Co nám mohou dvě hollywoodské krásky prozradit o tom, jak naše nejhlubší myšlenky ovlivňují život a osud?
Kniha As a Man Thinketh (Jak člověk smýšlí) vyšla překvapivě již v roce 1902, její vliv však bezpečně sahá až do současnosti. Text britského filozofa a spisovatele Jamese Allena patří k nejznámějším a nejčastěji citovaným dílům hnutí osobního rozvoje, které se od padesátých a šedesátých let minulého století rozšířilo po celém světě. Odkazují na něj prakticky všichni významní američtí představitelé osobního růstu: Napoleon Hill, Earl Nightingale, Bob Proctor, Zig Ziglar, Louise Hayová a mnozí další.
Za přetrvávající popularitou tohoto díla pravděpodobně stojí jeho ústřední myšlenka: „Jak člověk smýšlí ve svém srdci, takový je.“
Tato věta je ve skutečnosti doslovným citátem z biblické knihy Přísloví (23:7). Allenova kniha však nenabízí pouhý náboženský výklad; ryze světským způsobem ukazuje, jak lze tyto starodávné postřehy uplatnit i v dnešní moderní době.
Citát v podstatě říká, že naše nejhlubší myšlenky – ty, které si skrytě nosíme v srdci – nekompromisně určují, kým jsme a čím se nakonec staneme.
Neomezený potenciál?
Z této myšlenky vyplývá závěr, který silně rezonuje se základním americkým ideálem: Můžete být, kýmkoli jen chcete, protože život a jeho možnosti jsou zkrátka neomezené. Taková představa tvoří jeden ze stavebních kamenů díla významného autora v oblasti osobního růstu Briana Tracyho, jenž Allena přímo uvádí jako jeden ze svých inspiračních zdrojů. V podstatě jde o americký sen převedený do jasných slov.
Jsem velkým zastáncem osobního rozvoje. Koneckonců, kdo by se nechtěl jako člověk vyvíjet a růst? S představou zcela neomezeného lidského potenciálu se však úplně neztotožňuji. Už jen proto, že jasně odporuje veškeré starověké moudrosti. Ta nám připomíná: Člověk je smrtelný, a proto má znát sám sebe – což neznamená nic jiného než si naplno uvědomit, že nejsme bohové. Existuje jasná hranice. Až sem, a dál už ne. Její překročení znamená podlehnout zpupnosti (hybris), kterou bohové – nemluvě o samotném všemohoucím Bohu – vždy tvrdě trestají, protože pramení z lidské pýchy.
Souhlasím ale s Allenovým názorem, že naše myšlenky výrazně formují naši realitu, štěstí či neštěstí, a v konečném důsledku tedy i náš osud. Autor doslova píše: „Silné, čisté a šťastné myšlenky budují tělo plné vitality a půvabu.“ A dále dodává: „Určitý způsob myšlení, v němž člověk vytrvale setrvává, ať už je dobrý, nebo špatný, se nevyhnutelně projeví v jeho charakteru a životních okolnostech.“ Nezní to jako velmi rozumné pozorování a mimořádně užitečná rada?
James Allen se naštěstí nedopouští zjednodušujícího tvrzení, že ctnostný člověk bývá vždy odměněn a neřestný automaticky potrestán. Uvědomuje si totiž, že i padouch může oplývat vlastnostmi, které mu otevřou cestu k úspěchu, zatímco morálně bezúhonný jedinec může narážet na nedostatky, jež mu brání v postupu. Navíc „čas a náhoda“ potkávají všechny lidi, jak ostatně stojí i v Bibli (Kazatel 9:11). Podstatné však zůstává, že dobré semeno zkrátka přináší dobré ovoce, zatímco špatné nikoli. Vzpomeňme si například na Kristovo podobenství o pleveli v Matoušově evangeliu (13:24–30).
Dva protikladné příklady
Nechci se na tomto místě pouštět do zdlouhavého přehledu světových dějin a analyzovat, co přesně jednotlivci či celé skupiny „nosí v srdci“, ani na jakých myšlenkách zakládají svá hnutí a ideologie. Místo toho bych se rád zastavil u myšlení dvou okouzlujících žen a podíval se, kam je jejich životní cesty nakonec zavedly.
Jane Russellová (1921–2011) patřila k nepřehlédnutelným hollywoodským hvězdám. Svého zřejmě největšího úspěchu dosáhla ve slavném snímku Páni mají radši blondýnky, kde zazářila po boku Marilyn Monroe (1926–1962). Přestože se obě herečky spřátelily, jejich kariéry a osobní osudy nabraly zcela odlišný směr. (Poznámka: Český distribuční název tohoto kultovního filmu zní skutečně takto.)
Sama Monroe o své kolegyni jednou pronesla: „Jane se mě snažila obrátit na víru a já se ji na oplátku pokoušela seznámit s Freudem.“
Tato jediná věta jako by dokonale shrnula a předznamenala jejich budoucí cesty. Neobsahuje v sobě dokonce prorocký náznak toho, co mělo brzy přijít?
