Studie ukazují, že vtíravé myšlenky a vzpomínky můžeme vědomě ovládat – a do určité míry na ně dokonce zapomenout.
Joel a Clementine se náhodou setkali na pláži na Long Islandu ve státě New York. Z nezávazného románku se zrodila láska. Po dvou letech společného života se však rozešli.
Aby se vyhnuli bolesti z rozchodu, rozhodli se podstoupit lékařský zákrok, který měl vymazat vzpomínky na jejich seznámení a vztah. Právě v tomto okamžiku se však děj filmu „Věčný svit neposkvrněné mysli“ začíná komplikovat. Ukazuje se totiž, že proces vymazávání vzpomínek není zdaleka jednoduchý.
V běžném životě čelíme podobnému problému: vtíravé myšlenky a vzpomínky se mohou náhle vynořit a zaplavit naši mysl. Může jít o nevyřešený konflikt s kolegou, který v nás dlouho hlodá, bolestnou vzpomínku z dětství nebo třeba myšlenky na sladké zákusky ve chvíli, kdy jsme odhodláni zhubnout. Objevují se samovolně nebo v reakci na nějaký podnět – například určité slovo, místo, které jsme kdysi navštívili, či dokonce vůni.
Tuto známou zkušenost potvrdil slavný experiment psychologa Daniela Wegnera s bílými medvědy. Wegner, známý svou teorií o iluzi vědomé vůle, četl Dostojevského dílo „Zimní poznámky o letních dojmech“ z roku 1863, když ho zaujala jedna věta:
„Zkuste si dát tento úkol: nemyslet na ledního medvěda, a uvidíte, že vám ta proklatá věc přijde na mysl každou minutu.“
„Opravdu mě to zaujalo,“ vzpomínal později. „Působilo to tak pravdivě.“
Wegnera tato myšlenka natolik fascinovala, že se rozhodl Dostojevského více než sto let staré tvrzení ověřit v kontrolovaném experimentu. Položil si otázku: „Dokážou lidé přestat myslet na bílé medvědy, když dostanou takový pokyn?“
Třicet čtyři účastníků experimentu výzkumníci rozdělením začlenili do dvou skupin. Členové skupiny A dostali pokyn, aby po dobu pěti minut nemysleli na bílé medvědy, a pokaždé, když se jim myšlenka na bílého medvěda vybavila, měli zazvonit na zvonek. Současně měli nahlas popisovat proud svých myšlenek. Skupina B dostala opačný úkol – na bílé medvědy myslet. Ukázalo se, že členové skupiny A na ně v průměru pomysleli více než jednou za minutu.
V další fázi experimentu měli účastníci skupiny A po dobu pěti minut na bílé medvědy naopak myslet. Výzkumníci pak jejich výsledky porovnali s výsledky skupiny B z předchozí fáze. Ukázalo se, že skupina A myslela na bílé medvědy častěji než skupina B. Snaha nemyslet na určitou věc tedy může danou myšlenku ve skutečnosti posílit.
Odborníci po mnoho let považovali výsledky Wegnerova experimentu za důkaz, že zbavit se vtíravých myšlenek nebo vzpomínek bývá obtížné, ne-li nemožné. V roce 2001 však psycholog Michael Anderson z Oregonské univerzity vytvořil novou variantu experimentu s bílými medvědy, která ukázala, že vtíravé myšlenky lze zastavit – záleží však na tom, kolik úsilí do toho člověk vloží.
Lepší způsob, jak zapomenout
Anderson se zaměřil na vědomé potlačování myšlenek, nikoli na traumatické myšlenky a vzpomínky vytěsněné do nevědomí, jak je popsal Freud ve své teorii vytěsnění coby obranného mechanismu.
Úkol, který Anderson a jeho kolegové zadali účastníkům, dostal označení „myslet/nemyslet“. Výzkumníci promítali 32 studentům na obrazovku 40 dvojic spolu nesouvisejících slov, například „houpačka–šváb“, a požádali je, aby si je zapamatovali. Účastníci se proto naučili vytvářet mezi slovy asociace. První slovo v každé dvojici se tak stalo podnětem, který vyvolával vzpomínku na slovo druhé.
Potáhnul se samotný experiment. Když se na obrazovce objevilo první slovo z dvojice, například „lékař“, měli účastníci buď „myslet“ na druhé slovo, například „deštník“, nebo naopak „nemyslet“ a aktivně je vytlačit z paměti, pokud se jim vybavilo.
