Kdo skutečně řídí naše myšlenky?

Současná kultura nám neustále opakuje, že bychom měli „naslouchat svým pocitům“. Když cítíte hněv, dejte mu průchod; když jste smutní, dopřejte tomuto pocitu prostor; a pokud vám něco „připadá správné“, možná je to znamení, že byste podle toho měli jednat.

Televizní pořady posilují představu, že „emoce jsou naším vnitřním kompasem“ a že cesta k autentickému životu vede přes věrnost vlastním pocitům. Také kariérní rady často nabádají, abychom „následovali své srdce“.

V našem životě však nehrají zásadní roli pouze emoce – stejně důležité jsou i myšlenky. Žijeme v době, kdy se myšlenky staly svého druhu měnou: tweety, rozbory v podcastech či duchaplné texty se bez ustání valí našimi informačními kanály. Společnost nás vybízí, abychom „přemýšleli nahlas“, snadno a přesně formulovali své postřehy a neustále vyjadřovali osobní i kolektivní názory.

Nakolik nám však tyto myšlenky a pocity skutečně patří? Psycholog Jordan Peterson v jedné ze svých přednášek připomněl slova proslulého švýcarského psychiatra Carla Junga: „Lidé nemají myšlenky – myšlenky mají lidi.“

Podle Petersona více než 90 procent toho, co si myslíme, nevychází z nás samotných. Pochází to od našich rodičů, učitelů, přátel a z kultury, kterou jsme v průběhu let vstřebali. Když mluvíme nebo přemýšlíme, často to nejsme „my“, ale hlas někoho jiného, který skrze nás promlouvá.

„Je velmi důležité se nad tím zamyslet, protože si pak začneme všímat, jaké myšlenky nosíme v hlavě, a zjišťovat, odkud se vzaly. Pravděpodobně zjistíme, že nás ovládají podobně, jako loutkář ovládá marionetu,“ uvedl kanadský psycholog během jedné z přednášek.

Jsou-li myšlenky skutečně naše, proč se tak často objevují nekontrolovaně, bez pozvání, a někdy dokonce proti naší vůli? A proč je tak obtížné je umlčet, když si to přejeme?

Zde nabízí odpověď věda: takzvaná síť výchozího režimu mozku. Na počátku 21. století zaznamenali vědci z Washingtonovy univerzity v St. Louis pomocí funkční magnetické rezonance pozoruhodný jev: i když se nevěnujeme žádnému konkrétnímu úkolu, určité oblasti mozku zůstávají trvale aktivní.

Tento vzorec dostal označení síť výchozího režimu, anglicky Default Mode Network. Neurolog Marcus E. Raichle, jedna z předních osobností tohoto výzkumu, zjistil, že tato síť zajišťuje tři hlavní procesy, které se opakovaně objevují v různých studiích: vytváření spontánního proudu asociací, myšlení zaměřené na sebe sama a vybavování vzpomínek.

Jednoduše řečeno: tato síť podněcuje naše úvahy o minulosti či budoucnosti a umožňuje mysli volně putovat mezi jednotlivými představami. Na základní otázku však neodpovídá: odkud se tyto myšlenky ve skutečnosti berou?

Síť výchozího režimu nevytváří myšlenky z ničeho. Pouze uspořádává, propojuje a skládá materiál, který pochází z hlubin naší psychiky a ze zkušeností, jež jsme během života nashromáždili.

Jak si osvojujeme vnější hlasy

Ruský vývojový psycholog Lev Vygotskij ve své knize Myšlení a řeč uvedl, že náš vnitřní hlas nevzniká z ničeho. Utváří se naopak z vnějších hlasů, které slýcháme už od dětství.

Zpočátku dítě používá řeč ke komunikaci s ostatními – s rodiči, pečujícími osobami a kamarády. Přibližně mezi třetím a sedmým rokem začínají děti při hře nebo řešení problémů mluvit samy k sobě nahlas. Vygotskij tento jev nazýval „egocentrickou řečí“ – tedy řečí, která už nesměřuje pouze k ostatním, ale pomáhá dítěti řídit vlastní jednání. Například: „Teď vezmu tuhle kostku… a potom postavím věž…“

Postupem času tato egocentrická řeč utichá a přesouvá se dovnitř. Děti už ji nepotřebují vyslovovat nahlas – místo toho „mluví uvnitř sebe“. Tak vzniká vnitřní hlas, který vnímáme jako myšlení.

Vygotskij však zdůrazňoval, že tato vnitřní řeč má specifickou podobu: je zkrácená, zhuštěná a plná výpustek. Namísto celé věty, například „Musím si vzít tužku ze stolu, abych mohl psát“, vnitřní řeč vyjádří pouze: „tužka… psát“.

