Německá metropole spojuje závažné památky připomínající minulost se svéráznými místními tradicemi, a nabízí tak zážitky, jaké jinde v Evropě nenajdete.
Jak navštívit …
Poprvé jsem Berlín navštívil před čtvrtstoletím. Byl poslední zastávkou na překotné cestě po Evropě s jízdenkou Eurail Pass, během níž jsme se na jednotlivých místech sotva stačili rozhlédnout. Po tapas a koupání na barcelonských plážích, toulkách postranními uličkami Montmartru, pohledu na Seinu a pařížské panorama ze schodů baziliky Sacré-Cœur či plavbě vaporettem po benátském Canal Grande působila německá metropole jednoduše… nevýrazně. Vlastně podivně.
Cestoval jsem se svým nejlepším přítelem a navzájem jsme se ptali: „Co je tohle za místo?“ Ano, chápali jsme, že město za druhé světové války utrpělo těžké bombardování a muselo být v podstatě znovu vystavěno od základů. Ale kostel připomínající vylomený zub? Moderní budovy bez historické patiny pařížské katedrály Notre-Dame či benátské baziliky svatého Marka? A nad tím vším podivná – vlastně ošklivá – televizní věž? Zkrátka se nám tam nelíbilo.
Po několika desetiletích a více než tuctu dalších návštěv se však Berlín stal jedním z mých nejoblíbenějších měst na světě. A právě v tom to vězí: Mnohé z důvodů, proč nás při první návštěvě nijak nenadchl, jsou dnes přesně tím, co na něm miluji. Takové město nikde jinde na světě nenajdete.
Berlín utvářely a znovu přetvářely dějiny, zejména události 20. století. Město bylo založeno v roce 1237 a později se stalo metropolí Pruska i Německého císařství. Bylo centrem zločinné Třetí říše a po druhé světové válce jej vítězné mocnosti rozdělily do okupačních sektorů. Následně město přeťala proslulá zeď a jeho obě části se začaly vyvíjet zcela odlišně. Na jedné straně panovala svoboda, na druhé komunismus. Sjednocení po skončení studené války pak v novější době přidalo k jeho příběhu další fascinující kapitolu.
Berlín je rozmanitý a dynamický. A jeho svéráznost je ve skutečnosti kouzelná – zvlášť když víte, jak ji objevovat.
Složitá situace s letišti
Lidé mířící na dovolenou do Německa si často kladou otázku, proč nemohou jednoduše nastoupit do letadla v Chicagu nebo New Yorku a bez mezipřistání doletět do Berlína. Vždyť je to přece hlavní město země. Jedinečné dědictví studené války však ovlivnilo také vývoj zdejší letecké dopravy.
Po druhé světové válce rozdělily spojenecké mocnosti Německo na okupační zóny, přičemž Berlín se ocitl uprostřed území Východního Německa okupovaného Sovětským svazem. Sídlo západoněmecké státní moci se proto přesunulo do Bonnu, zatímco mezinárodní letiště vznikala a rozrůstala se v jiných významných – a jednoznačně západoněmeckých – městech. Právě proto zůstávají Frankfurt nad Mohanem (FRA) a Mnichov (MUC) dvěma hlavními vstupními letišti do země.
Situace se pomalu mění. Letiště Berlín-Braniborsko Willyho Brandta (BER), otevřené v roce 2020, je prosklené, světlé a vzdušné – zkrátka příjemné místo k přistání. Ze Severní Ameriky se postupně zavádí několik sezonních přímých linek, což je vítaná novinka, která cestujícím umožní vyhnout se obvyklému zmatku na frankfurtském letišti.
BER má dobré spojení s většinou významných evropských metropolí, takže vás zpravidla čeká nanejvýš jeden přestup. Po přistání už je všechno jednodušší. Letiště leží poměrně blízko centra a příměstský vlak S-Bahn vás k Braniborské bráně či na jiná místa v srdci města doveze přibližně za půl hodiny.
