případů je skutečně posiluje.
Spojené státy neuvízly v nekonečné válce s Íránem; už více než čtyři měsíce vedou vyčerpávající jednání s teokratickým režimem, který nemá sebemenší úmysl vzdát se jaderných zbraní ani schopnosti zastrašovat a podkopávat většinu Blízkého východu.
Izrael není bez přátel a v regionu má silnější postavení než kdykoli ve své historii. Radikální islám – ať už v podobě íránského režimu, Hizballáhu, Hamásu nebo Húsiů – je nejslabší za posledního půl století.
Čína přehodnocuje téměř všechny předpoklady, z nichž vycházela posledních dvacet let. Rusko je ponížené a krvácí. Latinská Amerika je proameričtější než kdykoli předtím.
Začněme tedy Latinskou Amerikou.
V roce 2013 se americký ministr zahraničí John Kerry před Organizací amerických států chlubil, že „éra Monroeovy doktríny skončila“.
Možná nepředpokládal, jak přirozeně budou jeho slova v celé Americe vykládána: že Obamova administrativa už nebude jednostranně bránit vzdáleným nepřátelským režimům ve vytváření sfér vlivu na západní polokouli. A Latinská Amerika skutečně následně zažila vlnu levicových, a někdy i otevřeně komunistických vlád během administrativ Baracka Obamy a později Joea Bidena. Tato levicová vlna je však minulostí.
Takto vypadá situace k červenci 2026: Latinská Amerika se v posledních letech jednoznačně odvrátila od komunismu a přiklonila se k Washingtonu. Mezi země s proamerickými nebo pravicově orientovanými vládami dnes obecně patří Argentina (Javier Milei), Chile (José Antonio Kast), Bolívie (Rodrigo Paz Pereira), Paraguay (Santiago Peña), Ekvádor (Daniel Noboa), Panama (José Raúl Mulino), Honduras (Nasry Asfura), Kostarika (Laura Fernándezová) a Salvador (Nayib Bukele).
Guatemala a Dominikánská republika jsou rovněž proamerické a v Kolumbii i Peru se brzy ujmou moci nové konzervativní vlády. Pouze Brazílie, Kuba, Mexiko, Nikaragua a Uruguay zůstávají pod vládou krajní levice, která je buď otevřeně protiamerická, nebo má blíže k ose Čína–Írán–Rusko než ke Spojeným státům.
Proč k těmto dramatickým změnám došlo? Důvodů je mnoho, ale jeden vyčnívá nade všemi: Spojené státy dnes pomáhají svým přátelům a škodí svým nepřátelům.
A pak jsou tu naši evropští spojenci.
Evropa Trumpem veřejně pohrdá. V soukromí však mnozí Evropané připouštějí, že právě jeho výstřední styl je přinutil splnit dlouhodobě zanedbávaný závazek vydávat na obranu 2 procenta HDP a inspiroval je k novým slibům zvýšit obranné výdaje na 5 procent HDP. Ačkoli se zpočátku zdálo, že lék je horší než samotná nemoc, Evropa dnes potichu uznává, že Trump měl pravdu – a přišlo to právě včas, aby urychlila přezbrojování ve chvíli, kdy Rusko tlačí na západ.
Pokud se tento vývoj nezastaví, evropské směřování k téměř úplnému odzbrojení, šokujícímu demografickému úpadku, neutuchajícímu nepřátelství vůči fosilním palivům a jaderné energetice, masové nelegální migraci z Blízkého východu, Afriky i dalších regionů a stále se rozšiřujícímu socialismu promění kontinent v peklo třetího světa.
Spojené státy umožní Ukrajině nejen vyrábět střely Patriot, ale také zasahovat cíle kdekoli na území Ruska. Přesto Trump zůstává téměř osamocen mezi západními lídry, když válku označuje za tragické plýtvání stovkami tisíc lidských životů, které musí skončit. Současně poskytl ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému větší volnost při výběru cílů i přístup ke kontroverznějším zbraním než kterýkoli z jeho předchůdců.
Každopádně je rival Spojených států – Rusko – dnes v nejslabším politickém, hospodářském i vojenském postavení od postsovětského chaosu 90. let. Kdyby někdo před pěti lety tvrdil, že Rusko bude dovážet benzin nebo že budovy v okolí Kremlu budou pravidelně zasahovat drony, byl by označen za blázna. Stejně nepředstavitelné by tehdy bylo, že Rusko utrpí ve vlastnoručně rozpoutané stalingradské opotřebovací válce na Ukrajině zřejmě více než milion mrtvých, zraněných, nezvěstných či zajatých a zároveň přijde přibližně o polovinu svého arzenálu lodí, tanků a letadel.
A co Čína?
Její růst se zastavuje téměř stejně rychle, jako dříve zrychloval, přičemž ji zatěžuje porodnost pouhých 1,0 dítěte na ženu a závislost na dovozu 75 procent denní spotřeby ropy, 42 procent zemního plynu a 30 procent potravin. Její vývoz zbraní navíc nedokáže konkurovat západní výzbroji.
Stárnoucí, stále izolovanější a hluboce paranoidní vůdce ví, že invaze na Taiwan by se pro Čínu mohla stát stejně katastrofální jako války na Ukrajině a v Íránu pro Rusko a Írán. Západ se mezitím postupně probouzí, má dost čínského merkantilismu a začíná požadovat vzájemnost v obchodních vztazích.
Austrálie, Japonsko, Filipíny, Jižní Korea a Taiwan vytvářejí protiváhu čínskému bloku a přezbrojují v dosud nevídaném rozsahu. Tyto země také stále těsněji spolupracují s americkými ozbrojenými silami v reakci na společnou existenční hrozbu, kterou představuje Čína.
Po zrušení aparátu pro politiku diverzity, rovnosti a začleňování (DEI) zavedeného za Joea Bidena navíc americká armáda překročila všechny náborové cíle, které v posledních letech zůstávaly výrazně nenaplněné. Pentagon bude brzy hospodařit s obranným rozpočtem blížícím se 5 procentům HDP, což bude nejvíce od vojenského posilování během válek v Iráku a Afghánistánu v letech 2008 až 2011. Systém pořizování zbraní zároveň prochází revoluční proměnou a vedle kvality klade stejný důraz i na množství a dostupnou cenu.
Malé technologické obranné start-upy konečně dostávají příležitost soutěžit se zkostnatělými giganty, které si po dlouhá léta udržovaly své nákladné monopoly díky armádám lobbistů. Dokonce i liberálně orientované Silicon Valley, které bylo kdysi vůči obrannému průmyslu převážně nepřátelské, dnes napodobuje Válečný výrobní úřad (War Production Board) z období druhé světové války ve své snaze zajistit Spojeným státům světovou převahu ve zbrojních technologiích nové generace.
Rostoucí americká ekonomika dnes vytváří zboží a služby v hodnotě 31 bilionů dolarů, tedy zhruba o třetinu více než lidnatější EU nebo Čína. Spojené státy získávají náskok ve většině oborů nové generace – od raketových technologií, vypouštění družic a výzkumu vesmíru přes umělou inteligenci, robotiku a genetické inženýrství až po kryptoměny. Jejich akciový trh dosahuje rekordních hodnot.
Když se to všechno sečte, vzniká téměř surrealistický obraz: právě ve chvíli, kdy levice tvrdí, že Spojené státy zeslábly a ocitly se v izolaci, zaujímají Amerika a její spojenci postavení světové velmoci, jaké neměli od konce druhé světové války.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
