Představa, že lze několikatisícitunovou zděnou stavbu oddělit od základů a přemístit na jiné místo, působí zvláštně i dnes. Přesuny budov však mají více než dvě století dlouhou historii. Důvodem bývala často výstavba nových silnic, proměna měst, těžba nerostných surovin či postupující eroze. Demolice přitom nebyla vždy jediným řešením. Pokud měla stavba dostatečnou historickou nebo praktickou hodnotu, mohlo být výhodnější přestěhovat ji.
První takové pokusy jsou doloženy již z počátku 19. století. Především lehčí dřevěné domy bylo možné vyzdvihnout a pomocí tažných zvířat přesunout na válcích. Rozvoj šroubových zvedáků, ocelové konstrukce a později hydrauliky umožnil přemisťovat stále těžší objekty. Podstata postupu se přitom příliš nezměnila. Stavbu je třeba staticky zabezpečit, oddělit od původních základů, její hmotnost převést na dočasný nosný rošt a teprve potom ji umístit na válečky, kolejové podvozky nebo hydraulická zařízení. Zásadní je však rovnoměrné rozložení zatížení. Zděný objekt sice vydrží značný tlak, špatně však snáší deformace způsobené nerovnoměrným pohybem jednotlivých částí.
Telefonní ústředna se otočila za plného provozu
Jeden z pozoruhodných přesunů první poloviny 20. století proběhl roku 1930 v americkém Indianapolisu. Společnost Indiana Bell Telephone Company potřebovala na svém pozemku prostor pro novou budovu. Dosavadní objekt z roku 1907 však stále sloužil jako důležitá telefonní centrála a jeho vyřazení by způsobilo značné provozní komplikace. Architekti proto navrhli starou budovu přesunout.
Objekt o hmotnosti přibližně 11 000 krátkých tun bylo nutné zároveň otočit o 90 stupňů. Pod stavbu byla vložena nosná konstrukce a celý objekt spočíval během operace na soustavě válečků a zvedáků. Podle Indiana Historical Society na přesun dohlížela skupina osmnácti pracovníků a budova se během otáčení pohybovala rychlostí přibližně 38 centimetrů za hodinu.
Technicky nejsložitější bylo zachování provozu. Telefonní kabely dostaly potřebnou délkovou rezervu a během přesunu zůstávalo aktivních více než pět set dálkových telefonních okruhů. Zaměstnanci dál pracovali uvnitř. Operace probíhala přibližně měsíc v říjnu a listopadu 1930 a pohyb byl natolik pomalý, že jej lidé v budově podle dobových zpráv prakticky nevnímali.
Deset tisíc tun na kolejích v Mostě
Československo uskutečnilo jeden z nejsložitějších přesunů svého druhu v roce 1975. Pozdně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie v Mostě se nacházel v prostoru historického města určeného k likvidaci kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí. Zatímco většina starého Mostu zanikla, u kostela byla zvolena varianta zachování v celku.
Samotnému transportu předcházely rozsáhlé přípravy. Z kostela byl odstraněn mobiliář, rozebrány varhany a oltář a kvůli špatnému stavu zdiva byla snesena věž. Konstrukci bylo nutné zpevnit tak, aby během cesty nedocházelo k nebezpečným deformacím. Pod objekt následně technici umístili 53 speciálních podvozků vyrobených v plzeňské Škodovce. Současná správa památky uvádí celkovou hmotnost přesouvaného objektu přibližně 12 000 tun.
Kostel se dal do pohybu 30. září 1975. Podvozky jely po čtyřech kolejích, přičemž pohyb zajišťovaly hydraulické válce. Elektronická čidla a vodováhy nepřetržitě zaznamenávaly odchylky objektu a systém podvozků umožňoval vyrovnávat nerovnosti terénu. Kolejová dráha přitom nebyla připravena v celé délce. Použité úseky se za kostelem rozebíraly a znovu ukládaly před něj.
Chrám se pohyboval průměrnou rychlostí 2,16 centimetru za minutu. Během 646 hodin překonal 841,1 metru a 27. října dorazil na nové stanoviště nedaleko barokního špitálu a kostela sv. Ducha. Samotný přesun tak trval téměř čtyři týdny. Následovala dlouhá obnova. Veřejnosti byl kostel zpřístupněn v listopadu 1988 a opětovného vysvěcení se dočkal v roce 1993. Přesun byl dokonce zapsán do Guinnessovy knihy rekordů jako nejtěžší předmět přepravovaný po kolejích.
Maják Cape Hatteras ustoupil Atlantiku
Zcela jiný důvod vedl ke stěhování majáku Cape Hatteras v americké Severní Karolíně. Když byl roku 1870 dokončen, dělilo jej od pobřeží Atlantiku zhruba 460 metrů. Pobřeží ostrova Hatteras se však průběžně měnilo a eroze vzdálenost postupně zkracovala. Roku 1970 stálo moře přibližně 37 metrů od majáku.
O jeho záchraně se diskutovalo desítky let. Studie americké National Academy of Sciences z roku 1988 nakonec doporučila přesun jako nejvhodnější dlouhodobé řešení. Realizace přišla v roce 1999.
Princip se v mnohém podobal starším stěhováním budov. Podle americké National Park Service vážila přesouvaná konstrukce 4 830 krátkých tun. Pracovníci postupně odstranili původní základovou konstrukci a pod maják vložili soustavu ocelových nosníků. Hydraulické zvedáky stavbu zdvihly přibližně o 1,8 metru, aby pod ni bylo možné umístit válečkové podvozky.
Samotný pohyb začal 17. června 1999. Ocelové nosníky sloužily jako koleje a hydraulické válce posunovaly celý systém opakovaně přibližně o půldruhého metru. Šedesát automatických senzorů kontrolovalo rozložení zatížení, náklon a vibrace, meteorologická stanice zároveň měřila rychlost větru. Maják nakonec překonal přibližně 884 metrů. Dne 9. července byl umístěn na nové základy.
Přestěhován nebyl pouze samotný maják. Přesun se týkal celkem sedmi historických objektů areálu a jejich vzájemné prostorové uspořádání bylo na novém místě zachováno.
Moderní budovy už umí chodit
Základní princip přesouvání zůstal zachován dodnes, technické prostředky se však výrazně změnily. Zajímavý příklad poskytla roku 2020 Šanghaj. Pětipatrovou budovu někdejší školy Lagena Primary School z roku 1935 nebylo možné jednoduše posouvat po přímé koleji, protože se současně musela otočit.
Inženýři proto pod objekt instalovali 198 pohyblivých hydraulických podpěr. Ty pracovaly ve dvou skupinách: střídavě se zdvihaly a posouvaly, takže jejich činnost připomínala kroky. Senzory kontrolovaly pohyb jednotlivých částí celé soustavy. Škola byla během osmnácti dnů posunuta o 62 metrů a současně otočena o 21 stupňů.
