Komentář
Představte si bojovou formaci tvořenou jedním supersonickým letounem šesté generace F-47 a osmi drony, která je schopna operačně pokrýt prostor střední Evropy. V rámci hlídkových a průzkumných letů jsou tři takové formace schopny pokrýt prakticky celou Evropu.
Tato formace bojuje s velitelským letounem F-47 v čele, zatímco drony svého velitele chrání, plní jeho příkazy a zčásti mohou působit i autonomně.
Program F-47 NGAD (Next Generation Air Dominance) běží již od roku 2018. Jeho cílem je nahradit letouny F-22 Raptor. V květnu 2023 americké letectvo program pozastavilo kvůli vysokým nákladům a přehodnocení požadavků. Po změně administrativy prezident Donald J. Trump dne 21. března 2025 oficiálně oznámil, že program NGAD nejen pokračuje, ale už má i svého vítěze.
Americké letectvo (USAF) vybralo nabídku společnosti Boeing jako „best overall value“ (nejlepší celkovou hodnotu), nešlo tedy o nejlevnější řešení. Celkové náklady programu překročí 30 miliard dolarů, což odpovídá přibližně 630 miliardám korun. První letoun se již staví ve St. Louis, první let je plánován na rok 2028 a operační nasazení na konec 20. let, respektive na začátek 30. let. Objednáno je 185 stíhacích letounů a až 1 000 dronů.
(Tyto drony si však představte jako malé a plně autonomní stíhačky o délce cca 6, resp. 11 metrů.)
F-47 je od počátku navržen pro spolupráci s bezpilotními prostředky Collaborative Combat Aircraft (CCA), konkrétně s drony Anduril YFQ-44A Fury a General Atomics YFQ-42A. Celý systém může plnit širokou škálu úkolů.
Jak už bylo řečeno, systém je určen jak pro průzkumné a hlídkové mise, tak pro elektronický boj i údery konvenčními i jinými zbraněmi. Drony CCA slouží velitelskému letounu také jako nosiče další výzbroje (raket a pum), mohou jej chránit nebo působit jako návnada. Na rozdíl od velitelského letounu F-47, jehož hodnota se odhaduje na 200 až 300 milionů dolarů, je cena jednoho bezpilotního dronu přibližně desetinová.
F-47 bude mít dolet přibližně 1 850 km, zatímco dolet dronů CCA bude okolo 1 300 km. Drony budou velitelský letoun zpravidla doprovázet před ním a po jeho stranách. Mohou startovat odkudkoli a ke svému veliteli se připojit až v průběhu mise. Drony CCA i letoun F-47 lze samozřejmě tankovat za letu.
Celý zbraňový systém bude působit v režimu stealth++.
Technologie stealth snižuje zjistitelnost letounu radary, infračervenými senzory i dalšími prostředky. Nejde o absolutní neviditelnost, ale o výrazné snížení pravděpodobnosti včasného odhalení. Běžná letadla jsou radary zachycena stovky kilometrů před cílem, takže obránce má relativně dost času na přípravu. Letouny využívající technologii stealth tuto dobu výrazně zkracují, protože radar je nemusí vyhodnotit jako nepřátelský letoun, ale například jako většího ptáka nebo jiný nevýznamný objekt. O technologii označované jako stealth++ se zatím neví prakticky nic. Předpokládá se pouze, že půjde o výrazně pokročilejší řešení než u současné generace stealth letounů.
V rámci bojových scénářů je zbraňový systém F-47 primárně koncipován jako prostředek k odstrašení Číny, zejména v souvislosti s obranou Tchaj-wanu a udržením rovnováhy sil v Jihočínském moři. Spojené státy považují indo-pacifický region za nejdůležitější možné bojiště budoucnosti, čemuž odpovídá i ambicióznost celého programu F-47 NGAD.
Z programu budou těžit všichni američtí spojenci, včetně Austrálie, Filipín a Japonska. Nebude to levné, ale může to přispět k tomu, aby komunistická Čína zůstala v současných hranicích.
Současný poměr sil mezi Spojenými státy a Čínou v oblasti nadzvukových letounů páté generace (F-22 Raptor a F-35 A/B/C) je stále výrazně ve prospěch USA.