Podstatné je, že jazyk sám o sobě není osobním vynálezem. Děti si nevytvářejí vlastní slova ani větné struktury; osvojují si je prostřednictvím kontaktu s ostatními. I když samy k sobě mluví nahlas, opakují jazykové vzorce, které slyšely ve svém okolí. Slova, věty, a dokonce i zvyk hlasitě popisovat vlastní jednání mají kořeny v dřívějších sociálních situacích. Jinými slovy, hlas v naší hlavě je v první řadě vnějším hlasem, který jsme si osvojili.

Současně s tímto procesem si osvojujeme také „hlas“ společenských a morálních očekávání. Sigmund Freud jej popsal jako „superego“ – část osobnosti, která se v dětství rozvíjí prostřednictvím ztotožnění s rodičovskou autoritou a později s učiteli a dalšími vzory. Není proto překvapivé, že mnozí lidé někdy vnímají hlas ve své hlavě jako hlas rodičů nebo jiných významných autorit z minulosti.

Přestože se zdá, že vnitřní hlas „patří nám“ a působí v naší mysli, nemáme nad ním úplnou kontrolu. Psychoanalýza ukázala, že značná část duševních procesů probíhá mimo naše vědomí. Freud to vyjádřil ve svém známém výroku: „Já není pánem ve vlastním domě.“

Jinými slovy, naše vědomí nemá úplnou svrchovanost. Existují psychické síly – například ty, které vycházejí z nevědomí – a ty utvářejí naše myšlenky bez vědomého příkazu.

Máme svobodnou vůli?

Skutečnost, že si každou jednotlivou myšlenku sami „nevolíme“, přivedla vědce k otázkám o podstatě svobodné vůle a samostatnosti našeho myšlení.

Psycholog Daniel Wegner například tvrdil, že pocit vědomé vůle je často iluzí: mozek vytváří myšlenky a jednání prostřednictvím nevědomých procesů a teprve následně získáváme subjektivní pocit, že jsme je chtěli – jako bychom tyto myšlenky sami uvedli do pohybu. Tento pohled odpovídá již zmíněnému Freudovu postřehu, že nevědomé části naší osobnosti skrze nás „mluví“ a „myslí“.

Wegner však nevycházel z Freudova modelu. Svá tvrzení namísto toho podložil řadou experimentů a empirických poznatků z několika vědních oborů. Klasické experimenty, které tuto otázku osvětlily, prováděl od 30. do 50. let 20. století kanadský neurochirurg Wilder Penfield.

Během operací mozku u pacientů s epilepsií, kteří byli při plném vědomí – mozková tkáň totiž bolest necítí – jemně stimuloval různé oblasti mozkové kůry a ptal se pacientů, co prožívají. Když podráždil motorickou kůru, pacientům se pohnuly ruce, nohy nebo obličej. Někdy šlo dokonce o složité koordinované pohyby, které působily zcela úmyslně.

Samotní pacienti však uváděli, že tyto pohyby nebyly jejich vlastní. Říkali například: „To vy jste pohnul mou rukou, já jsem to udělat nechtěl.“ Experiment ukázal, že pohyby – dokonce i ty složité – lze vyvolat, aniž by je člověk vnímal jako „dobrovolné“.

Jinými slovy, pocit „vůle“ může být něčím, co se dostaví až dodatečně – jako vrstva, která se přidá poté, co mozek již jednání zahájil, nikoli jako jeho skutečná příčina.

K podobnému závěru dospěl také známý experiment neurovědce Benjamina Libeta z 80. let 20. století. Účastníky požádal, aby v okamžiku podle vlastního výběru pohnuli prstem a zaznamenali přesný okamžik, kdy pocítili „záměr“ pohyb vykonat.

Měření elektrické aktivity mozku ukázalo, že mozek začal pohyb připravovat přibližně půl sekundy předtím, než si člověk svou vůli jednat uvědomil. Subjektivní pocit „právě jsem se rozhodl“ tedy přišel až poté, co už nervový proces začal.

Libet přesto svobodnou vůli nezavrhl. Upozornil, že ačkoli mozek začíná pohyb připravovat ještě před vznikem vědomého záměru, vědomí se stále objevuje přibližně 200 milisekund před samotným pohybem. Vzniká tak krátké časové okno, během něhož lze jednání ještě zastavit. Libet tuto schopnost označoval jako „právo veta“.

I když tedy vědomě nezahajujeme každou myšlenku nebo čin, stále si zachováváme schopnost zabránit jejich uskutečnění.

„O existenci možnosti veta není pochyb,“ napsal a poznamenal, že mnozí účastníci pociťovali nutkání jednat, ale rozhodli se je potlačit.

