Jde o druhou část třídílné série věnované novému čínskému Zákonu o podpoře etnické jednoty a pokroku. První díl si můžete přečíst zde.
Komentář
První díl tohoto seriálu rozebíral hlavní nebezpečí nového čínského Zákona o podpoře etnické jednoty a pokroku: Komunistická strana Číny (KS Číny) neusiluje pouze o harmonii mezi etnickými skupinami. Vpisuje do národní legislativy státem řízený projekt přetváření identity.
Druhá část se zaměřuje na zranitelné systémy. Zákon ukazuje na instituce, které se každý autoritářský režim dříve či později pokusí ovládnout: školy, jazyk, náboženství, kulturu, bydlení, zaměstnání, média i veřejný prostor. Záměrem Pekingu je vytvořit narativ, že jeho kontrola slouží jednotě, rozvoji a pokroku.
Článek 12 je tím správným místem, kde začít. Podle anglického překladu zákona, který zveřejnil projekt China Law Translate, musí stát poskytovat vzdělávání, které vede příslušníky všech etnických skupin k přijetí státem stanovených „správných“ názorů na historii, etnicitu, kulturu a náboženství.
Slovo „správných“ není žádná výplň. V demokratických společnostech se o historii, kultuře a náboženství vedou spory mezi rodinami, vědci, duchovními, komunitami, novináři i občany. V Číně Xi Jinpinga si stát osobuje právo předem určit jediný správný výklad.
Stát po studentech nechce, aby získali široké vzdělání. Nařizuje jim osvojit si schválený pohled KS Číny na národ, historii, etnicitu, kulturu a náboženství. Jakmile stát ovládne tyto kategorie, identita menšin je odsunuta na okraj. Jazyk, oděv i místní kultura mohou být podporovány kvůli cestovnímu ruchu. Význam této identity však patří straně.
Právě proto stojí vzdělávání v samotném středu tohoto zákona. Článek 16 ukládá školám, aby v celém vzdělávacím procesu prosazovaly „utváření silného vědomí společenství čínského národa“ a používaly jednotné celostátní učebnice.
Článek 15 stanoví, že celostátní společný jazyk a písmo – mandarínská čínština – jsou základním jazykem vzdělávání i úředního styku, a zároveň požaduje, aby měla mandarínština dominantní postavení vždy, když se používá společně s jazyky menšin. Agentura Reuters uvedla, že zákon upřednostňuje mandarínštinu ve školách i v úředním prostředí a nařizuje, aby měla přednost před jazyky menšin všude tam, kde se používají souběžně.
Peking to bude označovat za integraci. Rodiny, které pod tímto systémem žijí, to budou s mnohem větší pravděpodobností vnímat jako hierarchii.
Zákon tvrdí, že jazyky menšin respektuje a chrání, jeho praktické nastavení však ukazuje opačným směrem. Mandarínština se stává jazykem školství, státní správy, zaměstnání, společenského postupu i úřední legitimity. Jazyky menšin mohou přežívat jako symbol kulturního dědictví, skutečnou moc však nese mandarínština.
Právě tak často funguje asimilace v moderní byrokracii. Nemusí začínat otevřeným zákazem. Stačí, když se jazyk stane pro dítě méně užitečným, méně viditelným ve veřejném životě, méně důležitým pro životní příležitosti a méně podstatným ve vzdělávání, až rodiče začnou počítat s tím, že kulturní přežití něco stojí.
Výkonný výbor amerického kongresu pro Čínu (CECC) varoval, že návrh zákona zesílí jazykovou a kulturní asimilaci tím, že prosadí výuku v mandarínštině pro děti z etnických menšin již od předškolního věku a zakotví ideologickou výuku předepisující jediné „správné“ chápání historie, etnicity, kultury a náboženství podle definice KS Číny. Toto varování nebylo spekulací. Popisovalo rámec, který je již patrný v Tibetu, Vnitřním Mongolsku, Xinjiangu i mezi muslimskými komunitami Hui.
Tibet ukazuje, jak brzy je stát ochoten začít. Zpráva organizace Human Rights Watch z roku 2026 nazvaná „Start with the Youngest Children“ („Začněte u nejmenších dětí“) zjistila, že čínské úřady využívají politiku předškolních zařízení a mateřských škol k začleňování tibetských dětí do vzdělávání v mandarínštině a ideologické výuky.
Zpráva také popisuje směrnici ministerstva školství z roku 2021, která mateřským školám v oblastech obývaných etnickými menšinami ukládá povinnost používat při výuce i péči o děti standardní mandarínštinu. Asimilace podle tohoto modelu začíná dříve, než se dítě naučí číst, a dávno předtím, než dokáže pochopit, co je mu odnímáno.
