Seriál o významných událostech čerpá ze světové historie a se záměrem udržovat obecné povědomí a paměť poukazuje na historická ponaučení a připomíná významné osobnosti.
Představovat Jana Wericha je skoro zbytečné, kdo by neznal chytrého a brilantně gagujícího klauna? Ale vystihnout jeho podstatu – to věru snadné není.
Jan Werich, český herec, scénárista, dramatik, spisovatel, komik, především známý jako „klaun“ ve dvojce s Jiřím Voskovcem, se narodil v Praze 6. února 1905 (+ 30. 10 1980). Známý je především jako významný představitel meziválečné divadelní avantgardy a potom poválečné české divadelní kultury. Napsal také několik knih a pohádky pro děti, např. známé Fimfárum.
Jeho moudrosti a gagy se předávají již po několik generací. Škoda, že tehdejší doba příliš nepřála filmové tvorbě. Stálo by za to, kdyby Werich natočil více filmů, než se skutečně podařilo. Přesto se stal legendou pro svoje moudré, vtipné postoje a jeho žerty se dosud předávají.
Jan Werich, původně právník, v roce 1926 vytvořil dvojici s Jiřím Voskovcem. Brzy potom následovala jejich divadelní spolupráce v osvobozeném divadle. Když uváděli svoji první hru, byl Jan Werich na plakátech uveden slovní hříčkou jako J. W. Rich (angl. rich = bohatý). Tehdejší mládež je milovala jako své idoly.
Když se přiblížily tragické události a těžká doba, bylo v roce 1937 Osvobozené divadlo uzavřeno. Jedna z jejich nejodvážnějších her nesla název Balada z hadrů. Oba herci a též jejich společník, hudební autor Jaroslav Ježek, byli nuceni opustit čs. stát a druhou světovou válku spolu strávili v USA. Také tam hráli divadlo, hlavně pro tamní českou menšinu. Proslavily je protinacistické pořady, které Hlas Ameriky vysílal do Evropy v češtině.
Po 2. světové válce se postupně oba herci vrátili do Československa, avšak roku 1948 Jiří Voskovec emigroval za hranice navždy. Vzhledem k tehdejší politické atmosféře nemohli spolu již hrát satiru, přestože nakrátko otevřeli divadlo V+W.
Po komunistickém puči v únoru 1948 pak Werich hrál v různých pražských divadlech. Později odvážně založil Divadlo Voskovce a Wericha, ve kterém stanul po jeho boku Miroslav Horníček. Kritika, která dnes míří na Jana Wericha, mu vytýká, že se nikdy nezastal svých pronásledovaných anebo vězněných kolegů, přestože jeho popularita v tom mohla mít jistou váhu. Někteří jeho zastánci zase připomínají, že Werich se podepsal pod petici Dva tisíce slov.
Oba umělci, Voskovec i Werich, milovali film. Spolu hráli ve čtyřech filmech, byly to Pudr a benzin (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup (1934) a Svět patří nám (1937). Poslední dva jmenované z nich, které režíroval M. Frič, náleží do zlatého fondu českého filmu.
Později Werich v oblasti filmu větší uplatnění nenacházel. Nesmrtelný však zůstává film s ním v hlavní roli, a to byl Císařův pekař, pekařův císař v roce 1951. O pár let později zahrál krále v pohádce Byl jednou jeden král a roku 1963 ztvárnil další roli ve filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour.
Je pravděpodobné, že dosud nebyly objeveny všechny zvukové nahrávky, nesoucí Werichův hlas. V jejich výběru se nachází třeba kdysi velmi populární kulinární výstupy Miroslava Horníčka o vaření, kdy oba herci vtipně vařili a své recepty volně prokládali odvážnými glosami, jimiž ironicky komentovali tehdejší společenské události.
Mnohé zvukové snímky, které s Janem Werichem vznikly, se tradují od úst k ústům, přesto však se v archivech dají najít ještě úplné klenoty, o kterých ani znalci nic netuší.
Jeho pohádková knížka Fimfárum obsahuje pohádku (Chlap, děd, vnuk, pes a hrob), která je příběhem sestaveným pouze z jednoslabičných slov, což ukazuje i na Werichovu lingvistickou genialitu. Další z pohádek, Tři veteráni, byla úspěšně zfilmována Oldřichem Lipským.
Z cest po Itálii vyšla jeho kniha nesoucí název Italské prázdniny (1960).
Jan Werich bezesporu náleží k nejlepším českým hercům. Někteří jej pro jeho filosofii, moudrost a brilantní myšlenky nazývají mistrem Tao. V roce 1963 obdržel Werich titul národní umělec, přesto však nebyl totalitním režimem příliš oblíben.
Mezi lidmi se traduje, že byl Jan Werich nucen v pokročilém věku ještě vystupovat v divadle, protože prostě neměl na živobytí. Jedna jeho milovnice řekla, že byla na posledním takovém jeho vystoupení a tam jí tekly slzy.
Jeho taoistická moudrost se záhadně projevuje v jednom z jeho mnoha výroků:
„Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“
Čtěte také:
Citát týdne: Jan Werich – když už člověk jednou je
