Sama sebe popisuje jako sezónní nomádku, která se každých pár měsíců nachází v jiné zemi, kde si najde práci i kamarády. Ivana Šimičáková v zimě působí jako instruktorka lyžování a snowboardingu, zatímco v létě se snaží najít práci spojenou se sportem nebo turismem. Takto už žila a pracovala ve více než 16 zemích. V rozhovoru pro Epoch Times popsala svou aktuální zastávku v Gruzii.
Epoch Times: V zimě pracujete jako instruktorka lyžování a snowboardingu, v létě objevujete svět. Co rozhodlo o takovém životním stylu?
Ivana Šimičáková: Po dokončení školy jsem neměla peníze, ale do světa mě to vždy táhlo. Touha cestovat a poznávat mi vnukla nápad odjet za prací do zahraničí. Moje první letní brigáda byla v pětihvězdičkovém hotelu v Londýně. Pracovala jsem tam jako pokojská s minimální angličtinou. Dali nám pěkné uniformy a chovali se k nám velmi profesionálně. Za osm hodin jsme musely uklidit deset pokojů, které však byly velké a luxusní. Pamatuji si, že po práci a každý volný den jsem objevovala Londýn – vždy jsem se vydala na nějaké nové místo. Rychle jsem zjistila, že se dá za jedno léto dobře vydělat a zároveň zažít spoustu nových věcí, a tak jsem se rozhodla na takový životní styl naskočit.
Nejvíc zkušeností jsem si ale přivezla z brigády na Novém Zélandu, kde jsem pracovala jako baristka. Naučila jsem se dělat latte art. Hodně nových dovedností jsem získala také při práci asistentky manažera v japonské lyžařské škole, kde jsme měli na starosti více než 100 instruktorů.
Měnit práci každých pár měsíců je náročné. Člověk musí začínat od nuly – absolvovat pohovor, najít si ubytování, kamarády, vyřídit víza a podobně. Jednu práci si najdu, jakžtakž se usadím, a už musím přemýšlet, kam pojedu dál. Je to nekonečný koloběh, a proto většina lidí zůstává na jednom místě nebo se vrací tam, kde už byli – je to jednodušší. U mě se ale úplně změnil i pohled na náboženství, protože vidím, že v každé zemi mají jiné, ale v podstatě velmi podobné. Také mě to naučilo neodsuzovat hned lidi ani jídlo na první pohled. Jako nomádka mám i více volného času, protože pracuji sezónně – v zimě čtyři měsíce a potom dalších pět. Vychází mi to přibližně na tři měsíce dovolené ročně, během nichž mohu cestovat a vrátit se na Slovensko za rodinou.
Pro práci instruktorky jste si vybrala Gruzii. To nebývá právě nejběžnější volba…
Jako instruktorka jsem už pracovala všude možně po světě a na Gruzii mě lákalo pohoří Kavkaz. Byla to pro mě zase nová část světa, kde jsem ještě nebyla. Pracovala jsem na Slovensku v Západních Tatrách, potom jsem odešla do rakouských Alp. Dvě sezony jsem učila v Kanadě, na Novém Zélandu, v Japonsku a také jsem pracovala jako instruktorka na severu Číny. V Gruzii mám nejférovější pracovní podmínky. Platí mi 50 procent z ceny hodiny. V jiných zemích mi lyžařská škola z hodiny, za kterou zákazníci zaplatí, dá jen 15–20 procent.
Jaká byla vaše prvotní očekávání od nové země? Jak se vám tam potom podařilo zabydlet?
Věděla jsem, že jedu na „divoký východ“ a do bývalé komunistické země, takže moje očekávání se naplnila hned po příjezdu. Taxikáři mluvili rusky, pouštěli nám v autě místní „vypalovačky“, divili se, proč si zapínáme bezpečnostní pás, a na ubytování nás hned přivítali čačou – domácím alkoholem. Pohostinnost je tu velká věc. Když nás přišli navštívit gruzínští kamarádi, vždy něco přinesli – víno, upečený koláč a podobně. S přítelem jsme cestovali do jiného města a ubytovali jsme se přes Airbnb. Paní domácí nám uvařila večeři a pan domácí nám naléval čaču. Ještě i druhý den při snídani nám ji nabízel a na cestu nám přibalil domácí citrony.
Lidé jsou tu přátelští, hned jsme si našli kamarády a zabydleli jsme se tu poměrně rychle. Gruzínci jsou hluční a velký rozdíl je také mezi generacemi. Starší Gruzínec si pamatuje válku s Ruskem, mluví rusky, hodně pije, je pohostinný a nabízí nám své jídlo. Generace Z je však více podobná mladým lidem jinde ve světě – umějí dobře anglicky, jsou otevřenější, tolerantnější a více zcestovalí.
O Gruzii a tamním životě kolují různé předsudky. Měla jste i vy před vycestováním určité obavy?
