Babylonská věž je jedním z nejznámějších symbolů světových dějin. Její příběh, zachovaný v biblické knize Genesis, se stal součástí evropské kultury, náboženství, výtvarného umění i literatury. Po staletí byla chápána jako varování před lidskou pýchou, kterou Bůh potrestal zmatením jazyků.
Zároveň však inspirovala cestovatele, archeology i historiky k otázce, zda se za biblickým vyprávěním neskrývá skutečná stavba. Odpověď není jednoznačná. Moderní výzkum naznačuje, že samotná věž popsaná v Bibli zřejmě není historicky doložitelná, existuje však konsenzus, že jejím předobrazem mohl být monumentální babylonský zikkurat Etemenanki, který patřil k největším stavbám starověké Mezopotámie.
Biblický příběh o zmatení jazyků
Biblický příběh o stavbě věže, která měla dosáhnout nebes, patří k nejznámějším etnickým a jazykovým etiologiím starověkého Předního východu. V knize Genesis (11,1–9) se líčí, jak lidé po potopě, stále ještě jednotní v řeči i činech, přišli do země Šineáru, vypálili cihly a použili asfalt místo malty, aby si postavili město a věž s vrcholem v nebi. Cílem bylo „učinit si jméno“ a vyhnout se rozptýlení po zemi. Hospodin však sestoupil, zmátl jejich řeč a rozehnal je. Místo dostalo jméno Bábel – zmatek.
Z hlediska současné biblistiky je tento text chápán především jako etiologické vyprávění – příběh vysvětlující původ jazykové rozmanitosti lidstva. Jeho cílem není podat historickou zprávu o konkrétní události, nýbrž nabídnout teologickou interpretaci dějin. Přesto biblické vyprávění obsahuje několik geografických a kulturních detailů, které nápadně odpovídají prostředí starověkého Babylónu.
Babylón: Starověká metropole
Město Babylón vzniklo již ve třetím tisíciletí př. n. l., skutečného vrcholu však dosáhlo během novobabylonské říše v 7. a 6. století př. n. l. Za vlády Nabopolasara a zejména jeho syna Nebukadnesara II. se proměnilo v jedno z největších a nejbohatších měst tehdejšího světa.
Antické prameny popisují Babylón jako mimořádně rozlehlé město chráněné mohutnými hradbami. Dominantou byly královské paláce, slavná Ištařina brána, Procesní cesta i monumentální chrámy zasvěcené hlavnímu bohu Mardukovi. Náboženské centrum města představoval chrámový komplex Esagila, k němuž náležel také obrovský zikkurat známý pod jménem Etemenanki. Právě tato stavba se dnes považuje za nejpravděpodobnější historický předobraz Babylonské věže.
Zikkurat?
Zikkuraty byly typickými náboženskými stavbami Mezopotámie. Na rozdíl od egyptských pyramid nesloužily jako hrobky. Jednalo se o stupňovité věže budované z nepálených cihel, na jejichž vrcholu se nacházela svatyně zasvěcená příslušnému božstvu.
Podle mezopotamského výkladu světa představoval symbolické propojení země a nebe, místo, kde se mohl bůh setkávat s lidmi. Zikkurat zároveň dominoval panoramatu města a zdůrazňoval jeho význam i moc panovníka.
Podobné stavby vznikaly v mnoha městech Mezopotámie již od třetího tisíciletí př. n. l. Nejlépe dochovaný zikkurat se nachází ve městě Ur, jehož pozůstatky umožňují představit si podobu těchto monumentálních staveb.
Etemenanki – skutečný předobraz Babylonské věže?
Název Etemenanki lze přeložit jako „Dům základů nebe a země“. Šlo o hlavní zikkurat Babylónu stojící v těsné blízkosti chrámu Esagila. Takzvaná Esagilská tabulka, klínopisný text pocházející pravděpodobně z helénistického období, uvádí různé detaily o stavbě i rozměrech zikkuratu a naznačuje, že stavba měla čtvercový půdorys o straně přibližně 90 metrů.