Spojené státy a jejich spojenci mají k dispozici přibližně 1 300 letounů páté generace, zatímco Čína disponuje zhruba 600 stroji. Jedná se především o letouny J-20 (přibližně 500 kusů) a J-35/J-35A (maximálně okolo 100 kusů, pravděpodobně však méně). Kvalitativně jsou však čínské stroje podle většiny západních odborníků stále považovány za méně vyspělé než jejich americké protějšky.
Čína však může kvalitativní nevýhodu částečně nahrazovat množstvím. Přestože Spojené státy veřejně neuvádějí všechny údaje o počtech svých zbraní, odborní analytici dokážou řadu z nich poměrně přesně odhadnout.
V případě Číny je situace ale podstatně složitější. Informace o ozbrojených silách podléhají přísnému utajení, takže počty techniky i údaje o technických problémech jsou většinou pouze odhadovány na základě veřejně dostupných informací a zpravodajských poznatků. Navíc ani veřejná tvrzení Spojených států o čínských schopnostech nemusí vždy odrážet skutečný stav. Mohou být součástí informační strategie, jejímž cílem je například utajit vlastní zpravodajské zdroje nebo naopak vytvořit u protivníka určitý dojem.
Ačkoli je Čína systémově zkorumpovanou společností, proniknout do jejích ozbrojených sil a získávat z nich informace je mimořádně obtížné. Trest smrti za spolupráci s cizí mocností představuje pouze část represí. Perzekuce se může dotknout i širší rodiny odsouzeného, včetně jeho dětí. Také ve Spojených státech jsou za špionáž ukládány velmi přísné tresty, avšak na rozdíl od Číny je zde garantováno právo na spravedlivý soudní proces a rodiny se potrestání samozřejmě nikdy netýká.
Z hlediska dlouhodobých trendů postupuje Čína ve zbrojní výrobě sedmimílovými kroky a Spojené státy postupně dohání. Očekává se, že kolem roku 2035 se poměr sil v této oblasti výrazně vyrovná.
Je třeba si uvědomit, že maximální výrobní kapacita Spojených států činí přibližně 200 stíhacích letounů ročně, přičemž zhruba třetina produkce směřuje na export spojencům.
Společnost Lockheed Martin je dnes schopna vyrábět přibližně 160 letounů F-35 ročně. Požadavky na další navyšování výroby narážejí na omezenou kapacitu dodavatelského řetězce, nedostatek kvalifikovaných pracovníků i dostupnost specializovaných materiálů, jako jsou stealth povlaky, kompozity nebo špičková elektronika. Zvýšit výrobu například na dvojnásobek během pěti až sedmi let proto není realistické.
Také Boeing má své limity. Letounů F-15EX je schopen vyrábět přibližně 36 ročně a ani zde není realistické očekávat výrazné navýšení produkce během jednoho či dvou let.
Pokud jde o výrobu F-47, Boeing zatím hovoří o tempu přibližně 20 až 30 letounů ročně, a to až ve 30. letech.
Suma sumárum, skokové navýšení výroby ve stylu „letos vyrobíme 500 stíhaček“ je v současných podmínkách Spojených států prakticky nemožné.
Naopak čínská výrobní kapacita v oblasti nadzvukových letounů páté a vyšší generace již dnes dosahuje přibližně 300 kusů ročně. Existují navíc plány na zvýšení produkce až na 500 letounů ročně po roce 2030. Nakolik je tento cíl realistický a nakolik jde o propagandu, nelze s jistotou říci.
Průmyslová kapacita Číny je však již dnes větší než průmyslové kapacity Spojených států, Německa a Japonska dohromady.
Čína vyrábí přibližně polovinu světové produkce oceli a podobně dominantní postavení má také ve stavbě lodí. Přibližně 70 % světové produkce elektromobilů a baterií pochází z Číny. V oblasti solárních panelů ovládá přibližně 80 % světového trhu. Země disponuje mimořádně hlubokými dodavatelskými řetězci – od těžby surovin přes výrobu komponent až po finální montáž výrobků. To jí umožňuje rychle navyšovat průmyslovou výrobu.
