Říkejte si o Lindsay Lohanové, co chcete, ale to, že chce mít vlastní kolekci legín, je naprosto v pořádku.
Legíny nám poskytují stejné pohodlí, jako kdysi před sto lety „rozpůlená sukně" - dlouhé široké kalhoty, díky nimž mohly první ženy osedlat bicykly.
Ženy s datem narození do poloviny devadesátých let si dobře pamatují tanečky, jaké jste musela přetrpět, když jste si chtěla obléct silonové či dokonce neprůhledné punčocháče. Pokud jste měřila víc jak 160 centimetrů, nedosáhly vám k pasu, ačkoliv jste je rvala, až vám to roztahovalo prsty u nohou, a pak jste se celý den bála nechtěného odhalení.
I když jste vážila padesát kilo, vaše nohy vypadaly jako klobásy ve střívku, pas byl uskřípnutý jak v korzetu a celou zimu vám mrzla chodidla.
V ty vzácné okamžiky, kdy punčochy seděly - natáhla jste je až do pasu a zůstaly tam - se zase spustilo oko, navzdory „zpevněné" patě a prstům punčoch. Když firma L'eggs začala své punčochové kalhoty balit do plastových vajíček, herečka Joan Riversová si dělala legraci, že když rozkřápnete vajíčko na omeletu a vypadnou z něj punčocháče, víte, že vás čeká špatný den.
Punčochové kalhoty nebyly dobré ani při pohybu, přestože v nich Olivia Newton John v 80. letech odzpívala své album Let's get physical. Nosila k nim totiž kraťounká trička s výstřihem do V, aby odpoutala pozornost od kritické zóny - boků.
Nejen že jste měla zkroucené prsty a krevní oběh se vám zastavil u pasu, nemohla jste se téměř pohnout a skrz všechen ten latex neprošla jediná kapka potu. Není divu, že tanečníci vždycky nosili „kotníkové" punčocháče, z nichž se staly dnešní legíny.
Dalším výborným vynálezem jsou kalhoty na jógu. Zatímco jejich předchůdce - tepláky - jste rozhodně nemohla schovat pod kabát a jít tak do práce, aniž byste budila podezření, jakou asi k vašemu zaměstnání chováte úctu (zkoušela jsem to), u legín na jógu to udělat můžete. (Možná to bylo tou tkaničkou na utahování v pase.)
Kalhoty na jógu můžete zkombinovat i s lehkým bavlněným sáčkem, což vám dodá pocit, jako byste pracovala v příjemném pyžamu. U tmavých legín se jen přesvědčte, že jste z nich odstranila viditelná smítka.
Situace se zlepšila i u všemožných dámských svrchníků, v porovnání s dobou, kdy se jim hromadně říkalo „kabáty" a „lepší kabáty". Ačkoliv tři čtvrtě ze všech podzimních a zimních dnů prší a fouká vítr, dřív se vyráběly pláště, které po pár hodinách vystavení přírodním silám připomínaly zmoklého psa. Neměly ani kapuce, tudíž se k nim musela nosit čepice a šála, takže jste vypadala jako vymóděná dámička, a přitom vám stejně byla zima.
Ještě trapněji vypadaly šály a kulichy ke kožichu - proměnilo to ženy na tlustá, beztvará a kulturně znemožněná stvoření. (Proč se kožešiny pořád prodávají, když tisíce lidí ztrácí střechu nad hlavou a všichni jsou nezaměstnaní? Je snad krutost ke zvířatům imunní vůči hospodářským krizím?)
Dnes většina z nás nosí nylonové bundy na zip s kapucí (dříve se jim říkalo parka), které dělají štíhlou linii, jsou teplé, nepropustí déšť ani sníh, jsou eticky korektní, lehké a levné. Po letech kupování „voděodolných" bot, které svému jménu zrovna nedostávaly, teď máme i plastové boty, které nikdy neprosáknou.
Je samozřejmě lákavé z utiskování žen obvinit módní návrháře, jelikož nylon se používá na oblečení pro lyžování již léta, ale v denní konfekci se objevil až před patnácti lety. Skutečné oběti módy jsou ale muži.
I když už dnes smějí nosit tašky přes rameno, které byly kdysi pro muže tabu, a rukou, v níž dříve drželi diplomatku, můžou ovládat mobilní telefon, pánské kabáty se zasekly v roce 1980. Muži dodnes nosí látkové pláště, které jsme před mnoha lety zavrhly - ty, co z vás po dešti udělají zmoklého ratlíka - a pánské pokrývky hlavy a boty se ženským ekvivalentům jednoduše nemohou rovnat.
Říká se dokonce, že kdo jednou navrhne zimní čepici pro businessmany, která bude zakrývat uši a bude na rozdíl od kšiltovek a plstěných klobouků držet na hlavě, aniž by v ní muži vypadali jako postavička lovce z Bugs Bunnyho s klapkami na uších, stane se milionářem.
Tak jako Lindsay Lohanová díky své kolekci legín.