Russellová platila za oddanou křesťanku. Ani jí se přitom životní tragédie zdaleka nevyhýbaly – po smrti třetího manžela bojovala mimo jiné s alkoholismem. Ovdověla hned dvakrát, přičemž jeden z jejích mužů podlehl masivnímu infarktu pouhé tři měsíce po svatbě. Přesto z jejího života, jenž se uzavřel až v úctyhodných 89 letech, sálá obrovská vnitřní síla. Prokázala nezdolnou houževnatost, pevnou víru v Boha i ve vlastní schopnosti. Ničivé rány osudu ji zkrátka nedokázaly definitivně zlomit. Skutečně něco dokázala a prožila naplněný život.
V pozdější fázi kariéry vystoupila hvězda v několika televizních pořadech. Otevřeně v nich hovořila o víře a její klíčové roli při překonávání těžkostí. Za zmínku stojí především její silná účast v populárním křesťanském formátu Hour of Power, jímž provázel známý evangelista Robert H. Schuller. Herečka zde bez příkras sdílela své osobní zápasy i vítězství a důrazně připomínala, jak zásadní oporou jí bylo spoléhání na Boha v těch nejtěžších životních zkouškách.
Marilyn Monroe byla sice o pět let mladší, zemřela však v pouhých 36 letech. V naivním přesvědčení, že Freud ztělesňuje jakéhosi osvobozujícího boha, se dobrovolně svěřila do rukou psychoanalytika – jakéhosi kněze tohoto poněkud bezútěšného moderního náboženství. Jak suše poznamenal americký znalec klasické filozofie Allan Bloom: „Freud tvrdí, že člověka pohání výhradně touha po sexu a moci, tytéž motivy už ale jaksi neuplatnil při vysvětlování vlastní vědy a osobního badatelského úsilí.“ Zdá se tedy, že hollywoodskou ikonu po celou dobu stahovaly dolů temné, téměř podsvětní síly. Byla vůbec šťastná? Takový dojem rozhodně nevyvolávala.
V roce 1960 začala Marilyn docházet k Ralphu Greensonovi, uznávanému losangeleskému psychiatrovi. V této terapii pokračovala až do své předčasné smrti o dva roky později. Intenzivní sezení jí měla primárně pomoci zvládat hluboké psychické potíže, a to včetně těžkých depresí, panických úzkostí a sžíravých pocitů méněcennosti. Její vztah s terapeutem byl ovšem mimořádně komplikovaný a Greenson do života slavné herečky fatálně pronikl. Během jejích nejtěžších psychických propadů jí dokonce dovoloval pobývat přímo ve svém domě. To podle mého soudu zcela nevyhnutelně narušovalo jeho profesionální odstup a objektivitu.
Smrt Monroe v srpnu 1962 úřady oficiálně uzavřely jako pravděpodobnou sebevraždu v důsledku předávkování. Heroický a romantizující pohled na její osud nám tvrdí, že smrt pouze tragicky přetnula slibně probíhající léčbu a zanechala po sobě mnoho nezodpovězených otázek o efektivitě terapie v boji s vnitřními démony. Pomáhala jí však analýza skutečně? Nebo její úzkosti naopak neustále přiživovala?
Co o nás vypovídá naše volba
Zábavní průmysl i široká veřejnost z pochopitelných důvodů preferují spíše Monroe než umírněnou Russellovou. V prestižním žebříčku Amerického filmového institutu s názvem 100 Years… 100 Stars ostatně tragicky zesnulá blondýnka obsadila krásné šesté místo mezi největšími ženskými hereckými legendami všech dob.
Z naší strany jde ale o navlas stejný druh toxického obdivu, jakého se dostává ikonám typu Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové či Amy Winehouseové. Láká nás zkrátka sledovat fascinující podívanou, v níž se nesmírně talentovaní umělci krutě sebedestruují pod pláštíkem iluzorní svobody a v absolutním šílenství smyslové přemíry.
Jejich zmařené životy jako by tím pádem zpětně ospravedlňovaly naše vlastní, byť o poznání umírněnější požitky a zprostředkovaná potěšení. Stáváme se tak pasivními pozorovateli jejich bolesti. Výrazné sebezničení pak mylně zaměňujeme za uměleckou svobodu, přestože se v jádru jedná o čirou svévoli – nebo, chceme-li být ještě přesnější, o naprostou požitkářskou anarchii.
Ať už si celou věc interpretujeme jakkoli, nikdy nelze utéct před tím, co jako muži a ženy skutečně chováme ve své mysli. Za své nejhlubší myšlenky a nejniternější touhy totiž nakonec vždycky zaplatíme určitou cenu. Proto bychom si měli už od samotného počátku volit takové vzory, které nás aktivně inspirují ke konání dobra a k lepšímu lidství. Je to nepoměrně moudřejší než do zbláznění oslavovat zlomené a beznadějné jedince předstírající falešnou svobodu a sebevyjádření. Vždyť bývá na první pohled docela zřejmé, že uvnitř sebe samých žádné štěstí vlastně vůbec nenacházejí.
Zkrátka a dobře: Raději ať žije Jane Russellová než Marilyn Monroe!
O jakých dalších tématech z oblasti umění a kultury byste si u nás chtěli přečíst? Své náměty a připomínky nám prosím posílejte na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