Spojené státy si naopak nadále udržují technologický náskok ve výrobě nejpokročilejších polovodičů, v leteckém a kosmickém průmyslu, ve farmaceutickém výzkumu a biotechnologiích, ve vývoji softwaru a systémové integraci, zčásti také v oblasti umělé inteligence a ve specializovaném strojírenství. USA tak sice vyrábějí podstatně méně „tun“, často však jde o výrobky s výrazně vyšší přidanou hodnotou a technologickou náročností.
Americké krizové scénáře počítají s navýšením výroby přibližně o 30 % během dvou let a až o 100 % během pěti let. Takový nárůst by však vyžadoval enormní finanční prostředky a připadal by v úvahu pouze v případě přímého ohrožení Spojených států. V příštích deseti letech se však takový scénář nepředpokládá.
Součástí krizové strategie je také omezení exportu a kombinace výroby stíhacích letounů s roji dronů CCA, což představuje výrazně levnější i logisticky výhodnější řešení.
Odborné studie (CSIS i amerického Kongresu) opakovaně upozorňují, že v případě dlouhodobého konfliktu s Čínou by Spojené státy nedokázaly dostatečně rychle nahrazovat ztráty stíhacích letounů. Ještě problematičtější je situace ve výrobě přesně naváděné munice.
Program F-47 NGAD ve spojení s drony CCA se proto jeví jako jedno z mála realistických řešení, které může Spojeným státům pomoci udržet vojenskou převahu i po roce 2035.
Zároveň se předpokládá, že Čína nebude připravena na případný přímý vojenský střet se Spojenými státy dříve než po roce 2040. Do té doby bude pravděpodobně usilovat o oslabování americké pozice jinými prostředky, zejména zpravodajskou činností, kybernetickými útoky a vlivovými operacemi zaměřenými na destabilizaci politického systému. Vedle toho má k dispozici i možnost vést zástupné (proxy) konflikty prostřednictvím svých partnerů, především Severní Koreje.
Nelze opomenout ani stále těsnější strategickou spolupráci s Ruskem. Oslabení Spojených států představuje společný a dlouhodobě deklarovaný strategický zájem obou zemí.
Nabízí se proto legitimní otázka, zda by Spojené státy neměly svou současnou technologickou převahu využít, dokud ji ještě mají. Čína totiž své technologické zaostávání systematicky snižuje a masivně investuje do rozšiřování průmyslové základny, modernizace raketových sil i námořnictva. Po roce 2035 se poměr sil v západním Pacifiku pravděpodobně výrazně změní. Politika odstrašení pak bude podstatně dražší, složitější a také riskantnější. Mnozí vojenští analytici proto upozorňují, že se „okno příležitosti“ postupně uzavírá a že odkládání problému může situaci dále zhoršovat.
Přesto nadále platí, že účinné odstrašení je výrazně levnější než válka.
Současná americká strategie vychází z předpokladu, že Čína musí být přesvědčena, že případná invaze na Tchaj-wan by byla mimořádně nákladná a její výsledek krajně nejistý. Právě tomu slouží budování spojeneckých aliancí a posilování vojenských schopností partnerů Spojených států, včetně evropských zemí.
Z pohledu globální strategie Spojených států je zřejmé, že bezpečnostní hrozby, kterým Evropa čelí ze strany Ruska, nepředstavují pro Washington hlavní prioritu. Spojené státy dlouhodobě očekávají, že evropské státy ponesou větší díl odpovědnosti za vlastní obranu, protože k tomu mají dostatečný ekonomický i vojenský potenciál. Donald Trump tento postoj pouze formuloval výrazně otevřeněji a přímočařeji než jeho předchůdci.
Většina amerického politického a vojenského establishmentu proto zatím dává přednost strategii posilování odstrašení a připravenosti před preventivním využitím současné převahy. Argumentuje tím, že otevřená válka by byla podstatně horším řešením než současný stav, přestože ani ten zdaleka není ideální.
Historie však opakovaně ukazuje, že zásadní události se jen zřídka vyvíjejí přesně podle plánů. Jedna věc je však jistá: investice do vlastní obrany nejsou vyhozenými penězi. Velikost vlivu každé ze spojeneckých zemí se totiž měří vojenskou silou, nikoliv rozvinutostí sociálních systémů.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
