Ne každá čtvrť se špatnou pověstí je tak nebezpečná, jak se říká. Několik rozumných opatření může otevřít cestu k nezapomenutelným zážitkům
Každý, kdo často cestuje, už podobnou radu slyšel: To město je nádherné, úžasné a plné pozoruhodných míst, ale do téhle čtvrti raději nechoďte. Zvlášť po setmění.
Taková doporučení jsou nepochybně míněna dobře a v mnoha situacích mě skutečně uchránila před potížemi. Má to však jeden háček: některé ze svých nejlepších cestovatelských příběhů jsem si odvezl právě z míst na „nesprávné straně kolejí“. Jak tedy najít správnou rovnováhu?
Především naslouchejte místním. Ti se málokdy mýlí. Pulzující srdce města lze poznávat i bez zbytečného riskování. Zde je několik příběhů z cest a ponaučení, která jsem si z nich odnesl.
Vydejte se s průvodcem
To je zdaleka nejlepší způsob, jak poznat místa, která jsou pro člověka neznalého místních poměrů jinak víceméně nepřístupná.
Kdo navštívil legendární pobřežní město Rio de Janeiro, pravděpodobně slyšel stále tutéž radu: držte se hlavních turistických pláží – těch pásů jihoamerického písku, které proslavily dokonce i písně, takže si klidně můžete pobrukovat se mnou – a navštivte Cukrovou homoli a Corcovado.
Ale favely? Chudší obytné čtvrti, které se po strmých svazích zvedají od moře? Tam se prý člověk nemá vydávat nikdy. Opravdu nikdy.
„Můžou vás zastřelit jen proto, že se tam jako cizinec, jako neznámý člověk, procházíte po ulici,“ řekl mi jeden muž s patřičně vážným výrazem.
Je pravda, že drogy, násilí a další nepříjemné stránky života jsou v těchto čtvrtích skutečností.
Přesto stojí za to se tam vydat – a já jsem to udělal. Je to příležitost nahlédnout do každodenního života skutečných obyvatel Ria, kterým se říká Cariocas. Právě tam žijí, pracují, jedí a spí. Jaký smysl má koneckonců cestování, pokud člověk nepozná místní kulturu zblízka a v její nejautentičtější podobě?
Opatrnost je však nezbytná. Moje skupina měla méně než deset členů a vedla ji místní průvodkyně, která v dané favele vyrostla a podle všeho znala doslova každého, koho jsme potkali.
Díky ní jsme si povídali s obchodníky, dělníky i ženou prodávající ovoce na rohu. Dozvěděli jsme se o Riu mnoho věcí, které by nám zůstaly skryté, kdybychom se drželi pouze davů turistů u sochy Krista Spasitele – kterou byste mimochodem měli navštívit také.
Dodržujte základní bezpečnostní opatření
Lidé často radí, abyste si při cestě do problematičtějších čtvrtí nebrali nápadné šperky a nenosili naditou peněženku v zadní kapse.
Já osobně nevlastním jediný šperk – ani hodinky –, který by stál za krádež. Přesto si při cestě do místa, které nepůsobí úplně bezpečně, vezmu pouze telefon, trochu hotovosti a nejmenší možné množství dokladů a karet. Obvykle jen platební kartu k účtu a jednu kreditní kartu.
Důvod je jednoduchý: Čím méně toho nesete, tím méně věcí vám může někdo ukrást – nebo je v mém případě můžete ztratit sami.
Objednejte si taxi nebo Uber
Jen málokteré město je tak nádherné jako Kapské Město v Jihoafrické republice. Nad jeho panoramatem se zvedá Stolová hora, která je obzvlášť malebná, když její vrchol nezakrývá proslulý „ubrus“ – tenká vrstva mraků.
Podél pobřeží se táhne jedna zátoka za druhou s bílými písečnými plážemi, které omývají studené modré vody jižního Atlantiku.
Po setmění a na nesprávném místě se však toto snové město může změnit v noční můru.