Projděte se podél Berlínské zdi
Velkou část novodobých dějin Berlína určovala přibližně 43 kilometrů dlouhá zeď, která po řadu let rozdělovala východní a západní polovinu města. Při zpětném pohledu je pozoruhodné, že v jediném městě mohly existovat dva naprosto odlišné světy: na západě zámožná, dobře fungující – a dobře zásobená – společnost, zatímco na východě vládl neustálý dohled obávané tajné policie Stasi a chronický nedostatek, který znamenal prázdné regály a dlouhé fronty na základní potraviny, jako byly chléb či káva.
Záběry pádu Berlínské zdi – a bezprostředního, nespoutaného jásotu, který její konec vyvolal – se nesmazatelně zapsaly do paměti. Vítr změn konečně odvál východní blok. Lidé stříkali šampaňské a odpalovali ohňostroje. Nějakým způsobem vyšplhali na téměř 3,7 metru vysokou zeď a nahoře zvedali ruce ve vítězném gestu.
Jakmile začaly mizet celé úseky, lidé ze zdi také odsekávali kusy. Při své první baťůžkářské návštěvě Berlína jsem ještě nebyl příliš zkušeným cestovatelem, a tak jsem si koupil kámen od muže, který tvrdil, že skutečně pochází z Berlínské zdi. S odstupem času jsem si téměř jistý, že to byl jen obyčejný kámen z jeho zahrady, který ve sklepě přestříkal fialovým sprejem.
Každopádně je velmi zajímavé a poučné projít se po části někdejší trasy zdi. Začít můžete u nechvalně proslulého Checkpointu Charlie. Šlo o nejznámější přechod mezi východním a západním Berlínem a zároveň o bránu v železné oponě, kterou sledoval celý svět. Strážní domek, jenž zde stojí dnes, je rekonstrukcí původní stavby z roku 1961.
Okolí je plné turistických lákadel – najdete tu dokonce i prodejnu Hard Rock Cafe –, mě však okouzlila malá bezplatná expozice vzdálená jen několik kroků. Jmenuje se BlackBox Cold War a vysvětluje, jak se Checkpoint Charlie v průběhu let měnil a jak ovlivnil život ve městě. Připomíná také zoufalé obyvatele východního Berlína, kteří zahynuli při pokusu o útěk, ať už přes tento přechod, nebo jinou cestou.
Nedaleko se dochovaly dva úseky zdi. Jeden, dlouhý přibližně 40 metrů, se nachází jižně od strážního domku. Delší část vnitřní i vnější zdi stojí u muzea Topografie teroru, asi pět minut chůze západním směrem po ulici Niederkirchnerstrasse. Návštěva muzea rozhodně stojí za to, před vstupem se však zhluboka nadechněte a připravte se na tíživý zážitek. Na tomto místě kdysi sídlilo vedení SS a gestapa a expozice připomíná mimořádně temnou kapitolu dějin.
Nejdelší zachovaný úsek zdi se proměnil v East Side Gallery. Celkem 118 umělců z 21 zemí jej pokrylo pestrobarevnými malbami oslavujícími svobodu a demokracii. Dnes je chráněn jako národní památník a rozhodně stojí za návštěvu. Vyhledejte nástěnnou malbu trabantu – neblaze proslulého východoněmeckého automobilu –, který zdí zdánlivě proráží.
Ochutnejte currywurst – věřte mi, je výborný
Tak dobře, zkuste mi chvíli věřit: klobása a kari koření. Dohromady chutnají naprosto skvěle.
Jde o jednoduché a levné jídlo, které v těžkých poválečných letech poznamenaných nedostatkem vymyslela majitelka místního stánku s občerstvením. Stavební dělníci obnovující město si je zamilovali a postupně se z něj stala berlínská instituce. Každoročně se prodají stovky milionů porcí.
Malý stánek s currywurstem najdete téměř na každém rohu. Pro mě je to ideální rychlé občerstvení během nabitého dne. Klobása se podává s hranolky a pikantní omáčkou na rajčatovém základě. Pořádná porce vás vyjde přibližně na pět dolarů.
