Z každého dolaru, který Američané utratí za potraviny, připadne farmářům pouhých 5,8 centu. V polovině 20. století to bylo 40 centů.
Joel Salatin chce Američany osvobodit od nadměrné regulace tím, že umožní přímý obchod s potravinami mezi lidmi v místních komunitách.
Salatin, který provozuje farmu Polyface Farm v kopcích virginského údolí Shenandoah, prosazuje myšlenku „Proklamace o potravinové emancipaci“.
Podle jeho představ by takové federální prohlášení umožnilo dospělým, kteří s obchodem dobrovolně souhlasí, přímo nakupovat a prodávat potraviny vyrobené doma či na farmě, aniž by museli splňovat nákladné požadavky na komerční zázemí a podstupovat složitou státní regulaci, která platí v současnosti.
Salatinovo úsilí odráží širší snahu lidí hospodařících na vlastních usedlostech a nezávislých farmářů vytvářet místní potravinové sítě, v nichž se plodiny pěstují a zvířata chovají bez chemických přípravků a spotřebitelé mají lepší přehled o tom, jak jejich jídlo vzniká.
Příštích 15 let
Podstatou potravinové emancipace a místních potravinových sítí je jednoduchá myšlenka: sousedé zásobují sousedy a obcházejí systém, kterému už mnozí nedůvěřují.
Salatin v rozhovoru pro Epoch Times uvedl, že americký potravinový systém se nachází v historickém bodě obratu. Poukazuje především na stárnoucí generaci farmářů – průměrnému americkému zemědělci je dnes přibližně 60 let.
Podle něj v příštích 15 letech změní majitele přibližně polovina majetku v americkém zemědělství.
Americký potravinový systém se nachází v historickém bodě obratu, uvedl Joel Salatin.
„Je to bezprecedentní pokojný převod majetku v moderních dějinách,“ řekl.
V roce 2025 vydali Američané 56,3 procenta peněz určených na jídlo za pokrmy připravené mimo domov – v restauracích, řetězcích rychlého občerstvení a prostřednictvím rozvozu jídla. Celkové výdaje za stravování mimo domov dosáhly podle amerického ministerstva zemědělství (USDA) rekordních 1,41 bilionu dolarů z celkových 2,51 bilionu dolarů vynaložených v zemi na potraviny.
Podíl farmáře z každého dolaru, který spotřebitel utratí za potraviny v maloobchodě, mezitím po odečtení výrobních nákladů podle USDA klesl na pouhých přibližně 5,8 centu. V polovině 20. století to bylo 40 centů.
Myšlenka potravinové emancipace je jednoduchá: umožnit malým producentům, aby mohli legálně a svobodně prodávat přímo lidem, kteří o jejich potraviny stojí.
Salatin upozorňuje, že skutečnou překážkou vstupu mladých lidí do zemědělství není jen dostupnost půdy, ale také nemožnost dosahovat za současných pravidel zisku při malovýrobě potravin s přidanou hodnotou.
Rozdíl ilustruje jednoduchým výpočtem.
Na pozemku o rozloze několika akrů může farmář podle něj odchovat 1 200 kuřat na pastvě a prodávat je celá nebo naporcovaná za průměrnou cenu přibližně 30 dolarů za kus. Hrubé tržby by tak činily 36 000 dolarů.
Pokud by však tentýž farmář mohl z těchto kuřat legálně připravovat domácí slané kuřecí koláče typu pot pie – bez barviv, olejů ze semen a průmyslových aditiv – a nabízet je jako vysoce kvalitní hotové jídlo, průměrná hodnota jednoho kuřete by podle Salatina mohla vzrůst zhruba na 200 dolarů. Stejné hejno by tak na stejné ploše přineslo tržby 240 000 dolarů.
Jakmile však farmář přejde od prodeje surovin k přípravě hotových jídel, regulační nároky prudce vzrostou. Z domácí kuchyně s běžným vybavením se podle Salatina rázem stává něco, co popsal jako „požadavek investice půl milionu dolarů, abyste mohli prodat jediný kuřecí koláč“.
Záchrana rodinné farmy
Pensylvánský chovatel dojnic Edwin Shank v rozhovoru pro Epoch Times uvedl, že jeho rodina málem přišla o farmu, která se dědila po čtyři generace. Stalo se tak poté, co na základě doporučení univerzitních odborníků, kteří kladli důraz především na objem produkce, rozšířili stádo ze 40 na 300 krav.
Přestože každé dva dny naplnili mlékem celou cisternu tahače s návěsem, Shankovi směřovali k bankrotu.