Z filozofického hlediska to naznačuje, že naše odpovědnost možná nezačíná samotným vznikem myšlenek, ale až schopností zastavit se, usměrnit je a zvolit, kterým z nich dovolíme proměnit se v činy. Tato myšlenka je v souladu s mnoha morálními a náboženskými tradicemi, které připisují větší význam sebeovládání než snaze ovládat samotné myšlenky.

Bůh, múzy a ďáblové

Někdy mohou být hlas nebo myšlenky v naší hlavě natolik intenzivní, že nám připadají zcela cizí. Psychopatologie dobře zná jevy, jako je slyšení hlasů – tedy sluchové halucinace – nebo vkládání myšlenek, při němž má člověk pocit, že mu myšlenky do mysli „vložila“ nějaká vnější síla.

Tyto jevy se výrazně objevují zejména v souvislosti se schizofrenií. Představa, že naše myšlenky nebo vnitřní hlas mohou pocházet z vnějšího zdroje, se však neomezuje pouze na oblast duševních poruch. Opakovaně se objevuje ve filozofii, klasické literatuře i náboženských spisech. Celé generace myslitelů se zabývaly otázkou, zda rozum, inspirace a intuice vznikají v jednotlivci, nebo zda nám je propůjčují vnější síly – Bůh, múzy či jiné bytosti.

Jedno z nejznámějších svědectví pochází od Sókrata.

Jak Platón popsal ve svých Dialozích, Sókratés tvrdil, že jej po celý život provázel vnitřní hlas, který nazýval daimonion. Tento hlas se vždy ozýval jako varování a bránil mu v určitých činech, nikdy mu však nepřikazoval, aby něco udělal.

Platón ve své zprávě o slavné Sókratově obhajobě před soudem uvedl: „Mnohokrát a na různých místech jste mě slyšeli mluvit o věštbě či znamení, které ke mně přichází a které je božskou silou, jíž se Meletos ve své obžalobě vysmívá. Toto znamení, které má podobu hlasu, ke mně začalo přicházet už v dětství; vždy mě od něčeho odrazuje, nikdy mi však nepřikazuje, co mám udělat. Právě to mi brání věnovat se politice. A podle mého názoru právem. Jsem totiž přesvědčen, Athéňané, že kdybych se byl zapojil do politiky, už dávno bych zahynul a neprospěl bych ani vám, ani sobě.“

V průběhu staletí vznikla řada různých výkladů Sókratova daimonia. Platónští filozofové v něm spatřovali božského ochranného ducha. Raně křesťanští autoři jej vykládali jako strážného anděla – jindy naopak jako klamajícího démona. Další se domnívali, že šlo pouze o básnický popis jeho svědomí či hluboké mravní intuice. Platón ponechal tuto otázku otevřenou.

Jisté však je, že samotná zkušenost je skutečná – slýcháme vnitřní hlas, který nás vede nebo varuje, ať už jej chápeme jako působení mravního rozumu, nebo jako projev božské moci.

Sókratés sám se přikláněl k transcendentnímu výkladu: tento hlas nebyl pouze jeho vlastní, ale představoval projev božské přítomnosti v něm. Už ve starověku se věřilo, že básníci a umělci nemají nad svými myšlenkami úplnou kontrolu; naopak je vedou múzy nebo božské bytosti.

Homérova Odysseia například začíná přímým vzýváním múzy, kterou básník žádá, aby skrze něj příběh vyprávěla. V Platónově dialogu Ión Sókratés tuto myšlenku dále rozvinul: básník je článkem řetězce božské inspirace. Múza se „dotkne“ básníkovy duše, básníka zaplaví nadšení a začne zpívat, čímž předává poselství posluchačům.

Jinými slovy, báseň ani myšlenka ve skutečnosti básníkovi nepatří; jsou projevem božské moci, která skrze něj působí. Podobná představa se objevuje také v biblické tradici. Proroci opakovaně uváděli svá proroctví slovy: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo…“

Proroci své myšlenky nevytvářeli sami; slyšeli Boží slovo – někdy jako skutečný hlas, jako v případě Mojžíše u hořícího keře, jindy prostřednictvím vidění a někdy jako jemný vnitřní prožitek. O mnoho staletí později se touto myšlenkou zabýval ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ovšem v mnohem temnějším kontextu.

V románu Bratři Karamazovi autor zachytil dlouhý rozhovor mezi trýzněným intelektuálem Ivanem Karamazovem a ďáblem. Není jasné, zda jde o skutečného démona, halucinaci, nebo projev duševní choroby.

