Zahrada nikdy nebyla pouze prostorem určeným k pěstování rostlin. Představovala také způsob, jakým člověk vyjadřoval své představy o řádu světa, kráse a vztahu mezi přírodou a civilizací. Od renesančních zahrad inspirovaných antikou přes monumentální barokní kompozice až po romantické krajinářské parky 19. století se zahradní umění vyvíjelo jako svébytný umělecký obor, který spojoval architekturu, sochařství, botaniku i filozofii.
Zahrada jako obraz panovníka
Vrcholným symbolem evropského barokního zahradního umění se stal park u zámku Versailles nedaleko Paříže. Jeho podoba vznikala především za vlády Ludvíka XIV. ve druhé polovině 17. století a byla součástí rozsáhlého projektu, jehož cílem bylo vytvořit reprezentativní sídlo francouzské monarchie. Na návrhu zahrad se podílel především zahradní architekt André Le Nôtre.
Základními prvky versailleského konceptu jsou přísná geometrie, axialita a perspektivní gradace. Hlavní podélná osa vychází přímo z centra zámku a opticky protíná celý horizont. Prostor v bezprostředním sousedství sídla tvoří takzvané partery – nízko stříhané ornamentální záhony ze zimostrázu – doplňované barevným pískem, drcenými cihlami a květinovými výsadbami. Partery byly navrženy tak, aby byly nejlépe pozorovatelné z oken prvního patra zámku.
Směrem od zámku kompozice přechází v boskety – hustá stromořadí a háje protnuté sítí průhledů a alejí, v nichž se ukrývala soukromá zákoutí, otevřené amfiteátry či například bludiště. Zásadní pro francouzské barokní zahrady jsou pak vodní prvky. Aby však byl zajištěn dostatek vody pro desítky fontán na suché planině u Versailles, byl v roce 1684 dokončen unikátní technický monument známý jako Machine de Marly. Tento čerpací stroj navržený valonským tesařem Rennequinem Sualemem a Arnoldem de Ville čerpal vodu z řeky Seiny a pomocí 14 obřích vodních kol a systému čerpadel ji vytlačoval do výšky přes 150 metrů k akvaduktu v Louveciennes. I když stroj trpěl poruchami a extrémními provozními náklady, stal se technickým zázrakem své doby.
Versailleský model měl obrovský vliv na evropské panovnické i šlechtické dvory. Francouzský styl se postupně rozšířil do mnoha zemí a stal se vzorem pro úpravy aristokratických sídel. Principy francouzské zahrady pronikaly také do českých zemí, kde byly přizpůsobovány místním podmínkám a finančním možnostem jednotlivých šlechtických rodů.
Filozofie přirozenosti
Přestože byla francouzská zahrada v 17. století považována za vrchol elegance, v průběhu 18. století se evropský vztah k zahradnímu prostoru začal proměňovat. Osvícenské myšlení, zájem o přírodu a nové estetické představy vedly ke vzniku krajinářského parku, který odmítal přísnou pravidelnost předchozí epochy. Nový styl se zrodil především v Anglii, kde se prosadil takzvaný anglický park. Namísto rovných alejí a pravidelných záhonů pracoval s nepravidelnými cestami, skupinami stromů, vodními plochami a zdánlivě přirozenou krajinou.
Proměna zahradního stylu souvisela také se změnou společenského vnímání přírody. Zatímco barokní zahrada zdůrazňovala moc člověka nad krajinou, romantický park nabízel prostor pro odpočinek, rozjímání a citový prožitek. Přírodu nebylo třeba usměrnit, nýbrž sloužila jako zdroj estetického a duchovního zážitku.
V 18. století se objevily také okrasné stavby – zahradní pavilony, altány či drobné romantické stavby inspirované různými kulturami, převážně pak antikou. Ty měly podporovat atmosféru objevování a vytvářet v zahradě drobné příběhy. Zahrada se stávala jakýmsi divadelním prostorem, v němž návštěvník procházel mezi různými náladami a významy.
Tento nový způsob komponování krajiny výrazně ovlivnil také české země. Mnohé původně barokní zahrady prošly v průběhu 18. a 19. století proměnou na základě krajinářského přístupu. Proměna však často neznamenala úplné odstranění starších prvků. V řadě případů vznikaly kombinované areály, kde se geometrická barokní část spojovala s novým přírodně působícím parkem.
České zámecké parky
Jedním z nejvýznamnějších příkladů českého zahradního umění je zahrada u zámku v Kroměříži, která vznikala od 17. století v souvislosti s rezidencí olomouckých biskupů. Květná zahrada představuje zachovaný příklad raně barokní formální zahrady s geometrickým uspořádáním, kolonádou a bohatou výzdobou. Vedle ní vznikala Podzámecká zahrada, která byla později výrazně ovlivněna krajinářským stylem.
Zajímavou ukázkou spojení architektury a krajiny je Lednicko-valtický areál na jižní Moravě. Rozsáhlá kulturní krajina vytvářená především rodem Lichtenštejnů propojuje zámky, parky, lesní porosty, rybníky a drobné romantické stavby. V tomto případě se tak již nejedná jen o tradiční zahradu, nýbrž o komponovanou krajinu, v níž jednotlivé prvky vytvářejí promyšlený estetický celek.
K významným příkladům patří také zahrady v Českém Krumlově, kde se v průběhu staletí vystřídaly různé zahradní koncepce od renesančních a barokních úprav až po pozdější krajinářské zásahy. Zámecké parky v Česku často zachovávají stopy několika různých období. Barokní osy, aleje a geometrické kompozice se běžně prolínají s nepravidelnými cestami, jezírky a skupinami stromů a keřů vysázenými později.
Zahrada jako každé jiné umění
Podoba zahrad se v průběhu staletí proměňovala spolu s představami společnosti o kráse a přírodě. Zatímco barokní zahrady pracovaly s pravidelností, symetrií a demonstrovaly schopnost člověka uspořádat okolní svět, krajinářské parky 18. a 19. století hledaly inspiraci v nepravidelnosti a proměnlivosti divoké přírody. Každé období tak vtisklo zahradnímu umění vlastní charakter a zanechalo v krajině svébytnou stopu.