Obavy jsem neměla. Pro mě jsou takové země atraktivní a vždy si chci udělat vlastní názor. Překvapilo mě, kolik mladých lidí tu mluví anglicky. I když jsme něco vyřizovali na úřadech, v bankách nebo si kupovali lístky na nádraží, neměli jsme problém se domluvit. Překvapila mě také města Tbilisi a Batumi, kde jsou moderní budovy, restaurace a stylová společenská místa, kde se setkávají mladí lidé.
V Gruzii jsem se celou dobu cítila bezpečně, kromě několika situací, které pár vteřin vypadaly podezřele, ale nakonec šlo jen o bariéru – buď jazykovou, nebo kulturní. Například jsme si objednali Jeep tour a uprostřed výletu náš průvodce vytáhl zbraň. Nebála jsem se chodit v noci sama po ulicích ani ve velkých městech, ale hranici bezpečnosti tu určitě mají nižší než na Slovensku, pokud jde o řízení – jezdí bláznivě a bez pásů.
I když tam trávíte jen zimní lyžařskou sezonu, jak se vám v Gruzii žije? Co byste vyzdvihla?
V Gruzii se mi žije dobře, hlavně finančně. Je tu levno a dokážu si tu vydělat o dost víc než na Slovensku. Daň z příjmu tu platím jen jedno procento.
To je skutečně nízká daň. Překvapilo vás v Gruzii ještě něco?
Nečekala jsem, kolik lidí ze zahraničí tu žije. Potkala jsem Američany, kteří se sem přestěhovali, i lidi z Ruska, Dubaje či Austrálie.
V každé zemi se zároveň najdou i určité bizarnosti…
Bizarní bylo vyřizování pracovního povolení. Před úřady stojí lidé, kterým zaplatíte a oni vám pomohou s papíry, dají vám falešnou adresu – cokoli chcete. Připadalo mi, že na úřadech o těchto lidech věděli, ale nikdo s tím nic nedělal. Funguje tu také mafie. Když do střediska přijel nějaký člověk ze zahraničí s tím, že si chce otevřít byznys, například půjčovnu nebo bar, místní si ho našli a zbili ho. Nechtějí, aby jim lidé ze zahraničí brali byznys.
A co ve vaší práci instruktorky lyžování?
Často máme zákazníky, kteří poprvé vidí sníh – lidi z Izraele, Indie, Dubaje nebo Kataru – a lyžují v džínách a bez helmy. Vypadá to, že se baví i tehdy, když padají. Já jim mohu nabídnout hodinu, ale často nechtějí. Chtějí si jen na chvíli vyzkoušet lyžování a to je všechno. Já učím lidi, kteří se chtějí učit. Někdy mám stejného zákazníka i celý týden. Jen si musíme dávat pozor, aby do nás tito lyžaři v džínách nenarazili. Ve středisku, kde učím – Gudauri –, jsou také policisté na lyžích, kteří pomáhají lidem, když spadnou. Mohli bychom se podívat i na každodenní život, který je v očích turistů často velmi levný a finančně výhodný.
Ubytování v pěkném apartmánu nebo menším hotelu se dá najít i za 15 eur na noc. Ubytování přímo na svahu je trochu dražší než jinde v zemi. Kontakt na ubytování jsem dostala přes lyžařskou školu, kde pracuji. Napsala jsem majiteli na WhatsApp a bylo vyřízeno – žádné podepisování smlouvy. S přítelem jsme za apartmán na svahu na čtyři měsíce platili 3 000 eur. V restauraci se najíte pod deset eur, běžný týdenní nákup potravin vás vyjde asi na 30 eur a za celodenní lyžování zaplatíte 25 eur.
Samozřejmě, to je spíš spodní hranice a ve středisku během hlavní sezony, tedy v únoru, ceny ubytování výrazně stoupají. Rozhoduje to, zda jde o turistickou oblast nebo odlehlejší místo. Ve městech je však hodně možností, takže se tam dá nakoupit levně. Také za taxi jako turista zaplatíte mnohem víc, ale pokud máte kontakt na místní, můžete stejnou trasu absolvovat i za třetinovou cenu.
Co byste ve srovnání se Slovenskem označila za největší rozdíly?
Slovensko je určitě dál, pokud jde o rozvoj a fungování země. Například v papírech máme větší pořádek. Pravidla jsou jasnější díky regulacím Evropské unie.
Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s místní kuchyní?
Jídlo je skvělé, kvalita je také velmi dobrá. Měla jsem však pocit, že restaurace nabízejí dost podobný výběr jídel – tradiční gruzínská jídla plus pizzu a těstoviny.
Jaké místní jídlo byste doporučila?
Nejznámějším jídlem jsou khinkali – knedlíčky plněné masem, sýrem nebo bramborovou kaší. Mají tu také hodně pečiva, například khachapuri – chléb plněný sýrem a vejcem, ale mně nejvíc chutnaly polévky, například kharcho.
Děkujeme za rozhovor!
–etsk–