Peníze za mléko dostávali jednou měsíčně – a částka závisela na tom, kolik se jim zpracovatel rozhodl zaplatit. Bankéř Shanka varoval, že pokud se během tří až čtyř měsíců něco nezmění, o farmu přijdou.
Rodinná fotografie z té doby podle něj působí idylicky – květiny, šest dětí, upravený dvůr. Za úsměvy se však skrývala skutečnost, že „přicházeli o farmu“.
„Když jste uvnitř ohrady, naděje je za ní,“ řekl a citoval jednoho konvenčního chovatele dojnic, který tehdejší situaci popsal slovy, že „v dnešní době je těžké být farmářem“.
Shankovi se proto rozhodli z ohrady vystoupit.
Nejprve převedli hospodářství do certifikovaného ekologického režimu. Poté si půjčili peníze a s minimálním kapitálem začali v rámci pensylvánského systému povolení prodávat přímo na farmě nepasterizované mléko. Moderní provoz si nemohli dovolit, a tak za několik tisíc dolarů za kus nakoupili použité chladírenské návěsy, takzvané reefers, a spojili je dohromady, čímž vytvořili provizorní chladírenský komplex.
Podnikání se začalo rozvíjet po jednom telefonátu z New Jersey. Matka z Trentonu se Shanka zeptala, zda by jí mohl přes hranici státu dovážet nepasterizované mléko. Zákon mu to neumožňoval, ale Shank se inspiroval Salatinem.
„Řekl jsem jí: ‚Nemůžu jet jen kvůli vám, ale pokud seženete dost přátel, můžu se s vámi setkat na hranici státu,‘“ vzpomíná Shank. Zákaznice dala dohromady pět rodin. To už stačilo, aby Shank naložil svůj minivan a vydal se na tříhodinovou cestu.
Jel po dálnici I-95 a dorazil k výjezdu na New Hope.
„Právě tam mnou něco projelo,“ řekl. „Bože, snažíš se mi tím něco říct?“
Z tohoto prvního výdejního místa postupně vznikla síť 55 míst pro rozvoz. Shankův podnik The Family Cow nyní pět dní v týdnu dodává tisícům domácností nepasterizované mléčné výrobky, hovězí z dobytka krmeného trávou, vepřové a drůbež z pastevních chovů a další produkty regenerativního zemědělství.
Přežijí ti, kdo spolupracují
Přibližně 90 procent obratu dnes podle Shanka pochází z internetového prodeje, zbývajících asi 10 procent zajišťuje nová prodejna a kavárna přímo na farmě. Nabízí sendviče z kváskového pečiva bohatě plněné bio masem z dobytka krmeného trávou a vydatně potřené pravým máslem.
Shank opustil představu, že jeho farma musí sama vyrábět všechno, co prodává. Místo toho začal rozvíjet model, který nazývá „přežijí ti, kdo spolupracují“.
Na produkci se podílí několik rodinných farem.
Dvě mléčné farmy dodávají nepasterizované mléko, sedm rodin produkuje vejce od slepic chovaných na pastvě a 11 rodin chová skot krmený trávou. Další rodiny se specializují na prasata chovaná na pastvě, krůty a selata.
The Family Cow zapojila také tři mladé rodiny, které začaly chovat drůbež na pastvě. Farma jim zajistila odbyt, porážku a zpracování i marketingové know-how, zatímco rodiny poskytly práci a půdu. Během prvního roku společně odchovaly 10 000 kuřat.
Shank je otevřený také návrhům začínajících podnikatelů. Jednou za ním přišla matka s dcerou a nabídly mu vodní kefír za pět dolarů za sklenici. Shank připustil, že zpočátku pochyboval, zda budou zákazníci ochotni takovou cenu zaplatit.
Během šesti měsíců však prostřednictvím sítě The Family Cow prodaly podle Shanka 10 000 sklenic.
Návrat ke zdraví
Max Kane, wisconsinský farmář a aktivista prosazující přístup k nepasterizovanému mléku, překonal život ohrožující onemocnění změnou jídelníčku a stal se jedním z předních zastánců potravinové suverenity, dostupnosti nepasterizovaného mléka a místních ekonomik založených na rodinných farmách.
V 11 letech mu byla diagnostikována degenerativní forma Crohnovy choroby. Více než deset let podstupoval operace a střídal různé doplňky stravy a léky, aniž by se jeho stav výrazně zlepšil. Rodák z Chicaga se nakonec rozhodl opustit konvenční způsob léčby a přešel na jídelníček tvořený výhradně nezpracovanými potravinami nakupovanými přímo od místních farmářů. Díky tomu se jeho zdravotní stav obnovil natolik, že se ve svých dvaceti letech mohl vzdát federálních invalidních dávek a stát se, jak sám říká, „funkčním a společnosti prospěšným člověkem“.