Významnou roli sehrál Nabopolasar (626–605 př. n. l.), zakladatel novobabylonské říše, který zahájil rozsáhlou rekonstrukci chrámového komplexu. Jeho syn Nebukadnesar II. (605–562 př. n. l.) pokračoval v monumentální přestavbě a ve svých stavebních nápisech se opakovaně chlubil obnovou Etemenanki.
Archeologický průlom
Obrat v hledání Babylonské věže nastal roku 1899, kdy na lokalitě starověkého Babylónu zahájila práce německá společnost Deutsche Orient-Gesellschaft pod vedením architekta a archeologa Roberta Koldeweyho, jemuž se podařilo rekonstruovat urbanistický plán celého starověkého města během 18 let.
V centrální části Babylónu, severně od chrámu Esagila, odkryla Koldeweyho expedice obrovské čtvercové základové těleso – základy zikkuratu Etemenanki. Odkryté základy odpovídaly rozměrům uváděným na tabulce. Archeologické nálezy rovněž odhalily specifika stavební techniky, která odpovídají popisu v knize Genesis.
Jádro věže bylo vybudováno z nepálených hliněných cihel, zatímco vnější ochranný plášť, tlustý několik metrů, tvořily pálené cihly spojované přírodním asfaltem – bitumenem, který se v Mezopotámii těžil z přírodních vývěrů.
V roce 2011 publikoval britský asyriolog Andrew George z Londýnské univerzity komplexní studii o artefaktu známém jako Stéla Babylonské věže (dříve součásti soukromé Schøyenovy sbírky, dnes v muzeu v Bagdádu). Černá kamenná stéla pochází z doby vlády krále Nebukadnesara II. a obsahuje dosud nejstarší známé vyobrazení zikkuratu Etemenanki.
Na stéle je vytesán samotný král Nebukadnesar II. v královském úboru s vysokou čapkou, jak drží v jedné ruce hůl a ve druhé svitek se stavebními plány. Hned vedle panovníka se nachází profil sedmistupňového zikkuratu s vrcholovým chrámem. Doprovodný klínopisný nápis obsahuje slovní spojení Etemenanki Zikkurat Babibli („Etemenanki, zikkurat Babylónu“).
Jak věž zanikla
Etemenanki nepřežil starověk v neporušené podobě. Již roku 482 př. n. l. nechal perský král Xerxés po potlačení babylonského povstání poškodit významné části města. Není zcela jisté, jak rozsáhlé škody utrpěl samotný zikkurat, ale když roku 331 př. n. l. dobyl Babylón Alexandr Makedonský, nalezl věž již ve zchátralém stavu.
Alexandr nařídil trosky zikkuratu kompletně odklidit a připravit staveniště pro vybudování nového, ještě velkolepějšího monumentu. K samotné novostavbě však již nikdy nedošlo, neboť Alexandr v roce 323 př. n. l. v Babylónu nečekaně zemřel.
V následujících stoletích byl Babylón postupně opouštěn. Cihly z monumentálních staveb sloužily jako stavební materiál pro nová sídla v okolí. Během staletí tak jedna z největších staveb starověkého světa téměř zmizela z povrchu země.
Babylonská věž v umění
Středověcí i renesanční umělci si podobu věže představovali podle architektury své doby. Nejznámější zobrazení vytvořil Pieter Bruegel starší v roce 1563. Jeho monumentální spirálovitá stavba připomíná spíše římské Koloseum než mezopotamský zikkurat.
Pátrání po samotném původu Babylonské věže je nejspíše u konce. Archeologové jsou si poměrně jisti, že historickým předobrazem biblického příběhu byl skutečně babylonský zikkurat Etemenanki. Přestože si dnes dokážeme díky archeologickým nálezům vytvořit představu o jeho podobě, jeho přesný vzhled ani všechny stavební fáze dosud neznáme. Výzkum Babylonské věže proto zůstává otevřenou kapitolou archeologie.