Při pokynu „vymazat“ výzkumníci zdůraznili, že účastníci nesmějí za žádných okolností dovolit, aby druhé slovo vstoupilo do jejich vědomí. Pokud je někdo omylem vyslovil, ozval se pronikavý tón signalizující „chybu“.
Účastníci měli současně po celou dobu, kdy se první slovo zobrazovalo samostatně na obrazovce – tedy čtyři sekundy –, plně soustředit pozornost právě na ně, aby jejich myšlenky nezabloudily ke slovu druhému.
Cílem úkolu „myslet/nemyslet“ bylo zjistit, zda zabránění vstupu určité vzpomínky do vědomí sníží pravděpodobnost, že se později znovu objeví.
Aby výzkumníci ověřili, zda účastníci skutečně zapomněli druhé slovo z dvojice, v následující fázi jim oznámili, že pokyn „nemyslet“ už neplatí. Kdykoli se na obrazovce objevilo první slovo, například „lékař“, měli říct slovo druhé – „deštník“.
Podle závěrů studie účastníci, kteří obdrželi pokyn „nemyslet“, do určité míry skutečně zapomněli slova, jež se aktivně snažili vytěsnit. Čím vícekrát cvičení opakovali, tím výraznější byla jejich zapomnětlivost. Jinými slovy, čím více zapomínání trénovali, tím lépe se jim dařilo zapomínat.
Šestnáct pokusů o potlačení vzpomínky vedlo k poklesu vybavování přibližně o 13 procent.
Výsledky experimentu připomínají běžnou zkušenost, kdy se nám určitá myšlenka nebo vzpomínka vybaví v reakci na podnět z okolí, například určité slovo, zvuk nebo obraz. Zároveň ukazují, že se můžeme rozhodnout, zda myšlence dovolíme setrvat v mysli, nebo ji aktivně vytlačíme.
„Úkol ‚myslet/nemyslet‘ umožňuje potlačování vzpomínek díky tomu, že využívá podněty, takže lidé nejsou přímo vystaveni vzpomínce, kterou se snaží vytěsnit,“ vysvětlil Daniel Schacter, profesor psychologie na Harvardově univerzitě a přední odborník na lidskou paměť.
„Při experimentu s bílým medvědem se naopak snažite potlačit samotnou myšlenku ‚bílý medvěd‘, takže na bílého medvěda zároveň myslíte. To může tuto myšlenku připravit k pozdějšímu znovuvybavení způsobem, k němuž u úkolu ‚myslet/nemyslet‘ nedochází.“
Nesnažte se s vtíravými myšlenkami bojovat – naučte svůj mozek, jak je vytěsnit.
Anderson a jeho kolegové experiment později zopakovali a dospěli k podobným výsledkům. Následně provedli další výzkum, v němž zkoumali biologický základ zapomínání.
Magnetická rezonance, která během experimentu snímala mozky účastníků, odhalila, že při provádění úkolu „nemyslet“ klesala aktivita v části mozku zvané hipokampus, která se nachází v blízkosti spánkové kosti na obou stranách mozku.
Hipokampus hraje důležitou roli při vytváření nových vzpomínek a propojování jednotlivých vzpomínek mezi sebou.
Vlnový účinek zapomínání
V navazujícím experimentu Anderson a jeho kolegové postup mírně upravili – a výsledky byly překvapivé.
Celkem 381 účastníků podstoupilo podobný proces „myslet/nemyslet“. Na rozdíl od předchozího experimentu jim však výzkumníci po každé slovní dvojici a pokynu „myslet“ či „nemyslet“ ukázali náhodný obrázek, například papouška na parkovišti nebo fotbalový míč na konferenčním stolku. Účastníci si měli představit, jak se daný předmět na uvedené místo dostal.
Výzkumníci jim po celou dobu snímali mozek pomocí magnetické rezonance.
Překvapivým výsledkem bylo, že pokles aktivity hipokampu vyvolaný pokynem „nemyslet“ ve vztahu ke druhému slovu následně vedl také ke zhoršení paměti na události, které nastaly těsně před tímto pokynem i po něm – například na náhodné obrázky papouška na parkovišti či fotbalového míče na stolku.
Experiment ukázal, že u účastníků, kteří dostali pokyn „nemyslet“, se schopnost vybavit si obrázky snížila o 45 procent.
Anderson tento jev nazval „amnestický stín“. Zatím není jasné, jak dlouho přetrvává. V tomto experimentu výzkumníci tvrdili, že trval největším dílem nejméně 24 hodin.