Důsledky sahají mnohem dál než jen ke slovní zásobě. Deník The Guardian s odvoláním na zjištění organizace Human Rights Watch podotkl, že podle tibetských rodičů a výzkumníků se děti vracely z mateřských škol neochotné nebo neschopné mluvit tibetsky a některé se samy označovaly spíše za Číňany než za Tibeťany.
Smyslem není prosté nahrazení jednoho jazyka druhým. Jde o citové a kulturní přesídlení identity. Dítě, které se obtížně dorozumí s prarodiči, nemůže plně převzít jejich vzpomínky. Dítě, které se učí, že mandarínština je jazykem společenského vzestupu a tibetština jazykem domova, si osvojí hierarchii ještě dříve než politiku a může začít pohlížet svrchu na rodiče, kteří mandarínštinu neovládají plynně.
Zprávy amerického Kongresu tuto obavu potvrzují. Zpráva Congressional Research Service (CRS) o stavu lidských práv v Číně uvádí, že Peking pokračuje v nahrazování výuky a učebnic v tibetštině materiály v čínštině a podle dostupných informací umístil téměř jeden milion tibetských dětí do státních internátních škol, kde se vyučuje čínsky a prosazuje kultura Hanů.
To není běžné dvojjazyčné vzdělávání, ale indoktrinace jedné kultury a vytlačování druhé. Je to systém, který oslabuje instituce nesoucí národ z generace na generaci.
Podobně se zachází i s náboženstvím. Článek 46 nového zákona ukládá náboženským skupinám, náboženským školám i náboženským místům dodržovat „sinizaci“ náboženství. Tento výraz může znít kulturně, téměř neškodně. Není tomu tak.
V praxi sinizace znamená, že náboženský život se musí přizpůsobit národní identitě, socialistické společnosti a státní bezpečnosti podle definice KS Číny. Nezávislá náboženská autorita se stává podezřelou, protože nabízí smysl přesahující stranu.
Muslimové z etnické skupiny Hui tento tlak pociťují už nyní. Výroční zpráva CECC za rok 2025 popisuje potlačování islámských projevů prostřednictvím kampaní za sinizaci, nátlaku na mešity, zadržování imámů a státní kontroly výkladu náboženství.
Zpráva rovněž popisuje zadržení imáma Ma Yuweie z etnické skupiny Hui v provincii Yunnan v prosinci 2024, po němž následovaly veřejné protesty a bezpečnostní zásah zahrnující policii, příslušníky armády, kontrolní stanoviště, rušičky komunikace i výslechy muslimů z etnické skupiny Hui. Podle nového zákona lze tento typ náboženského nátlaku nově vydávat za součást práce KS Číny na etnické jednotě.
Xinjiang zůstává nejvýmluvnějším varováním, kam až může tato logika dojít. Zprávy CRS popisují tvrdá omezení náboženského a kulturního života Ujgurů, masové zadržování, politickou indoktrinaci, nucenou práci i vynucené přesuny obyvatel. Peking trvá na tom, že tato opatření chrání stabilitu a bojují proti extremismu.
Zákon o etnické jednotě dává stejnému rámci širší celostátní slovník: nezávislá kultura se stává rizikem, náboženská autonomie zranitelným místem, kritika rozdělováním společnosti a asimilace pokrokem.
Součástí tohoto mechanismu je i veřejný prostor. Článek 14 ukládá místním samosprávám zdůrazňovat společné čínské kulturní symboly ve veřejných budovách, architektuře, krajinných úpravách, názvech míst i veřejných aktivitách. To může znít jako kosmetická změna. Není tomu tak. Veřejný prostor učí, čí historie je oficiální, čí symboly jsou vyzdvihovány a čí identita smí určovat národní příběh.
Právě proto je třeba přistupovat obezřetně k formulaci zákona o „společném duchovním domově“. Domov není společný, pokud jediná moc rozhoduje o tom, které části kultury skončí na podlaze střižny. Zatímco KS Číny chce, aby svět viděl zákon o integraci, jeho text ukazuje na systém asimilace.
Stát, který si může ve jménu jednoty zákonem přetvářet jazyk, náboženství, paměť i dětství, odhaluje své chápání moci. Zároveň ukazuje, jak může zacházet s jakoukoli skupinou obyvatel doma i v zahraničí, která odmítne identitu, již jí Peking přisoudí.
Třetí část se zaměří na toto vnější nebezpečí. Článek 63 rozšiřuje logiku zákona za hranice Číny a hrozí právní odpovědností organizacím i jednotlivcům mimo území země, kteří údajně podrývají etnickou jednotu nebo vytvářejí etnické rozdělení.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
–ete–
