Mýty, náboženské texty i literatura opakovaně ukazují hlubší pravdu: skutečně vidět začínáme teprve tehdy, když se vzdáme iluzí.
Když se podíváme na velké světové mytologie i náboženství a položíme si otázku, který ze všech možných symbolů je nejvýznamnější, nejrozšířenější a zároveň patrně nejsnáze pochopitelný, odpověď bude podle mě jednoznačná: světlo.
Světlo prostupuje všechna náboženství i mytologie; samotné slunce dokonce staré kultury často uctívaly jako božstvo. Zaměříme-li se však na dva myšlenkové proudy, jež jsou nám na Západě nejbližší – judaismus a křesťanství –, zjistíme, že hned na počátku hebrejských Písem představuje světlo to první, co Bůh stvořil: světlo zářící v temnotách (Gn 1). V křesťanských textech pak nacházíme jeho ztělesnění ve slovech: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“ (J 9,5) Kristus se neoznačuje pouze za světlo, nýbrž přímo za světlo celého světa.
Vlastně by nás to nemělo překvapovat. Světlo je totiž pro existenci ještě podstatnější než to, co se na první pohled zdá bezprostředně nezbytnější – voda. Představa života bez světla s sebou nese celou řadu významů a důsledků. Můžeme být slepí doslova, ale i obrazně. Slepota nepředstavuje ideální stav; znamená kráčet v temnotách a v gnostickém myšlení dokonce ztělesňuje absolutní nevědomost.
Podíváme-li se však na některé mýty podrobněji, zjistíme zajímavou věc. Na hluboké, archetypální úrovni může právě doslovná ztráta zraku sloužit jako nezbytný předpoklad pro duchovní prozření. Uveďme si dva příběhy, u nichž z přísně odborného hlediska neexistují jasné důkazy o tom, že by vycházely ze společné tradice: egyptský mýtus o Horovi a severskou legendu o Ódinovi. Horův příběh pochází ze starověkého Egypta, zatímco ten Ódinův náleží k mnohem pozdější seversko-germánské kultuře a lidé ho zaznamenali až v období raného středověku. Oba však spojuje motiv oslepnutí, v němž se skrývá mnohem hlubší význam.
Zraněný zrak, hlubší vidění
Egyptská legenda vypráví, že Horus při boji se Sutechem, bohem chaosu a pouště, přišel o oko. Později ho však získal zpět a ve své obnovené podobě se stalo jedním z nejmocnějších symbolů tehdejšího náboženství: Horovým okem, znamením uzdravení, celistvosti a ochrany. Ztráta zde tedy neznamená pouhé poškození, nýbrž předpoklad hlubší úplnosti. Oko utržilo ránu jen proto, aby se mohlo stát znovu celistvým.
V severské tradici zašel Ódin ještě dál. O zrak nepřišel v boji, nýbrž se ho vzdal zcela dobrovolně – vhodil své oko do Mímirovy studny výměnou za moudrost. Tentokrát je celý motiv ještě zřetelnější a záměrnější: zrak nepadl za oběť náhodě, stal se vědomou obětí. Výsledkem takového činu pak nebyla fyzická obnova, nýbrž hlubší poznání. Ódin sice viděl méně z reálného světa, o to více ale vnímal věci ukryté pod povrchem. Cenou za poznání se stalo omezení.
Řekové, vždy bystří pozorovatelé lidské přirozenosti, rozvedli tuto myšlenku ještě o kus dál. U bájného věštce Teiresia se slepota stala přímo podmínkou prorockého nadání. Ačkoli postrádal fyzický zrak, jako jediný dokázal skutečně vidět. U krále Oidipa funguje tento vztah obráceně, ale o to silněji: oči sice měl, přesto žil v absolutní nevědomosti. Skutečného poznání dosáhl až ve chvíli, kdy se sám oslepil. Závěr se jeví jako naprosto zřejmý – lidé netrpí pouze nedostatkem zraku; v jistém smyslu se prostě jen dívají špatně.
