Rodinná firma z Chicaga už po pět generací navrací kostelům jejich nádheru.
John E. Rigali, uznávaný jako mistr své umělecké školy ve Florencii, se v roce 1881 ve svých šestnácti letech přestěhoval z Itálie do Spojených států. Mimořádně nadaný sochař chtěl původně přinést své umění do římskokatolických kostelů v Severní Americe. Netušil však, že rodinný podnik postupně rozšíří na všechny oblasti navrhování chrámových interiérů – a že bude úspěšně fungovat ještě téměř o půldruhého století později.
Začátek rodinné tradice
Po příjezdu do Chicaga nastoupil Rigali jako učeň k bratrům Dapratovým ve společnosti Daprato Statuary Company. Jako mladší bratranec čtyř bratrů Dapratových se už o tři roky později stal společníkem firmy a v roce 1890 jejím prezidentem.
V roce 1909 udělil papež svatý Pius X. společnosti Daprato Statuary Company prestižní titul Papežského institutu křesťanského umění – poctu, kterou nezískalo žádné jiné designérské studio. Papež, jehož posláním byla duchovní obnova všeho, považoval za vhodné ocenit Američany, kteří se cíleně věnovali zvelebování církevních staveb.
Ve 20. letech 20. století už měla Daprato Statuary Company pobočky v Montrealu, New Yorku a italské Pietrasantě. Firma prosperovala ještě několik desetiletí, ale v 60. letech začaly do církevní architektury pronikat modernistické směry, například abstraktní expresionismus.
Mramorové oltáře a pestrobarevná vitrážová okna s biblickými výjevy ustupovaly prostým dřevěným stolům a sklu v zemitých odstínech bez konkrétních motivů. Další pobočky společnosti se postupně zavřely. Podnik, který kdysi zaměstnával více než 200 lidí, se zmenšil na pouhé tři zaměstnance: Roberta Rigaliho, vnuka Johna E. Rigaliho, jeho manželku Theresu a uznávaného kameníka Lucherina Lucheriniho.
„Byly to těžké časy pro naši církev i pro náš rodinný podnik,“ uvedl Mike Rigali, Robertův syn. Právě Robert v roce 1960 změnil název společnosti na Daprato Rigali Studios. Mike byl v 60. letech ještě malé dítě, později však slýchával vyprávění o tom, jak zaměstnanci odcházeli a zakládali vlastní specializované firmy. Sochaři, skláři, truhláři a umělečtí kovolijci byli následně najímáni pouze tehdy, když Daprato Rigali získalo některou z tehdy vzácných zakázek vyžadujících jejich odborné dovednosti.
V 70. letech zaznamenalo Daprato Rigali mírné oživení zájmu o sakrální umění. Kostely začaly znovu vyhledávat řemeslnou práci „starého světa“, kterou firma nabízela. Díky pověsti založené na kvalitě a kráse přežila společnost období, kdy její konkurenti zanikali. To umožnilo stabilní růst, který se v následujících desetiletích dále zrychloval.
„Ze dvou zaměstnanců v 60. letech jich bylo v 70. letech pět a v 80. letech už deset,“ dodal Mike. Šlo o pomalé, ale jisté znovuzrození rodinného podniku, kterému kdysi hrozil zánik.
Mike v roce 1983 absolvoval University of Notre Dame, kde vystudoval americká studia.
„Studium bylo zaměřené na americkou architekturu, takže jsem v podstatě studoval architekturu, aniž bych se oficiálně stal architektem,“ vysvětlil.
Po absolvování školy se už naplno zapojil do rostoucího rodinného podniku.
Na začátku 90. let už Daprato Rigali Studios vedla čtvrtá generace rodiny Rigaliových. Mike, jeho dva starší bratři John a Bob a mladší sestra Lisa převzali chod společnosti v době, kdy jejich otec postupně odcházel do důchodu. Tento pevný rodinný tým byl připraven zahájit novou renesanci sakrálního umění.
Rozkvět nové renesance sakrálního umění
V posledních letech vytvořilo Daprato Rigali díky téměř 40 zaměstnancům jedno z nejpůsobivějších portfolií rekonstrukcí kostelů ve Spojených státech.
Mezi významné chicagské projekty patří katolický kostel sv. Hedviky, vyzdobený v bohatém „stylu polských katedrál“, a kostel sv. Alfonse, jehož nebesky působící stropy upoutaly pozornost církevních i světských médií.