Dnes Kane hospodaří na farmě o rozloze 85 hektarů na jihozápadě Wisconsinu a provozuje nákupní klub nepasterizovaného mléka, který už přibližně dvě desetiletí zásobuje rodiny z oblasti Chicaga.
V roce 2009 se ho podle jeho slov Americké ministerstvo zemědělství, Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a úřady státu Wisconsin pokusily kvůli dodávkám nepasterizovaného mléka do Chicaga poslat na 18 měsíců do vězení. Tato zkušenost ho přiměla zasazovat se o legalizaci nepasterizovaného mléka a utvrdila ho v přesvědčení, že Američané musejí mít možnost svobodně vystoupit z průmyslového potravinového systému a vytvářet soukromé potravinové sítě přímo mezi farmáři a spotřebiteli.
Založil internetové tržiště Farm Match, které popisuje jako „Etsy pro místní potraviny“. Platforma propojuje spotřebitele přímo s prověřenými farmami a nákupními kluby.
Soběstačné hospodaření v jakékoli podobě – ať už jde o plnohodnotné venkovské usedlosti, zahrádky na balkonech městských výškových domů nebo zahrady u rodinných domů na předměstí – je podle Kanea na vzestupu kvůli selháním současného průmyslového potravinového systému, pro který jsou charakteristické ultrazpracované potraviny a nepředvídatelné dodavatelské řetězce, uvedl pro Epoch Times.
Průmyslovým dodavatelským řetězcům podle Kanea chybí skutečná transparentnost a dohledatelnost původu. Některé složky tak mohou být v souladu se zákonem na etiketách neuvedeny, což spotřebitelům ztěžuje pochopení toho, co vlastně jedí, i dohledání zdroje kontaminace v případě, že nastane problém.
Z ekonomického hlediska tento systém podle něj „odčerpává peníze z místní ekonomiky a posílá je daleko pryč, čímž oslabuje venkovské komunity a malé producenty“.
„Jednoduše řečeno, to, co lidé jedí, je nejdůležitějším faktorem určujícím, jak dobře dokážou v životě fungovat, bez ohledu na to, čím se živí,“ uvedl Kane. „Pokud občané nemohou legálně vytvářet soukromé potravinové systémy, které vyživují jejich tělo i mysl, hrozí jim, že se stanou trvale závislými na infrastruktuře, která je zanechává nemocné, zbavuje je možnosti rozhodovat o vlastním životě a ekonomicky je odsouvá na okraj.“
Cílem je vytvořit odolnou místní síť producentů a spotřebitelů, nikoli hospodářství odříznuté od okolního světa.
– Sally Fallon Morellová, autorka
Sally Fallon Morellová souhlasí. Zakládající prezidentka neziskové organizace Weston A. Price Foundation, která propaguje tradiční způsob stravování, plnohodnotné, minimálně zpracované potraviny a konzumaci živočišných tuků, popsala v rozhovoru pro Epoch Times jednoduchou strategii vycházející zdola, která obchází korporátní dodavatelské řetězce a podporuje malé producenty využívající pastevní chov.
„Kdybychom lidi požádali, aby polovinu peněz, které vydávají za potraviny, utráceli za přímé nákupy z farem, všechno by se změnilo a mohli bychom se vrátit k takovému zemědělství, jaké chceme podporovat,“ uvedla Fallon Morellová.
Její představa zahrnuje nákup nepasterizovaného mléka, vajec a masa přímo od farmářů hospodařících podle zásad regenerativního zemědělství a také podporu místních řemeslných výrobců a drobných producentů kváskového chleba, kysaného zelí a dalších tradičně připravovaných potravin.
Takový přístup podle ní podporuje vzájemnou provázanost a místní sítě.
„Cílem je odolná místní síť producentů a spotřebitelů, nikoli soběstačná usedlost odříznutá od širšího světa,“ řekla.
Prostřednictvím iniciativy Campaign for Real Milk se Weston A. Price Foundation zasazuje o všeobecnou dostupnost certifikovaného nepasterizovaného a nezpracovaného mléka.
Fallon Morellová je rovněž autorkou výživové kuchařky Vyživující tradice. Prosazuje návrat ke stravě s vysokou nutriční hodnotou, která zahrnuje živočišné tuky, kostní vývary, vnitřnosti, mléčně kvašené potraviny a nepasterizované mléko.