Písmo a paradox vidění
Biblická tradice tento vzorec nijak nepopírá, nýbrž ho dále proměňuje. Apoštol Pavel na cestě do Damašku znenadání oslepl. Teprve po třech dnech, kdy se mu zrak vrátil, začal skutečně vidět. Také slova Ježíše Krista se k tomuto paradoxu opakovaně vrací: „Hledíce nevidí.“ Fyzický zrak očividně nepředstavuje žádnou záruku pravdy; naopak ji dokáže umně skrývat. Běžně totiž vnímáme pouze to, co očekáváme, co si přejeme vidět a k čemu nás okolí vedlo – a přesně takovému obrazu pak říkáme skutečnost.
Vůbec nejrozsáhlejšího básnického vyjádření se této myšlence dostalo v Božské komedii. Dantova cesta představuje mimo jiné tvrdou školu vidění. V Pekle se učí jasně rozpoznávat hřích, v Očistci se jeho zrak postupně pročišťuje a v Ráji nabývá světlo takové intenzity, že schopnost vidět úplně selže. Na té nejvyšší úrovni tak vůbec nejde o to, abychom viděli více – rozpadá se tam samotný náš běžný způsob vnímání. Lidské oko zkrátka musí projít proměnou.
Neplodnost a povaha zla
Tento mýtus má ovšem ještě jednu rovinu, jež ztrátu zraku doplňuje o něco neméně výmluvného: o ztrátu plodivé síly. Vrátíme-li se k Sutechovi, zjistíme, že v boji s Horem neutrpěl jen porážku, nýbrž přišel i o svou mužnost. Zatímco Horus obětoval oko, Sutech ztratil plodnost. U obávaného pána pouště jde o nanejvýš příznačný trest. Písečné duny sice ohromují svou rozlehlostí, samy o sobě však nedokážou zplodit žádný život. Odborníci odhadují, že Sutechovo království – nehostinná poušť – zabírá přibližně 96 % rozlohy dnešního Egypta, kdežto život bují na pouhých čtyřech procentech úrodné půdy přiléhající k Nilu, jíž vládne Horus. Poušť tak navždy zůstává místem absolutní nepřítomnosti, nikoli růstu.
Zde se dotýkáme hlubokého metafyzického přesvědčení: zlo totiž nedokáže tvořit. Pouze věci zmenšuje, deformuje a nakonec zcela vyprazdňuje. Přesně tuto myšlenku vystihl literární kritik John Freccero v knize Dante: The Poetics of Conversion, když hřích označil za „ztělesnění nicoty“. V Dantově Pekle zkrátka nic neroste, nic se nevyvíjí a nic nového nevzniká. Čím hlouběji člověk sestupuje, tím méně tam nachází pohybu, tepla i samotného bytí. Zlo je navzdory své zdánlivé moci zcela neplodné – připomíná nekonečnou pustinu.
V tomto světle k sobě oba archetypy – slepota i neplodnost – neodmyslitelně patří. Abychom začali skutečně vidět, a to v čistě duchovním slova smyslu, musíme se něčeho vzdát: vlastních iluzí, pýchy či falešných jistot. Výrazný příklad nám poskytuje biblický Samson ze Starého zákona. Poté, co skončil oslepený a pokořený, obrátil se v upřímné modlitbě k Hospodinu. Vzápětí pobil mnohem více nepřátelských Pelištejců než při všech svých předchozích činech z dob, kdy mu zrak ještě sloužil. Pokud však člověk pravdu zcela odmítne a své vidění neočistí, ale naopak pokřiví, nečeká na něj hlubší poznání, nýbrž jen vnitřní prázdnota. Nemůže sklidit žádné ovoce, protože ztratil skutečné spojení s realitou.
Celý paradox se tím logicky vyjasňuje. Světlo zůstává tím vůbec nejvyšším symbolem nikoli proto, že by jakkoliv lichotilo našemu přirozenému zraku, ale jednoduše z toho důvodu, že odhaluje jeho fatální omezení. Náš život nezačíná v temnotách jen proto, že nevidíme. Začínáme v nich naopak kvůli tomu, že jsme skálopevně přesvědčeni o svém dokonalém zraku. V mýtech i Písmu svatém se tak znovu a znovu objevuje totožné poučení: teprve když člověk své běžné vnímání pokoří, zraní či zcela obětuje, začne konečně vidět. Vidět skutečně.
O jakých tématech z oblasti umění a kultury byste si chtěli přečíst? Své náměty či připomínky nám můžete zaslat na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