Ďábel se ukazuje jako Ivanův dvojník a promlouvá hlasem jeho pochybností, zoufalství a posměchu, jako by vnitřní hlas získal samostatnou podobu. Ivan vykřikne: „Jsi moje halucinace. Jsi ztělesněním mě samého, ale jen jedné mé stránky… mých myšlenek a citů, ovšem jen těch nejodpornějších a nejhloupějších. Z tohoto hlediska bys mě možná mohl zajímat, kdybych měl čas s tebou marnit čas.“

Rozhovor však následně nabývá ještě temnějšího rázu: ďábel – vnitřní hlas – sděluje Ivanovi podrobnosti, které Ivan sám vědomě neznal. Ivan je otřesen: „Tohle nemůže pocházet ze mě!“ Ďábel mu odpoví pronikavým psychologickým postřehem: někdy vám ve snu může „já“, váš vnitřní hlas, sdělit původní věci, které jste nikdy nevěděli, a přesto tento ďábel není nikdo jiný než vy sami ve svém snu.

V románu Běsi Dostojevskij rozvíjí podobnou myšlenku v symbolické podobě: revoluční a bezbožné ideje popisuje jako „démony“, kteří pronikají do duší mladých lidí a zmocňují se jich.

Z jeho pohledu se kolektivní ideologie podobají cizorodým bytostem – temným duchovním silám, které na sebe berou podobu myšlenek a usazují se v lidském vědomí.

Vytáhnout šíp

Během jedné z přednášek oblíbeného duchovního učitele a autora knih o osobním rozvoji Eckharta Tolleho se ho jistá žena zeptala, jak je možné, že prožívá myšlenky a emoce, jako jsou žárlivost, soutěživost nebo strach, které jí nepřipadají skutečně vlastní. Odkud se berou, ptala se, a jsou nevyhnutelnou součástí života?

Tolle odpověděl buddhistickým podobenstvím: „Buddha dostal podobnou otázku a odpověděl na ni prostřednictvím podobenství. Představte si, že vás někdo zasáhne šípem a ten vám zůstane vězet v těle. Místo abyste ho vytáhli, začnete zjišťovat, kdo ho vystřelil, proč to udělal a odkud šíp přiletěl. Smyslem je, že nejdůležitější je šíp vytáhnout, nikoli pátrat po jeho původu.“

Buddhismus skutečně zdůrazňuje pomíjivost myšlenek a skutečnost, že nemají žádné pevné „já“. Meditační praxe učí člověka pozorovat myšlenky, jak se objevují a zase mizí právě tak, jak přišly, aniž by se s nimi ztotožňoval.

V tomto smyslu nabízí buddhismus třetí pohled: myšlenky nejsou ani vnitřní, ani vnější – vznikají a zanikají, aniž by náležely nějakému trvalému já. Tolle zároveň nabídl modernější, metafyzické vysvětlení.

„Mnohé z vašich myšlenek ve skutečnosti nejsou vaše,“ odpověděl ženě. „Vynořují se z kolektivní mysli – z energetických polí či energetických entit, které si lze představit jako myšlenkové formy vznášející se kolem nás. Pokud některá z nich souzní s něčím uvnitř vás – například s pocitem negativity –, napojí se na to a zesílí to. Tak se může drobné podráždění rychle rozrůst ve velký hněv.“

Podle Tolleho je to, co vnímáme jako „svou mysl“, ve skutečnosti něčím mnohem širším, co existuje mimo nás, a přesto nás ovlivňuje. Mnohé myšlenky nejsou osobní a osobní nejsou ani emoce, které se s nimi pojí, přestože je tak prožíváme.

„Můžeme vidět, jak se kolektivní myšlenkové formy zmocnily celých národů,“ uvedl, „například za sovětského komunismu nebo maoismu v Číně, kdy miliony lidí přemýšlely podle stejného vzorce. Také v dnešní kultuře se kolektivní myšlenky šíří prostřednictvím médií a stávají se téměř nezpochybnitelnými základními předpoklady. Neuvědomovat si to může mít ničivé následky.“

Nakonec možná nikdy nezjistíme, „čí“ myšlenky v nás vlastně přebývají. Jsou naše, cizí, pocházejí z nevědomí, nebo z kolektivní mysli? Jakmile se však dokážeme zastavit, pozorovat je a položit si otázku, odkud přichází hlas, který právě slyším ve své hlavě, už tím získáváme určitou míru svobody od těchto myšlenek.

Možná naše svoboda nespočívá v naprosté kontrole nad vlastními myšlenkami, ale právě ve schopnosti je rozpoznat, rozhodnout se, zda se jimi necháme vést, či nikoli – a vytvořit prostor pro ticho, které nastane, když je přestaneme pronásledovat.

Tento článek původně vyšel v izraelském vydání Epoch Magazine.

–ete–