Komentář
Film zaznamenal čtvrtý nejvýdělečnější první týden v historii mezi snímky s ratingem R. Na serveru Rotten Tomatoes získal 94 procent kladných hodnocení od filmových kritiků a 97 procent od diváků. Vstupenky na premiéru ve formátu IMAX byly vyprodány rok předem a překupníci za lístky v původní ceně 35 dolarů inkasovali více než 1 000 dolarů. Podle všeho jde o velkofilm skutečně epických rozměrů – a slovní hříčka je zde záměrná.
Řeč je samozřejmě o filmu Odyssea režiséra Christophera Nolana, o němž se mluví už dlouho před jeho oficiální premiérou 17. července – a od té doby ještě více.
Chvála, která se na Odysseu snáší, působí z větší části upřímně a promyšleně. Dobře, obdivovat film pouze proto, že Odyssea hraje Matt Damon, je poněkud přízemní. Oceňovat kameru, vizuální efekty – Nolan je proslulý tím, že počítačovou grafiku používá jen tehdy, když je to skutečně nezbytné –, ambiciózní hudbu Ludwiga Göranssona nebo monumentální rozsah filmu, který podle mnohých odpovídá povaze eposu, však představuje zcela legitimní způsob, jak posuzovat jeho kvality.
Navzdory množství pozitivních recenzí má Odyssea také své kritiky a domnívám se, že některé jejich námitky jsou oprávněné. Část diváků si stěžuje, že film trvající bezmála tři hodiny je příliš dlouhý. Objevily se dokonce zprávy o lidech, kteří kino opustili, protože nedokázali překonat nudu. To bych zařadil do kategorie „nelze se zavděčit všem“.
Promyšlenější kritické hlasy upozorňují na ideologicky motivované obsazení. „Bělostnou“ Helenu Trojskou například ztvárnila černošská herečka Lupita Nyong’o, která neváhala označit Homéra za misogyna. Kritika se týká rovněž anachronických dialogů – Telemachos například říká: „Táta se vrací domů“ –, vikingských lodí, římských přileb či ocelové zbroje v době bronzové. Jedna z postav dokonce pronese: „Doba bronzová končí.“
Další výhrady míří k vynechání všech mužských bohů, zejména Dia a Poseidona, kteří v Homérově básni patří k ústředním postavám, a také k feministickému výkladu eposu vycházejícímu z překladu Emily Wilsonové.
Ještě problematičtější je zařazení postavy Sinóna, který nevystupuje ani v Odysseji, ani v Íliadě. Najdeme ho však ve Vergiliově Aeneidě a v Dantově Pekle.
Sinóna ztvárnil Elliot Page, transgenderový herec, jehož obsazení vyvolalo kontroverze. Nejprve se mylně uvádělo, že hraje Achillea, později se předmětem kritiky stalo samotné obsazení transgenderového herce do role řeckého válečníka.
Hlavní otázkou však zůstává, proč se Nolan rozhodl Sinóna do filmu vůbec zařadit. Režisér tvrdí, že chtěl přehodnotit postavení této postavy, která je v Aeneidě nechvalně známá jako zrádce, ostřeji poukázat na Odysseova vlastní selhání a rozšířit Homérův svět do ucelenějšího mytologického celku.
Ani po těchto vysvětleních se však nelze ubránit otázce: Proč? Nejsem přesvědčen, že Homér při vytváření bohatého a pozoruhodného světa potřebuje Dantovu pomoc.
Největší obavy, které s dalšími kritiky ohledně Nolanovy Odyssey sdílím, se však týkají ztvárnění ústřední postavy – Odyssea.
Homérův odvážný, pyšný, vynalézavý, prohnaný a někdy i drzý válečník se podle politického komentátora a podcastera Matta Walshe proměnil v „anachronickou, ufňukanou a zachmuřenou lidskou trosku sužovanou ‚traumatem‘ a ‚pocitem viny‘“.
Literární badatel a překladatel Daniel Mendelsohn uvedl, že filmový Odysseus je pouze další z řady Nolanových trýzněných postav pronásledovaných minulostí. Nabízí se například Oppenheimer. Takového Odyssea však u Homéra nenajdeme.