Mimo Chicago firma pracovala například na katedrále Neposkvrněného početí Panny Marie v Peorii v Illinois, katedrále Krista Krále v Atlantě, katedrále Vtělení v Nashvillu a katolickém kostele sv. Bonifáce v San Francisku.
Zásadní součástí všech těchto projektů je podle firmy vědomí významu daného chrámu a úcta k němu.
Mike podotkl: „Naši umělci vědí, že nepracují jen v nějaké prázdné stavbě, ale na posvátném místě, kam se lidé přicházejí modlit. Proto se snažíme zachovat co nejklidnější prostředí. Patří k tomu i každodenní úklid, kterým ‚omezujeme prašnost‘ a zároveň umožňujeme, aby práce plynule pokračovaly.“
Příkladem může být restaurování kaple mateřského domu Dominikánských sester Panny Marie, Matky Eucharistie v Ann Arbor v Michiganu. Sestry potřebovaly spolehlivé odborníky, kteří by znovu sestavili a opravili více než sto let staré retabulum – rozsáhlou výzdobu umístěnou přímo za oltářem – pocházející ze Španělska.
Matka Assumpta zkušenost shrnula následovně: „Nejenže zacházeli s každou částí retabula s úctou, ale bylo vidět, že si také sami vychutnávají eleganci tohoto mimořádného díla vytvořeného k bohoslužbě i jako umělecké dílo – a my jsme zase s radostí sledovaly jejich pečlivou práci!“
„Můj otec vždy zdůrazňoval kvalitu, kvalitu a kvalitu při výzdobě a restaurování kostelů,“ vzpomínal Mike. „To znamenalo dobře zvládnout velké věci, ale také ty úplně malé.“
Popsal například, jak jeho otec Robert dbal na to, aby i skryté dřevěné prkno za malými dvířky poblíž varhan bylo natřeno tak, aby ladilo s barevným řešením celého interiéru – protože koneckonců i ono bylo součástí kostela.
Další generace Rigaliových
Protože čtvrtá generace chce ve zvelebování kostelů pokračovat i nadále, těší ji, že se nyní zapojuje generace pátá.
Dan Rigali, devětatřicetiletý nejstarší ze čtyř Mikeových synů, je prvním ze své generace, kdo ve firmě převzal aktivní vedoucí roli jako projektový manažer.
„Během střední školy jsem pro rodinu občas pracoval a po absolvování oboru řízení stavebnictví na University of Denver jsem několik let působil jinde. Asi před jedenácti lety jsem se vrátil a teď jsem naplno odhodlaný dál rozvíjet náš rodinný podnik,“ vysvětlil Dan.
Do rodinného podniku se připojili také Danův bratr Jack a jeho bratranci a sestřenice Audrey Galvinová, Tommy Galvin, Ellie Galvinová, Taylor Rigali a Joey Dealba.
Jen málokdo může říci, že pracuje pro společnost, která existuje už 145 let a jejímž srdcem po celou dobu zůstává rodina. Tato dlouhověkost se odráží i ve věrnosti zaměstnanců. Jeden z dekorativních malířů pracuje pro firmu už 45 let a další 42 let.
Závazek společnosti pokračovat v tradici vysoké kvality ocenila v roce 2019 Loyola University Chicago cenou Illinois Small Family Business of the Year Award.
Dan zdůraznil, že je hrdý na to, že může být součástí této posvátné rodinné tradice, a doufá, že se umělecké působení firmy podaří ještě rozšířit. Přitom má na paměti úzký vztah mezi transcendentálními skutečnostmi krásy, pravdy a dobra, jak je vymezila klasická filozofie.
Podle něj by každý věřící měl být schopen vstoupit do svého farního kostela a díky objektivně harmonickému řádu, který před sebou spatří, zvolat podobně jako Jákob v 28. kapitole knihy Genesis: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská.“
Rigaliovi totiž věří, že konečným cílem sakrálního umění je vést člověka k neustálé modlitbě a posilovat jej k životu hodnému přijetí do věčné blaženosti.
Přestože Robert Rigali zemřel v prosinci 2020 ve věku 88 let, jeho ušlechtilá práce, kterou navazoval na umělecké dědictví svého otce a dědečka, přešla na jeho vlastní děti a vnoučata.
Rigaliovi si dali za cíl navracet posvátným věcem jejich krásu – nadčasový ideál.
Jakým tématům z oblasti umění a kultury byste chtěli, abychom se věnovali? Své náměty a připomínky nám můžete zaslat na adresu namety@epochtimes.cz.
–ete–
