Čtěte I. díl. – úvod
Po desetiletí považovala Čínská komunistická strana (ČKS) podnikatele za vykořisťovatele a podnikání za podvratnou činnost, za kterou mohli být (a byli) občané i zatčeni, i když šlo jen o drobný prodej. Změna přišla s ekonomickými reformami Teng Siao-pchinga v 80. letech, kdy se Říše středu opět začala otevírat světu.
Od přírody podnikaví Číňané znovu dostali možnost vydělat si vlastní peníze. Rolníci mohli hospodařit na svém, a co si vypěstovali nad normu, mohli i prodat, státní podniky si také mohly ponechat část zisku. Bylo zřízeno několik „zvláštních ekonomických zón“ jako testovací pole pro hospodářský experiment, který přetransformoval Čínu z krachující zaostalé země v moderní velmoc a umožnil komunistům přežít. Být bohatý už nebylo zločinem, naopak. Na ulicích na lidi shlížely billboardy hlásající: „Zbohatnout je skvělé“ a mezitím uvnitř strany nastoupila strategie „nechme některé zbohatnout nejdřív“. Začala divoká honba za penězi, materialismus se stal novým náboženstvím.
Během dvou dekád (1981 - 2004) se půl miliardy Číňanů vyškrábalo nad hranici chudoby stanovené Světovou bankou. S rozvojem ekonomiky se změnili i lidé ve vedení. Zapšklí funkcionáři vyměnili bezlímečková saka v maoistickém stylu za módní ohozy od Versaceho a spol. a místo marxismu raději hovoří o byznysu. Otázka už není, jak se udržet u moci, ale jak u toho zároveň i zbohatnout. Komunismus se v Číně předefinovával několikrát, bez tržních reforem by už dávno zanikl. Když si Američané dobírali uprostřed osmdesátých let Čchen Jüana z čínské centrální banky, jak lze snoubit oficiální marxistickou ideologii státu s tržními reformami, Čchen naštvaně odvětil: „My jsme komunistická strana a my určíme, co je komunismus.“[1]
I když zahraniční investice a podnikavost a pracovitost Číňanů přivedly zemi k pokroku a centralizované plánování tak dobře známé i nám z dob bolševismu bylo opuštěno, komunistická strana si celou tu dobu dávala pozor, aby jí soukromé tržní prostředí nepřerostlo přes hlavu a nevytvořilo konkurenční centrum moci. Pomocí přímých i nepřímých nástrojů regulace nenechává nikoho na pochybách, kdo je v Číně pánem.
V 90. letech se stát odhodlal tváří v tvář hrozícím ekonomickým problémům, že se zbaví nevýnosných podniků nebo je zredukuje. Zároveň se však vůdci poučili z masakru na náměstí Nebeského klidu, a tak se zrodilo nové pravidlo: „Pro ekonomické záležitosti uvolněná kontrola, pro politické záležitosti přísná kontrola.“[1] Devadesátá léta znamenala pro mnohé Číňany propouštění z obřích státních podniků a bank. Na padesát milionů vládních zaměstnanců přišlo o práci. Vláda si ponechala kontrolu jen nad velkými společnostmi ve strategických sektorech, zatímco ty menší a neziskové rozprodala či předala provinciím a městům. Kdysi zastaralé průmyslové giganty se podařilo postavit na nohy a s rostoucí ekonomikou výrazně rostly i jejich zisky.
Zahraniční investoři
Zahraniční firmy vstupovaly do Číny zprvu obezřetně. Na začátku nejvíc investovali Číňané žijící za hranicemi pevninské Číny, pak přišly západní firmy. Některé firmy působí na čínském trhu již dlouhá léta, například německý Volkswagen již od roku 1984. Nejčastější formou podnikání v Číně je pro zahraniční společnosti založení společného podniku s čínským partnerem. Často, a ve strategických sektorech vždy, jde o partnera v podobě státem ovládaného podniku. Tímto způsobem fungují například všechny zahraniční automobilky, včetně té největší, společného podniku státního Shanghai Auto a Volkswagenu, ve kterém si Volkswagen zajistil padesátiprocentní podíl. Pro zahraničního partnera to znamená, že musí čínskému společníkovi předat všechny patentové informace a know-how.
