Když jsem se včera vrátil domů, zastihl jsem svého otce v rozčileném rozhovoru s přítelem mé sestry. Bavili se o nové vyhlášce, kterou v USA prosazují náboženští aktivisté z řad jedné populární církve. Měla by zakazovat dívkám odhalovat pupík na veřejnosti a další podobné věci typu vyčnívajícího spodního prádla z bokových kalhot, či úplného zákazu natáčení erotických filmů. Když si to zpětně promítnu, celá ta debata působí tak nějak směšně, ale v tu chvíli to znělo, jako by se s takovým zákonem měla celá Amerika propadnout do pekla diktatury. Nakonec otec prohlásil: „Vždyť oni chtějí vlastně zavést cenzuru!“
Uh! To zní opravdu vážně! Jistě si mnozí vzpomenou na nedávné období totality, kdy slovo „cenzura“ znamenalo: „Tohle musíš psát, tohle nesmíš; tohle musíš říkat a tohle v žádném případě“ nebo dokonce: „tohle si musíte všichni myslet a na nic jiného ani pomyslet nesmíte“.
V takový moment někteří lidé řeknou: „Vždyť tam už je to jako v té Číně!“ Opravdu? Tak se nad tím zamysleme…
Už několikrát jsem se při debatě s nějakým Číňanem setkal s naprosto stejnou odpovědí, jakmile jsem se dotkl otázek lidských práv, sociálních nepokojů, atd.: „Každá země má své problémy.“
Tak v čem je rozdíl? Vlastně je to velmi jednoduché:
Je až pozoruhodné, kolik lidí si myslí, že Spojené státy zdaleka nejsou tak svobodné, jak tvrdí a kolik je ochotno použít termíny jako „Policejní stát“, „diktatura“, nebo dokonce „fašismus“. Takoví lidé obvykle mluví velmi nahlas, a tak je těžké s nimi diskutovat.
Na druhou stranu, tito lidé jsou často ochotni označit Čínu za vzkvétající ekonomiku se slovy: „Ti už jsou tak daleko… to si ani neumíte představit!“ Jakmile se před nimi zmíníte o porušování základních lidských práv v Číně, okamžitě odpoví, aby jste se nemotal do jejich záležitostí, když o tom stejně nic nevíte a nikdy jste tam nebyl a proč se raději nestaráte o Guantánamo. Řekl bych, výborný příklad: Kolik myslíte, že mají USA takových věznic? Jednu? Dvě? No řekněme i kdyby deset – v Číně je více než tisíc táborů nucených prací, kde jsou lidé léta vězněni bez jakéhokoli soudního procesu. Jsou zde podrobováni fyzickému a psychickému mučení tak krutému, že lidé, kteří unikli mluví o nočních můrách, které se staly realitou. Nemáme způsob, jak si taková zvěrstva představit a vlastně ani sílu se o to pokusit.
Další otázkou je již zmiňovaná cenzura. I v tomto případě se najdou lidé, kteří zpochybňují svobodu projevu, jak ji proklamuje Amerika a na druhé straně jsou schopni věřit prohlášením čínských politiků, že „v Číně nikdo nebyl uvězněn za svá prohlášení na internetu.“
Co se týče svobody projevu pod hvězdnatou vlajkou (teď mám na mysli padesát, nikoli pět hvězdiček), mnohé by možná překvapilo, že právě v USA byl před několika lety natočen dokument, který otevírá ta nejbolestivější místa v historii i současnosti Spojených států a dokonce si troufá rýpat do takových oblastí, jako politický vliv amerických zbrojních koncernů apod. Nechci spekulovat nad tím, do jaké míry, je tento snímek objektivní, jisté však je, že po jeho shlédnutí nabude dost lidí dojmu, že vláda USA je jeden velký komplot. Avšak režisér tohoto filmu, nejen že se „neztratil“, ale, věřte, nevěřte, získal za svou práci Oskara a vesele točí podobně laděné dokumenty dále!
Na druhé straně, když v roce 2001 několik desítek lidí z celého světa roztáhlo na čínském náměstí Tchien-an-men velký kus látky se slovy „Pravdivost, Soucit, Snášenlivost“, což jsou principy, které proklamuje v Číně zakázané hnutí Falun Gong, byli během několika vteřin obklopeni desítkami policistů v civilu i v uniformách, odvlečeni k výslechu, kde byli někteří zbiti a poté všichni deportováni z Číny.
Když začnu hovořit o sociálních problémech Číny, možná se zeptáte, proč se nestarám o sociální problémy tady. Asi je to proto, že když sem přijede někdo z Číny, připadá mu život v našich poměrech jako dovolená. Rozdíl je v tom, že my si zkrátka ani neumíme představit jaké to je, v tom vyrůstat a žít a mnozí Číňané si zase nedokáží představit, jaké to je, v tom nevyrůstat nebo žít jinak. Od malička jim tvrdí, že Strana je jako jejich matka, že bez komunistické strany by nebyla Čína a že za všemi úspěchy stojí Strana. Když jsem jedné Číňance dal přečíst něco o čínské Kulturní revoluci, zeptala se: „To myslíte to, co dělali Japonci?“ Neměla ani tušení o jednom z největších neštěstí, které komunistická strana na Čínu uvrhla a přitom její rodiče tím museli projít!
Poslední zprávy z Číny mluví o koncentračním táboře v Su-ťia-tchun, kde byli v několika posledních letech zaživa odebírány orgány tisícům stoupenců Falun Gongu a jejich těla následně pálena v přilehlém krematoriu. Tuto informaci potvrdili dva na sobě nezávislí svědci, podle kterých se z tábora ještě nikdo nedostal živý. Přestože jde o něco tak závažného, čínská strana stále mlčí.
Ve skutečnosti to není rozdíl – je to kontrast.
