Komentář
Čína nyní rozjíždí ve velkém výrobu sodíkových baterií, tedy baterií, které nepotřebují lithium. A hádejte, který kontinent by měl mít úplně největší motivaci takovou technologii dotáhnout do průmyslového měřítka?
Jistě, Evropa… Měla vědce, měla technologii, měla peníze a kvůli vlastnímu rozhodnutí elektrifikovat prakticky všechno měla možná vůbec největší důvod. A kdo nakonec převádí technologii do skutečně masového průmyslového využití? Ano, Čína.
Lithiová baterie funguje tak, že se při nabíjení a vybíjení mezi dvěma elektrodami přesouvají ionty lithia, čímž se energie ukládá a zase uvolňuje. Sodíková baterie funguje v principu téměř stejně, jen místo lithia používá ionty sodíku, tzn. prvku mnohem běžnějšího, levnějšího a dostupného prakticky všude. Nevýhodou je, že sodíkové ionty jsou větší a těžší, takže baterie zatím na kilogram uloží méně energie. Obrovskou výhodou ale může být cena a menší závislost na lithiu.
A teď si dejme dohromady několik čísel. EU chce dekarbonizovat ekonomiku, elektrifikovat dopravu a staví obrovské množství obnovitelných zdrojů. Jenže čím více máte nestabilních zdrojů závislých na slunci a větru, tím více potřebujete levná úložiště energie.
Jen v roce 2025 přibylo v EU 27,1 GWh nových stacionárních bateriových úložišť a celková kapacita se přiblížila 80 GWh. A teď si tohle číslo porovnejte s tím, že u elektromobility Komise očekává poptávku po článcích na 353 GWh v roce 2027 a 453 GWh v roce 2028. To jsou opravdu gigantická čísla.
V roce 2024 dovezla EU baterie za přibližně 28 miliard eur, zatímco hodnota evropské výroby byla asi 24 miliard eur. Z těch 28 miliard dovozu připadalo přibližně 22 miliard, tedy 79 %, na Čínu. A ani „evropská výroba“ není tak evropská, jak by člověk podle názvu čekal. Podle IEA připadalo na konci roku 2024 na společnosti se sídlem v EU jen kolem pěti procent výrobní kapacity bateriových článků v EU. Přibližně 85 % patřilo asijským výrobcům. Evropa tedy sice baterie vyrábí, ale obrovskou část produkčních kapacit zde vlastní asijské společnosti.
Ani u surovin to nevypadá lépe. U dovozu uhličitanu lithného připadá přibližně 80 % na Chile, zatímco u hydroxidu lithného už je největším dodavatelem Čína. A když se posuneme dál po výrobním řetězci k anodám, katodám a samotným článkům, čínská dominance je ještě mnohem větší.
Takže Evropa nemá dost vlastního lithia, baterie dováží ve větším objemu, než kolik činí její domácí produkce, téměř 80 % dovozu přichází z Číny a samotné evropské výrobní kapacity článků jsou z drtivé většiny vlastněny zahraničními společnostmi. A současně zde politici rozhodli, že budoucnost evropské energetiky a automobilového průmyslu bude stát právě na bateriích.
Já bych tedy čekal téměř válečnou mobilizaci evropského výzkumu a průmyslu kolem technologií, které by nás této závislosti mohly zbavit.
A co dělá Unie? Začne podnikatelům detailně určovat, kolik smí být v obalu prázdného prostoru, jak se má obal recyklovat, evidovat a registrovat, kdo je jeho producentem a jaké povinnosti má v jednotlivých členských státech, vytvoří registry, výkazy, dokumentaci, posuzování shody a další vrstvy předpisů, formulářů, metodik a úředníků kontrolujících úředníky. Tisíce chytrých lidí v Evropě zaměstnává tím, aby přemýšleli, jak správně vykázat krabici, kam zapsat její hmotnost a jak bude vypadat formulář, kam podnikatelé po večerech budou hlásit, kolik papíru spotřebovali na zabalení poličky.
Kde je evropský program, který vezme deset nejslibnějších bateriových technologií, podpoří pilotní linky a továrny, zajistí levnou energii, zrychlené povolování a první velké odběratele?
Čínská společnost CATL totiž už neřeší laboratorní prototyp, ale podepisuje kontrakty na desítky GWh sodíkových baterií, které jsou údajně až o 40 procent levnější, a připravuje výrobní kapacity v řádu desítek až stovek GWh.
Kdyby se zlomek energie, politického kapitálu a peněz, který se tady věnuje neustálému vymýšlení nových povinností pro evropské firmy, koncentroval na několik skutečně strategických programů a podnikatelé by se nechali dýchat, aby se věnovali rozvoji, mohli jsme dnes bojovat o technologické prvenství.
Místo toho nám hrozí, že budeme mít světově nejdokonalejší systém pravidel pro výrobky a obaly, které už ani nebudeme vyrábět. A Brusel potom svolá další konferenci o „strategické autonomii“, na které budou politici dvě hodiny vysvětlovat, že Evropa musí snížit závislost na Číně.
Názory vyjádřené v tomto článku jsou názory autora a nemusejí odrážet stanoviska Epoch Times.