Jak jsme se již zmiňovali v předchozích dílech, ČKS má oficiální stranické výbory ve všech státních podnicích, včetně těch, které jsou obchodovatelné na zámořských burzách. O přítomnosti komunistů ve společnostech, jakkoli silná a vlivná může být, však zahraniční investorské firmy, obchodní partneři i samotné podniky mlčí nebo ji bagatelizují.
Britskému bankovnímu ústavu HSBC pramálo vadilo, že stranický výbor Komunikační banky (pátá největší v Číně), ve které HSBC roku 2005 koupil 19,9 procentní podíl, rozhoduje nejen o strategii banky, ale i o personálním složení. Ani koncernu Volkswagen, do kterého patří i naše Škodovka, nepřišlo v roce 2003 divné, že absolventi univerzit, ucházející se o místo v jeho závodě v Šanghaji, museli písemně slíbit, že se nebudou věnovat či podporovat meditační praxi Falun Gong, čchi-kungovému cvičení s duchovními prvky, které bylo komunistickou stranou zakázáno pro svou masovou oblíbenost v roce 1999. V rozmezí let 2000 – 2003 bylo ze závodu propuštěno přinejmenším deset Číňanů praktikujících Falun Gong.
Historickou paralelu bychom našli v diskriminačních opatřeních nacistického Německa proti Židům. V případě Volkswagenu je velmi pravděpodobné, že na prosazení a implementaci znevýhodňovací politiky v závodě dohlížely podnikové výbory komunistické strany. Stejná situace, opět s Falun Gongem, nastala i u čínské pobočky kosmetického řetězce Mary Kay, který byl nakonec v roce 2003 americkým kongresem donucen se omluvit a politiku selekce zaměstnanců podle svých slov změnil. Čínská státní bezpečnost si posvítila i na přímý prodej a firmy, jako Avon či Amway - dostaly od policie instrukce, aby propustily všechny praktikující Falun Gongu. Samotný marketing formou přímého prodeje byl na jednu dobu v Číně zakázán z obavy strany o jeho kontrolovatelnost a byl povolen až po zavedení omezujících opatření.
Zásnuby s podnikateli
Kdysi osočováni a perzekuováni, pokud se správně chovají, jsou byznysmani stranou vítáni. Bývalý vůdce ČKS, Ťiang Ce-min, dovolil podnikatelům vstupovat do strany až od roku 2001, krok, který rozpoutal nelibost konzervativních komunistů. Důvodem ostražitosti strany vůči soukromému sektoru nejsou peníze, ostatně na těch lpí funkcionáři stejně jako podnikatelé, ale strach, že by se soukromé společnosti mohly stát politickými rivaly. Tato paranoia není koneckonců omezena jen na soukromý sektor, ale na všechny nezávislé subjekty v zemi.
Jakmile firma naroste do větší úrovně, stát ji skoupí, majitele přiláká do komunistické strany a ty, kteří se státní moci vzepřou, odstaví. Dobré vztahy se státem a jeho orgány chce mít každý, a proto i soukromníci ve svých firmách dávají zřídit výbory ČKS anebo zaměstnávají bývalé komunistické kádry, kteří za ně s úřady vyjednávají. Dle naučených odpovědí mnohých ředitelů existují podnikové stranické výbory proto, aby s vedením projednávaly stížnosti pracovníků, jakož i poskytovaly „etické a duchovní vedení.” [1]Soukromým firmám partnerství se stranou vyhovuje i kvůli dalším důvodům. Demokracie s sebou přináší složité vyjednávání s nezávislými odbory a dodržování práv zaměstnanců, kdežto totalita umožňuje pružnější rozhodování a prosazování zájmů bez nepříjemné opozice.