Projeďte se S-Bahnem
Pro většinu lidí představuje cestování veřejnou dopravou buď pouhou nutnost, nebo vyslovenou otravu. Je to zkrátka způsob, jak se dostat z práce domů, a nic víc. Pro mě je však jízda berlínským S-Bahnem čirým potěšením.
Tato síť městských a příměstských vlaků je skutečně působivá. Zahrnuje 16 linek a 168 stanic a každý den přepraví v průměru 1,4 milionu cestujících. A to ani nemluvím o podzemní dráze U-Bahn, kterou denně využívají další miliony lidí.
Jde o levný, snadný a mimořádně zábavný způsob, jak si prohlédnout město. Obvykle vyrážím v klidnější části dne, abych se vyhnul dopravní špičce, usadím se k oknu a sleduji Berlín ubíhající za sklem.
Obzvlášť rád mám přibližně 12 kilometrů dlouhý úsek zvaný Stadtbahn. Tato historická nadzemní trať vede po viaduktu s více než 700 zděnými oblouky, překonává Sprévu směrem k Muzejnímu ostrovu a prochází některými z nejživějších a nejzajímavějších berlínských čtvrtí. A ještě jedna příjemná zvláštnost: V útulných restauracích vestavěných přímo do oblouků můžete povečeřet, zatímco vám nad hlavou rachotí vlaky.
Nasedněte do jednoho ze spojů a vydejte se na jednodenní výlet do Postupimi. Nebo se jednoduše projeďte linkou S1. Tato severojižní trasa kopíruje část místa, kudy kdysi vedla Berlínská zeď. Zavede vás na obě někdejší strany rozděleného města a názorně připomene jeho opětovné sjednocení.
Cestou spatříte některá z nejkrásnějších a nejznámějších berlínských míst včetně botanické zahrady, Potsdamer Platz a Braniborské brány. Malá praktická rada: Obvykle si kupuji celodenní jízdenku za 11,20 eura, abych se nemusel pokaždé zdržovat nákupem nové.
Zastavte se u „dutého zubu“
Zatímco velká část Berlína byla po druhé světové válce znovu vybudována, zvonice Pamětního kostela císaře Viléma představuje výraznou výjimku.
Původní kostel byl vysvěcen v roce 1895. Byla to obrovská a velkolepá stavba s pěti věžemi a dostatkem místa pro tisíce věřících. Podle legendy se pokaždé, když se rozezněly mohutné kostelní zvony, přidávali ke koncertu také vlci z nedaleké zoologické zahrady.
Většinu kostela zničil nálet v roce 1943. Berlíňané poté vedli spory o tom, co udělat s jedinou dochovanou, těžce poškozenou zvonicí. Nakonec se rozhodli ponechat rozeklanou ruinu na místě jako připomínku hrůz války. Dnes patří k nezaměnitelným dominantám města.
Místní jí brzy začali přezdívat der hohle Zahn, tedy „dutý zub“. Určitě stojí za to vstoupit do spodní části věže. Nachází se zde pamětní síň s původními mozaikami a informacemi o původním kostele i výstavbě jeho moderního nástupce.
Za zelení (a modří)
Při návštěvách Berlína bývám vždycky trochu vyčerpaný. Město žije rychlým tempem a nabízí toho tolik, že člověk snadno zapomene odpočívat. Když však potřebuji čerstvý vzduch, nemusím chodit daleko. Německá metropole patří k nejzelenějším městům Evropy a téměř 60 procent její rozlohy tvoří zeleň.
Berlín má také přibližně 50 jezer, tři řeky a více než 30 ostrovů. Skvělou volbou je vždy rozlehlý park Tiergarten o rozloze zhruba 210 hektarů. Nachází se přímo v centru města, jen několik kroků od Braniborské brány.
Můžete se projít nebo projet na kole po jeho stezkách. Ještě lepší – a pro mě také obvyklejší – je však usadit se v pivní zahrádce ujezera a objednat si orosený půllitr. Je to příjemné místo, kde můžete v klidu vstřebat dojmy z návštěvy tohoto podivuhodného a nádherného města.
–ete–