Profesorka klasických studií a přední odbornice na řecké drama a epos Edith Hallová ztvárnění Odyssea rovněž kritizovala. Nolanova verze podle ní „odstraňuje onu nebezpečnou ostrost, díky níž je Odysseus Odysseem“.
Je příznačné, že většina komentátorů, kteří mají k filmu podobné výhrady – s výjimkou Walshe –, zároveň oceňuje jeho výstavbu a vizuální stránku.
Když jsem poprvé viděl upoutávku na Odysseu, těšil jsem se na film nikoli kvůli Mattu Damonovi nebo Christopheru Nolanovi, ale proto, že se někdo vůbec odhodlal převést na plátno jedno ze základních děl západního literárního kánonu.
Potom jsem si začal číst některé oprávněné kritické ohlasy a téměř jsem se rozhodl, že film vynechám a počkám si na vydání na DVD. Téměř.
Nakonec jsem dospěl k závěru, že navzdory skutečným nedostatkům některých Nolanových rozhodnutí stojí film za zhlédnutí zejména lidem, kteří se považují za tradičně smýšlející nebo konzervativní. Zde jsou mé důvody.
Není vůbec špatné, když lidé mluví o Odysseji. Je rozhodně lepší, když diskutují o klasickém díle západní literatury než o dalším, už kdovíkolikátém příspěvku do marvelovského filmového vesmíru.
Jestli současná Amerika něco potřebuje, pak jsou to skuteční hrdinové. Homérův Odysseus je navzdory svým nedostatkům hrdinou – a nikoli pouze hrdinou bitevního pole.
Není ani slabým a zbaveným mužnosti Odysseem z Nolanova filmu. Je to muž vystavený zkouškám, lstivý, vytrvalý a nakonec vítězný válečník, jehož žene kupředu láska k rodině a touha znovu se k ní vrátit.
Společná návštěva filmu, například v rodinném kruhu – snímek má sice rating R, neobsahuje však výrazně krvavé scény ani nevhodný jazyk – může podnítit zajímavou diskusi o tom, jaký by měl hrdina být.
Domnívám se, že lidé budou přirozeně více přitahováni klasickým hrdinou než moderním pojetím „hrdiny“, jehož slabosti z něj činí spíše antihrdinu, a tím údajně i lidštější postavu.
Čas od času všichni potřebujeme vzhlížet k vlastnostem, které přesahují běžné lidské možnosti. Už jen kvůli tomu film poskytuje dobrý podnět k rozhovoru.
Všichni víme, že bez ohledu na to, jak věrně se filmové adaptace snaží držet svých předloh – pokud se o to vůbec snaží – vždy něco vynechají. Něco, co obohacuje knihu, ale jehož absence film ochuzuje.
To rozhodně platí také pro Nolanovu Odysseu. Řada Homérových epizod byla ve filmu oslabena nebo zcela vypuštěna. Chybí například Odysseův trik se jménem „Nikdo“ v příběhu s Kyklopem, přestože samotný Kyklop ve filmu vystupuje.
Možná však film povzbudí další lidi, aby si Homérův epos přečetli nebo se o něm alespoň dozvěděli více. Existují dokonce i zjednodušené překlady určené dětem.
Film můžeme využít jako odrazový můstek k hlubšímu zájmu o Homéra, starověké Řecko nebo často napadanou západní civilizaci. Ta je sice otlučená, ale dosud nebyla zničena.
Namísto toho, abychom film bez dalšího odmítli, bychom se na něj možná měli podívat, kriticky jej posoudit, najít na něm také to, co si zaslouží uznání – Nolan je koneckonců schopný režisér – a poměřit jej vlastním smyslem pro dobro, krásu a pravdu.
Ještě lepší by bylo, kdyby film podnítil tvořivost konzervativních a tradičně smýšlejících lidí. Mohli by vzít to, co je na Nolanově Odysseji problematické, a pokusit se to vytvořit lépe.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanovisko Epoch Times.
–ete–