Vládní podpora soukromého podnikání je daleko menší než státnímu sektoru, proto se musí soukromí podnikatelé víc snažit a nespoléhat se při financování svých firem výhradně na banky. Ty jednoznačně preferují státní sektor. Určit, kolik procent čínské ekonomiky tvoří soukromý sektor, dnes nedokáže s přesností nikdo a odhady expertů se liší od dvaceti procent až po sedmdesát. Často jsou vztahy a vazby nečitelné a neprůhledné a propojenost s funkcionáři je spíše pravidlem než výjimkou. To potvrdil v rozhovoru pro Velkou Epochu i významný český podnikatel Cyril Svozil, ředitel mezinárodního holdingu Fenix Group:
„Prakticky od samého začátku jsme se tam potýkali s tím, že když k nějakému reálnému úspěšnému byznysu došlo, vždycky v tom byl namočen nějaký představitel lokální nebo státní politické vrchnosti, a bez toho tam byznys nešlo dělat. Pokud náš partner měl za skrytého nebo otevřeného společníka někoho z politického managementu země nebo té oblasti, tak to šlo, pokud ne, tak to vždycky končilo velmi špatně.“
Některé soukromé firmy jsou zaregistrovány jako státní podniky nebo nebo družstva, aby se vyhnuly obtěžování vládních úřadů a měly snažší přístup k bankovním půjčkám. Výkonní ředitelé státních i soukromých čínských firem jsou často zároveň i tajemníky či předsedy podnikových výborů ČKS. Lidé ve vedení velkých státních bank jsou také vládní úředníci s funkcí náměstků na ministerstvech. Jejich úkolem tedy není jen řídit své finanční ústavy, ale také uvádět finanční politiku vlády do praxe. Čím bohatší člověk v Číně je, tím blíže se snaží dostat ke straně a navázat dobré vztahy. Početné zkušenosti ukazují, že ignorovat konexe s politickým establishmentem země znamená podnikatelskou sebevraždu.
Odbory ve službách státu
Podle čínského práva mohou zaměstnanci odbory zakládat, avšak podniky tuto povinnost nemají. Pro stranu je jedním způsobem, jak se dostat do soukromých zahraničních společností, nechat v nich založit odbory. Nezávislé odbory nejsou v Číně povoleny, ba naopak. Jediným orgánem, který na odboráře v zemi dohlíží, je stranou ovládaná Všečínská federace odborových organizací, jejímž úkolem není ani tak hájit zájmy a práva zaměstnanců, jako především zabránit vzniku nezávislých odborů a zajistit kontrolu nad Číňany, kteří pro zahraniční firmy pracují.
Pečlivou infiltrací podniků v podobě státem ovládaných odborů si strana zajistila přítomnost ve všech velkých soukromých firmách v zemi, jak zahraničních, tak čínských. Federace v roce 2008 pokrývala 73 procent pracovníků firem se zahraničním kapitálem. Konečným cílem je mít v každé důležité instituci (nejenom firmách) ve státě někoho, kdo bude stát na straně ČKS a prosazovat její politiku. Zaměstnanci zahraničních firem mohou zároveň sloužit i jako jacísi „donašeči“, kteří hlásí nekalé praktiky, jako krácení daní, falšování účetnictví atp. Stát za taková hlášení poskytuje finanční a materiální odměny.
I když penetrace soukromého a podnikatelského sektoru v Číně se vládnoucím komunistům úspěšně podařila, je třeba si uvědomit, že jde o dvousečný meč. Stranu tvoří jednotlivci a funkcionáři jsou lehce uplatitelní. Jejich oficiální plat koneckonců není vůbec vysoký a touha rychle zbohatnout a zabezpečit rodinu je bezmezná. Podnikatelé a ředitelé podniků, ale i šéfové podsvětí, tak mohou, a často to i činí, využít svých konexí ve straně, aby prosadili vlastní zájmy. Bohužel se tak nejednou děje na úkor blaha veřejnosti, jak jsme tomu byli svědky v případě kontaminovaného sušeného mléka od firmy Sanlu, nezákonného vyvlastňování půdy po celé Číně anebo rozsáhlého znečišťování životního prostředí.
Seznam nejvýznamnějších společností v Číně:
Tento seznam uvádí jen několik důležitých a velkých jmen. Zatímco některé jsou známé po celém světě, o jiných většina z nás nikdy neslyšela. I když některé z těchto firem jsou často (i v zahraničí!) uváděny jako soukromé, pravdou je, že v nich stát nebo jeho orgány či lidé vlastní dominantní podíl. Plný výčet vlastníků tyto společnosti zpravidla nezveřejňují. U mnoha společností je vlastnictví tak mlhavé, že jej nelze zjistit vůbec.
[1] Citace a úryvky z knihy Richarda McGregora – The Party: Secret World of China's Communist Rulers
