Tálibán po pěti letech drží Afghánistán, režim ale zůstává zranitelný
Tálibánu se za pět let od návratu k moci podařilo vládu nad Afghánistánem stabilizovat a ovládnout prakticky celé území země. Režim ale zůstává zranitelný především kvůli špatné ekonomické a humanitární situaci, přetrvávajícím bezpečnostním hrozbám a nízké legitimitě. Shodují se na tom experti, které oslovila ČTK k pátému výročí pádu Kábulu. Západní působení v zemi podle nich skončilo z hlediska budování stabilního demokratického státu neúspěchem, v afghánské společnosti po něm ale zůstaly některé trvalejší změny.
Tálibán ovládl Kábul 15. srpna 2021 po rychlé ofenzivě, při níž se zhroutila afghánská vláda a bezpečnostní síly. K moci se tak vrátil téměř 20 let poté, co byl jeho předchozí režim svržen po americké invazi do Afghánistánu.
Tálibánu se podle Josefa Krause z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně podařilo monopolizovat bezpečnostní aparát a ovládnout prakticky celé území státu, přestože ne stoprocentně. Menší oblasti zejména na severu země zůstávají pod kontrolou protitálibánských skupin, které ale podle něj nemají dostatek sil na změnu vedení země.
Hlavním nábožensko-ideologickým rivalem Tálibánu a nejvýraznější bezpečnostní hrozbou pro vnitřní bezpečnost je podle Krause Islámský stát Chorásán (ISIS-K). Také ředitel Centra blízkovýchodních studií CEVRO Univerzity Filip Sommer uvedl, že ISIS-K zůstává hrozbou, stejně jako vnitřní rozpory uvnitř Tálibánu.
Za hlavní slabinu režimu experti označují hospodářskou situaci. „Největší hrozbu ale stabilitě země i vlády Tálibánu představuje stále tristní ekonomická situace v zemi,“ uvedl Kraus. Afghánistán podle něj patří k nejchudším zemím světa, potýká se s všudypřítomnou chudobou, masovou nezaměstnaností, minimálním rozvojem infrastruktury a mezinárodní izolací. Některými kroky, například zákazem vzdělávání žen, si podle něj Tálibán vytváří další problémy do budoucna.
Sommer uvedl, že více než 3,7 milionu dětí čelí akutní podvýživě a výrazně oslabené je také zdravotnictví. Humanitární krizi podle něj prohlubují masové návraty Afghánců nuceně odcházejících z Pákistánu a Íránu. „Bezprostřední pád režimu ale dnes, dle mého názoru, není pravděpodobný,“ dodal.
Vláda Tálibánu je podle Bohumila Dobeše z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy stabilní, ale stále křehká. Hnutí podle něj nebylo nutně přijímáno jako dobrá forma vlády, ale spíše jako nejméně špatná možnost, což snižuje jeho legitimitu. Tu oslabují také problémy s poskytováním služeb či kontrolou území a politiky režimu, které řada Afghánců nepřijímá pozitivně. Vláda ale zatím nečelila výraznějšímu otřesu, který by její křehkost odhalil.
Experti hodnotí výsledky dvacetiletého působení Spojených států a jejich spojenců jako neúspěšné. Cíl vybudovat soběstačný demokratický stát s funkčními institucemi a západně orientovanou armádou podle nich selhal. Kraus uvedl, že rychlý pád Kábulu odhalil systémovou korupci, křehkost státního aparátu a závislost afghánských sil na americké logistické a letecké podpoře. Západní přítomnost ale podle odborníků přesto zanechala společenské změny, které Tálibán nedokáže zcela odstranit.
Tálibán dokázal částečně prolomit mezinárodní izolaci Afghánistánu
Tálibánu se za pět let od návratu k moci podařilo částečně prolomit mezinárodní izolaci Afghánistánu, především díky pragmatickým vztahům s regionálními státy. Širší mezinárodní legitimitu ale režim nezískal. Zatímco vztahy se Západem zůstávají omezené, na praktické úrovni je s Tálibánem ochotno jednat stále více zemí. Shodují se na tom experti, které oslovila ČTK k pátému výročí pádu Kábulu převzetí moci Tálibánem.
Rusko se v červenci 2025 stalo první zemí, která vládu Tálibánu formálně uznala. Režimu se podle ředitele Centra blízkovýchodních studií CEVRO Univerzity Filipa Sommera nepodařilo překonat mezinárodní izolaci v právním a politickém smyslu, výrazně ji ale oslabil v praxi. Čína, Írán, Indie, státy Střední Asie i některé arabské země udržují s Kábulem pragmatické vztahy zaměřené především na obchod, nerostné suroviny, dopravu, migraci a boj proti terorismu. Regionální státy podle něj vycházejí z předpokladu, že Tálibán v dohledné době nikdo nenahradí.
Nejdále ve sbližování podle Sommera zašlo Rusko. Tálibán v roce 2003 označilo za teroristickou organizaci, v dubnu 2025 však tento zákaz zrušilo a následně jeho vládu uznalo. Ruský prezident Vladimir Putin v roce 2024 označil Tálibán za spojence v boji proti terorismu. Od roku 2022 navíc Afghánistán z Ruska dováží plyn, ropu a pšenici.
Vztahy Tálibánu se Západem a s regionálními státy je podle Josefa Krause z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně potřeba rozlišovat. „Vztahy se Spojenými státy, Evropskou unií a OSN zůstávají zmrazené kvůli porušování lidských práv a zavedení de facto genderového apartheidu,“ uvedl. Formální uznání ze strany Západu je podle Krause bez zásadních ústupků Tálibánu nereálné. Afghánské vládě to zároveň znemožňuje dosáhnout na mezinárodní půjčky, finanční pomoc a některé rozvojové programy, což dále prohlubuje hospodářskou krizi.
Na regionální úrovni se naopak podle Krause podařilo izolaci do značné míry prolomit. Okolní mocnosti upřednostnily stabilitu, bezpečnost a obchod před lidskými právy a vztahy Afghánistánu se sousedními zeměmi jsou relativně stabilizované. Čína má podle něj zájem o afghánské nerostné bohatství, například lithium a měď.
Výjimkou jsou vztahy s Pákistánem, který byl historickým patronem Tálibánu. Ty jsou podle Krause nyní velmi napjaté kvůli sporům o hranice a podpoře pákistánského Tálibánu. S Íránem přetrvávají spory o vodní zdroje a uprchlíky, převažuje ale pragmatická sousedská koexistence. Také Sommer upozornil, že prudké zhoršení vztahů s Pákistánem ukazuje limity současného sbližování Tálibánu se zahraničím.
Tálibán je tentokrát v lepší mezinárodní pozici než za své první vlády, míní Bohumil Doboš z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Přestože formálně uznáván není, na praktické úrovni je s ním ochotno vyjednávat stále více aktérů mezinárodního společenství. Spolupráce se podle něj rozvíjí v ekonomické, politické i bezpečnostní oblasti.
„Vláda Tálibánu je v tuto chvíli daností a jelikož nikdo ze světových aktérů nechce do vnitroafghánské situace vstupovat, musí jednat i s vládou, kterou může jinak považovat za nelegitimní a například i přechodnou,“ uvedl Doboš. Nakolik jsou taková jednání vhodná a efektivní například pro EU, podle něj zůstává otázkou k diskusi.
