Zkvalitňování fungování parlamentních režimů směrem k silnější vládě a slabšímu parlamentu se v politologii vztahují k pojmu „racionalizace parlamentu“.
I v České republice neustále probíhají debaty o tom, jak posílit vládní stabilitu. Z pohledu, že lepší je krizím předcházet než je řešit, se tyto debaty točí okolo změn volebního systému, konkrétněji posílením většinových prvků, které by měly zajistit dostatečnou vládní většinu v Poslanecké sněmovně. Méně časté jsou debaty týkající se institucionálního posílení exekutivy (vlády) ve vztahu k legislativě (parlamentu).
Z pohledu cesty z krize tedy takové řešení, které krizím sice nezabrání, zato však usnadňují jejich řešení. Přestože v roce 2009 přibyla do ústavy možnost „samorozpuštění“ Poslanecké sněmovny pomocí 120 hlasů poslanců, tato nová úprava stále není dostatečná a nevedla k posílení vlády vůči parlamentu. K posílení vlády by mělo dojít tak, že by sama měla mít možnost rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vypsat předčasné volby.
Krize z roku 2009
Jako důkaz o nutnosti posílení vlády vůči parlamentu nám může posloužit krátká analýza politické krize z roku 2009, která vznikla po vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě. Identifikovat můžeme tři problematické momenty. Prvním takovým momentem byla nedostatečná disciplinovanost vládních poslanců. Pro vyslovení nedůvěry totiž hlasovaly nejen kluby ČSSD, KSČM, ale i odpadlíci od koaličních stran Vlastimil Tlustý, Jan Schwippel, Olga Zubová a Věra Jakubková.
Druhým problematickým momentem je skutečnost, že ČSSD, která hlasování o nedůvěře iniciovala, sama nechtěla převzít vládní odpovědnost a nadále trvala na své opoziční roli. Ústavně to sice bylo v pořádku, ale z politického hlediska bylo takové jednání interpretováno jako nezodpovědné.
Třetím problematickým momentem pak byla posílená role prezidenta, který se po pádu vlády stal hráčem číslo jedna. Ústava prezidenta nelimituje žádnými časovými restrikcemi, do kdy musí vládu odvolat. Prezident klidně mohl ponechat vládu v demisi do řádných voleb a hrát například aktivnější roli na poli zahraniční politiky. Politické strany naštěstí něco takového nebyly ochotny připustit a překvapivě rychle se dohodly na překlenovací vládě Jana Fischera.
Usnadnění možnosti rozpustit Poslaneckou sněmovnu
Podívejme se nyní, jak by se usnadněním možnosti rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vypsat nové volby dalo podobným událostem do budoucna zabránit. Je třeba doplnit čl. 35 Ústavy o rozpouštěcí právo, které bude koncipováno jako mocenský nástroj vlády. Prezident by rozpouštěl Poslaneckou sněmovnu na návrh vlády, které byla vyslovena nedůvěra. Vládní poslanci, kteří z jakéhokoli důvodu hlasují proti vládě, by si tak nemohli být jisti, zda neskončí i oni. Zvýšila by se tak disciplinovanost poslanců. Snížil by se i počet vládních krizí způsobených vnitrostranickou opozicí.
První krok k předčasným volbám by navíc učinili samotní poslanci, vláda by jen provedla krok další – vypsání nových voleb. Nikdy by už také nemohlo být opozičnímu politikovi vyčítáno, že shodil vládu bez možnosti ji nahradit jinou, jak se stalo v roce 2009 Jiřímu Paroubkovi. K posílení vlády by přispěla i „obrácená úprava", tedy rozpuštění Poslanecké sněmovny po zamítnutí žádosti o vyslovení důvěry vládě. Stejně jako parlament může kdykoli odvolat vládu vyslovením nedůvěry, mohla by nově vláda na tento krok reagovat vypsáním nových voleb. Vedlo by to ke zdravé „rovnosti zbraní“ mezi vládou a parlamentem.
Vláda, které byla vyslovena nedůvěra, jednoduše požádá prezidenta o rozpuštění Poslanecké sněmovny. V tuto chvílí je důležitou otázkou, zda by prezident mohl nebo musel takové žádosti vyhovět. V českém prostředí tradičně silných prezidentů by bylo vhodné přijmout takovou úpravu, ve které by prezident musel žádosti vlády vyhovět.
Italský politolog Giovanni Sartori říká: „Parlamentní vláda funguje, když se toto označení nebere tak úplně doslova, tedy když parlament nevládne a je držen v otěžích. Parlamentarismus funguje, když jsou mu přistřižena křídla a když nabude takříkajíc polo-parlamentní podoby. Je to poněkud paradoxní, čím míně je vláda ve skutečnosti parlamentní, tím lepší má výsledky.“ (Sartori 2001)
Zavedením institutu rozpouštěcího práva coby nástroje vlády vůči Poslanecké sněmovně by i českému parlamentu konečně byla „přistřižena křídla“, a to by pro budoucnost vládnutí v České republice bylo jedině dobře.
Autor je politolog