Při pobytu v luxusním hotelu nedaleko nábřeží jsem se recepčního zeptal na dva ginové bary, které jsem chtěl toho večera navštívit. Dělilo je jen několik bloků – pět minut chůze, nanejvýš deset.
Mohl bych přece dojít pěšky, ne?
„Ne,“ odpověděl a důrazně zavrtěl hlavou.
Namítl jsem, že mi připadá trochu směšné nastupovat do taxíku kvůli jízdě trvající pouhou minutu či dvě.
„Ještě směšněji se budete cítit, až vám někdo přiloží nůž ke krku a vezme vám všechny peníze,“ odvětil.
Netřeba dodávat, že jsem jeho radu poslechl. Jízda stála méně než jeden dolar. V prvním baru jsem požádal obsluhu, aby mi zavolala spolehlivého řidiče, který mě odveze do druhého podniku.
Oba bary byly skvělé. Do hotelu jsem se vrátil bez úhony a recepčnímu jsem srdečně poděkoval.
Důvěřujte místním
Pro většinu cestovatelů je Manila, rozlehlé hlavní město Filipín, pouze přestupní stanicí na cestě k rajským plážím Palawanu, Boracaye a mnoha dalších ostrovů.
Manila však rozhodně stojí za návštěvu. Jednotlivé čtvrti mají vlastní osobitý charakter a město se může pochlubit také působivým historickým centrem obehnaným hradbami.
Tedy až na jednu čtvrť, v níž jsem se jedné noci ocitl úplnou náhodou.
Bylo to před mnoha lety, dávno před eSIM kartami, dostupným roamingem a Mapami Google. Vystoupil jsem z příměstského vlaku na špatné zastávce, ale neuvědomil jsem si to, dokud jsem se dokonale neztratil.
Už podle pohledů kolemjdoucích bylo patrné, že to není místo, kde by se měl cizinec v noci bezcílně potulovat.
Ani v nebezpečných čtvrtích se vás většina lidí nesnaží okrást nebo vám jinak ublížit. V tomto případě se místní dokonce spojili, aby mi pomohli.
Jedna žena mě zavedla k jiné, která mluvila lépe anglicky. Ta mě doprovodila k cyklotaxi, které mělo z důvodů, jež nikdy nepochopím, tvar pomeranče.
Řidič mě odvezl k nejbližšímu telefonnímu automatu, jenž se shodou okolností nacházel před restaurací McDonald’s. Odtud jsem zavolal do hotelu a požádal, aby pro mě někoho poslali.
Pomoci mi musela celá skupina přátelských místních obyvatel – a nikdy na to nezapomenu.
Nevěřte vždy špatné pověsti
„Pane, vy si nás fotografujete?“ zvolal muž a rozběhl se ke mně.
Slunce už dávno zapadlo a v historické egyptské Alexandrii byla noc v plném proudu. Vydat se po setmění do ulic blízkovýchodního města by mnoha lidem připadalo riskantní. Fotografovat výjevy každodenního života, na něž člověk cestou narazí, však může být ještě riskantnější.
Fotil jsem muže popíjející čaj a sledující černobílou televizi v malé otevřené místnosti v zadní uličce nebo dítě jedoucí na poníkovi v zářivě osvětleném rodinném lunaparku.
Nakonec se ukázalo, že obě situace byly naprosto bezpečné. Muž, který ke mně přiběhl kvůli fotografii, se chtěl pouze ujistit, že se mi snímek povedl.
Muži sledující televizi mě dokonce pozvali na šálek čaje. Oni neuměli anglicky a já znal přesně jedno arabské slovo, takže naše setkání bylo krátké.
„Šukran,“ poděkoval jsem, odložil šálek a vydal se na cestu.
Muži mi přátelsky přikývli na rozloučenou. Bylo to trochu neobvyklé setkání, ale zároveň milá příležitost strávit chvíli se skutečnými Egypťany a zažít, co dělají v sobotu večer v zadních uličkách starobylého města.
–ete–
