Na dně jihovýchodní části Indického oceánu se rozkládá dosud neznámé naleziště velrybích pozůstatků, které svým rozsahem i stářím překonává dříve popsané lokality. Mezinárodní tým vědců v Diamantinově zóně zaznamenal 476 fosilních kytovců. Nejhlubší pozůstatky ležely přibližně sedm kilometrů pod mořskou hladinou.
Výsledky výzkumu zveřejnil v červnu 2026 vědecký časopis Nature. Podle autorů odborné studie představuje Diamantinova zóna patrně nejhlubší a nejrozsáhlejší známé nahromadění fosilních i novodobých velrybích pozůstatků na oceánském dně. Nález zároveň ukazuje, že těla mrtvých kytovců mohou v hlubokém moři vytvářet mimořádně významná centra života.
Stovky nálezů podél 1 200 kilometrů
Diamantinova zóna leží západně od Austrálie a vznikla v souvislosti s oddělováním Austrálie od Antarktidy před desítkami milionů let. Její dno tvoří členitý systém hlubokých sníženin, zlomů a vyvýšených bloků. Právě zde vědci během expedice v roce 2023 uskutečnili 32 ponorů s čínským pilotovaným hlubokomořským plavidlem Fendouzhe.
První velrybí fosilie výzkumníci spatřili v hloubce okolo 7 002 metrů poblíž takzvané Dordrechtovy hlubiny. Následné ponory odhalily, že pozůstatky nejsou omezeny na jednu malou oblast. Nacházely se v pásu dlouhém přibližně 1 200 kilometrů, v hloubkách od 4 616 do 7 001 metrů. Celkem expedice zdokumentovala 485 lokalit s fosilními pozůstatky nebo novodobými velrybími pády; zaznamenala přitom 476 fosilních kytovců a pět aktivních společenstev spojených s relativně nedávno uhynulými zvířaty.
Označení „hřbitov“ ovšem neznamená, že by velryby na toto místo připlouvaly zemřít nebo že zahynuly při jediné katastrofické události. Pozůstatky se zde ukládaly po velmi dlouhou dobu. Analýza poměru izotopů stroncia ve 33 vzorcích ukázala, že nejstarší zkoumané fosilie mohou být přibližně 5,3 milionu let staré. Velrybí těla tedy do oblasti klesala přinejmenším od počátku pliocénu.
Dno uchovalo i nový druh kytovce
Z odebraných fosilií se podařilo určit pět druhů vorvaňovcovitých a jeden druh kosticovce. Většinu nálezů představovaly mimořádně pevné části zobákovitě protažených lebek vorvaňovců. Výzkumníci mezi nimi rozpoznali současné druhy Mesoplodon bowdoini a Mesoplodon layardii, ale také vyhynulé kytovce.
Jeden z dobře zachovaných fragmentů lebky náležel dosud neznámému druhu, který vědci pojmenovali Pterocetus diamantinae podle místa objevu. Další fosilie patřily druhům Pterocetus benguelae a Izikoziphius rossi, známým již z nálezů vytažených z mořského dna u jižní Afriky. Nový objev tak poskytuje vzácné podklady pro studium vývoje vorvaňovců, jejichž fosilní historie zůstává kvůli způsobu jejich života a obtížné dostupnosti hlubokomořských lokalit jen částečně prozkoumaná.
Mrtvá velryba se mění v hlubokomořskou oázu
Takzvaný velrybí pád nastává ve chvíli, kdy tělo mrtvého kytovce klesne na dno. V prostředí, kde je jinak organické potravy velmi málo, představuje jediná mršina obrovský přísun živin. Postupně ji osidlují mrchožrouti, mikroorganismy a živočichové specializovaní na zpracování kostí a tuků. Přehledová studie o ekosystémech velrybích pádů ukazuje, že tato společenstva mohou přetrvávat desítky let a vytvářet spojovací články mezi jinak vzdálenými hlubokomořskými biotopy.
Pět novodobých velrybích pádů v Diamantinově zóně se nacházelo v takzvané sulfofilní fázi. Rozklad tuků uložených v kostech při ní vytváří sloučeniny síry, které využívají chemosyntetické bakterie. Na ně jsou navázáni další živočichové. Výzkumníci zde zaznamenali 35 taxonů makrofauny, mezi nimi hadice, plže, korýše, mlže žijící v symbióze s bakteriemi a kostmi se živící mnohoštětinatce rodu Osedax. Některé nalezené organismy mohou podle genetických rozborů představovat dosud nepopsané druhy.
Nejhlubší aktivní společenstvo se nacházelo na třech obratlích vorvaňovce v hloubce 6 789 metrů. Dosavadní hloubkový rekord známého velrybího pádu činil 4 204 metrů, nový nález jej tedy posunul o více než 2,5 kilometru.
Proč se tolik pozůstatků soustředilo právě v Diamantinově zóně, zatím není definitivně vysvětleno. Roli mohla sehrát její poloha na migračních trasách kytovců, hlubinný způsob života vorvaňovců i členité dno ve tvaru písmene V, které mohlo klesající těla směrovat do užšího prostoru. Mimořádně pomalé překrývání sedimenty navíc způsobilo, že staré kosti zůstaly dlouho viditelné.