Nadace má přibližně 500 místních poboček, které vedou aktualizované seznamy místních dodavatelů potravin.
„Řekněme, že se přestěhujete do Akronu v Ohiu a chcete najít nepasterizované mléko, kuře a vejce. Prostě zavoláte do místní pobočky a tam vědí, kde všechno sehnat,“ uvedla.
Investice do výživy
Ruth Ann Zimmermanová a její manžel Elvin žijí na usedlosti o rozloze 8,5 hektaru na severovýchodě Iowy. Zimmermanová je autorkou několika knih o soběstačnosti, včetně The Heart of the Homestead. Vyrůstala v prostředí, kde rodina jezdila do města kočárem taženým koňmi a většinu potravin si pěstovala sama.
Zimmermanovi později opustili mennonitskou komunitu a přijali výdobytky moderního života, jako jsou automobily, televize a průmyslově zpracované potraviny.
Když jejich pětiletá dcera onemocněla a lékař doporučil odstranění krčních mandlí, rodina od základu změnila jídelníček a zpracované potraviny nahradila tím, čemu Zimmermanová říká „skutečné jídlo“.
Zdravotní stav dítěte se zlepšil a Zimmermanovi se od té doby drží stravy založené na přirozených, minimálně zpracovaných potravinách a usilují o soběstačnost.
„Naše hospodářství neexistuje kvůli zisku, ale kvůli výživě,“ řekla Zimmermanová pro Epoch Times. „Nic z farmy neodejde, dokud to nejprve neposlouží k výživě rodiny.“
Životní zásady Zimmermanových se soustředí na „sezónní a místní stravování, investování vlastního času namísto peněz do kvalitní výživy a nahrazování drahých doplňků tradičními potravinami“.
„Hlavní zdroj naší výživy, převážná část toho, co jíme, pochází z našeho hospodářství. Stejně tak vitaminy a minerály, za které bychom v obchodě zaplatili spoustu peněz,“ uvedla Zimmermanová.
Doma kvašené okurky a kysané zelí podle ní nahrazují drahé probiotické doplňky. Pomalu vařené kuřecí pařáty a kostní vývar nahrazují kolagenové peptidy. Namísto objednávání proteinového prášku rodina získává syrovátku při výrobě sýra a cezení jogurtu.
Děti Zimmermanových se učí příkladem a osvojují si způsob uvažování založený na soběstačnosti.
Rodina například chová dvě dojnice především proto, aby synové ráno brzy vstávali a učili se odpovědnosti.
„Kdybychom měli jen jednu dojnici, dojila bych ji já,“ uvedla Zimmermanová. „Tu druhou máme jednoduše proto, aby z našich chlapců vyrostli muži.“
Lidé, kteří se soběstačným hospodařením začínají, podle Zimmermanové často časem narazí na vyhoření, protože se snaží vypěstovat příliš mnoho věcí. Rodinám proto doporučuje zjednodušit jídelníček a omezit závislost na pohodlných hotových řešeních.
„Když mám chuť vynechat pletí nebo koupit hotovou omáčku na těstoviny, přepnu se do mentální hry ‚žádný plán B‘ a představuji si, že žádný obchod s potravinami jako záloha neexistuje. Když se nepostarám o zahradu, znamená to, že budu rodinu krmit bramborami ošetřenými herbicidy a ultrazpracovanými omáčkami,“ řekla.
„Co když výplata sama o sobě nestačí vždycky k tomu, abychom uživili rodinu? Co když pro zdraví rodiny potřebujeme umět vypěstovat vlastní potraviny víc než umět vydělat výplatu?“
Zimmermanová vybízí spotřebitele, aby se při nákupu v obchodě ptali: „Kde to vyrostlo, kdo to vypěstoval a jakým způsobem?“ Každý nákup by podle ní neměli vnímat jako rutinní pořízení potravin, ale jako investici do výživy.
Peníze bychom podle ní měli chápat jako prostředek k „nákupu výživy, nikoli k bezmyšlenkovitému obstarávání jídla na stůl“. Taková změna uvažování může rodiny motivovat k tomu, aby omezily závislost na dodavatelských řetězcích a postupně přešly k pěstování vlastních potravin a nákupům od místních producentů.
„Je důležité umět si vypěstovat a odchovat vlastní potraviny. Stejně důležité je ale budovat vztahy s místními farmáři a lidmi hospodařícími na vlastních usedlostech, abyste od nich mohli získat zdravé potraviny, které si sami neprodukujete,“ uvedla.
–ete–