Justin Hulbert, spoluautor uvedené studie a docent neurověd na Bard College, nyní působící na Bates College, vysvětlil význam pochopení amnestického stínu a to, jak může tento poznatek osvětlit běžné každodenní potíže.
„Člověk si například nemusí pamatovat, zda měl vyzvednout děti ve tři, nebo v pět odpoledne, jednoduše proto, že se o tom mluvilo krátce předtím nebo poté, co se snažil potlačit myšlenky na dřívější hádku s někým jiným.“
Hulbert zároveň vysvětlil, že amnestický stín lze využít i ve svůj prospěch.
Představte si například, že chcete přestat myslet na zákusky. Každý pokus tuto myšlenku zahnat se bude podobat snaze nemyslet na bílého medvěda.
Navrhl proto využít techniku slovních dvojic z předchozích experimentů: vyberte si dvě slova, zapamatujte si je a pokaždé, když se vám vybaví první z nich, aktivně se snažte zapomenout slovo druhé.
Poté přidejte slovo, zvuk nebo vůni, které ve vás vyvolávají myšlenku na zákusek. Protože je hipokampus v danou chvíli méně aktivní, budete mít větší sklon zapomenout i na tuto vtíravou myšlenku – tedy na zákusek.
Pro ty, kterým by tento postup připadal příliš složitý, navrhli Hulbert a jeho kolegové jednodušší alternativu: vytvářet si rozptylující myšlenky. Tento přístup navíc nezpůsobuje amnestický stín jako vedlejší účinek.
Představme si člověka, který drží dietu a ucítí lákavou vůni čerstvého pečiva, jež mu připomene koblihy. Místo aby myslel na koblihy, může se vycvičit tak, aby se mu pokaždé, když ucítí tuto vůni, automaticky vybavilo něco jiného, například červené růže.
Další způsoby, jak zastavit vtíravé myšlenky
Wegner, psycholog stojící za experimentem s potlačováním myšlenek na bílé medvědy, později navrhl několik dalších přístupů, které byly předmětem výzkumu a mohou pomoci při zvládání vtíravých myšlenek.
První možnost vychází z opačného přístupu, než jaký lidé běžně volí. Obvykle se předpokládá, že intenzivní zapojení do náročných duševních činností, ať už v práci, nebo v osobním životě, odvede pozornost od vtíravých myšlenek.
Wegner však na základě různých studií tvrdil, že pravda může být opačná. Kognitivní přetížení a stres mohou člověku ztížit soustředění na vytěsňování nežádoucích myšlenek, například na vytváření alternativních představ, jak navrhoval Hulbert. Paradoxně tak mohou jejich výskyt ještě zvýšit.
Tato myšlenka souvisí s výzkumy, podle nichž lidé trpící nedostatkem spánku zažívají více vtíravých myšlenek a vzpomínek.
Tyto myšlenky a vzpomínky navíc samy narušují spánek, „takže vzniká začarovaný kruh“, vysvětlil kognitivní neurovědec Scott Cairney, který se na výzkumu podílel.
Dalším doporučením je vyhradit si libovolně zvolený konkrétní čas, kdy se člověk bude vtíravými myšlenkami zabývat. Tento postup byl zkoumán především v souvislosti s obavami a úzkostnými myšlenkami.
Výzkumníci zaznamenali částečný úspěch ve studiích, v nichž si účastníci stanovili určitou denní dobu, kdy se svým obavám věnovali, a po zbytek dne se snažili soustředit na přítomnost.
Duševní klid pomáhá opustit vtíravé myšlenky.
Mezi známější postupy patří různé metody navozování duševního klidu, například dechová a meditační cvičení.
Michael Mrazek, výzkumný pracovník Kalifornské univerzity v Santa Barbaře, zjistil, že některé meditační postupy mohou pomoci zlepšit soustředění a omezit vtíravé myšlenky.
V jednom experimentu ukázal, že osm minut vědomého soustředění na dech výrazně snížilo bloudění mysli ve srovnání se čtením nebo pasivním odpočinkem.
Základní předpoklad zní, že lepší soustředění a duševní klid mohou člověku pomoci vtíravé myšlenky zvládat.
Je však důležité mít na paměti, jak výzkumníci zdůrazňují, že zbavování se vtíravých myšlenek a vzpomínek je sice možné, ale vyžaduje čas a úsilí.
Odpoutat se od negativních myšlenek a zaměřit pozornost na přítomnost může být náročné. Přesto jde o cestu, která stojí za to.
Článek byl původně zveřejněn v izraelském vydání Epoch Magazine.
–ete–
